Lest rozumu

Hegel.

 

Bolestí od rána do večera

spálená slova přikryl dým,

divná moje slova, která

hrála u mě dlouho prim.

Sluncem léta a mlhou zim

dlouhou dobu těžko směla

vloudit se mezitím,

dotknout se mého čela.

Za dlouhou nocí čeká den,

a jdem mu spolu vstříc,

ruku v ruce vážem sen,

z něj nemáme však nic,

vždyť má svůj rub i líc,

jemu přihlížet duše chtěla

a v záři slabých svic

dotknout se mého čela.

A lest rozumu velí světu.

A sama v něm bytujíc,

každou její podlou větu

hned zapomenem, sic

v každé chvíli mříc

kočka stále ze slov dělá

klubko ve tmě, chtíc

dotknout se mého čela

Nepiju už tu starou číš,

co blázny z lidí dělá.

A mám tě, teď spíš.

Lsti, už vím, že bys chtěla

dotknout se mého čela!

---