Krev a čáry III

Na slamníku v pološeru cely ležela nehybně dívka. V nenápadných plátěných šatech vypadala velice křehce a zanedbaně, ale celý dojem kazily zářivě rudé vlasy. Pomalu se k ní blížil a přitom se mu s každým krokem do mysli snažily vniknout cizí myšlenky. Cítil je jako ledové prsty na skráni, neznatelně ho ohmatávaly a snažily se proklouznout do jeho vědomí. Sklonil se nad drobným tělem a nasál vzduch. Automaticky se mu v ústech vytvořila spousta slin. Přiblížil se k odhalenému krku, když tu ho náhle překvapil dívčin rychlý pohyb. Rána ho zasáhla s neuvěřitelnou silou do zubů, až o několik kroků ustoupil. Dívka mezitím pružně vyskočila a uštědřila mu tvrdý kop do břicha. Překvapeně se zapotácel a svezl se k zemi.

„Hej,“ podařilo se mu vykřiknout, než dostal další ránu, „mohla bys toho nechat, prosím? Nechci ti ublížit.“

„Teď už nechceš, ale před chvílí to vypadalo jinak. Co jsi zač?“ zbrzdila další ránu a čekala na odpověď.

Když viděl, že už ho nechce uhodit, postavil se a podíval se jí zpříma do očí. Přemýšlel nad tím, jestli ho dokázala prokouknout, ale pak to zavrhl. Nezavdal sebemenší příležitost k odhalení jeho malého tajemství. „Mohli bychom se přemístit do příjemnějšího prostředí a všechno si pořádně vyříkat? Mám neblahý pocit, že tady bychom mohli každou chvíli očekávat společnost.“ Až teď si uvědomil, jak snadno ho srazila na kolena. To se mu už dlouho nestalo a od takové drobné dívky to nečekal ani náhodou.

Pořádně si ho prohlédla a pak přikývla. Jak je to dlouho, co si s někým povídala? Věčnost. Vypadal zvláštně. Měl strašně bledou pleť a hluboké černé oči. Hubenou postavu zastíral černý plášť, který při pohybu jemně šustil. Do tváře mu padaly rovné vlasy. Samozřejmě černé. Něco jí na něm nesedělo a nebylo to jen tím, že ho nedokázala vycítit, když se k ní blížil. Jeho mysl byla jako zrcadlo. Nebyla neproniknutelná, jen uzavřená… jako pro někoho, kdo nemá ten správný klíč. Znovu se vrátila k jeho očím, byly tak nepřirozeně temně hluboké. Fascinující, fascinující – to slovo jí přišlo na jazyk úplně samo. Dokonce si nebyla jistá, jestli ho nevyslovila nahlas. Ne že by ona snad měla obyčejnou barvu očí, ale za těmahle se skrýval úplně jiný svět. Po těle jí přejel mráz. Náhle si uvědomila, jak byla zbrklá, když ho bez varování napadla. Ostatně zbrklá jako vždy.  Všiml si, že ho pozoruje, a tak se rychle snažila zapříst rozhovor. „Proč myslíš, že by sem měl někdo přijít? Je to už víc jak dva týdny, kdy se tu naposledy někdo objevil. Skoro jsem si myslela, že už na mě zapomněli.“

Taky že ano, pomyslel si. „Všechno hezky postupně. Nejdřív musíme najít bezpečnou místnost, kde přečkáme noc.“ Kývl ke dveřím a ona musela chtě nechtě vyjít do temné chodby. Vůbec jí nebylo příjemné, že má někoho takového za zády.

Cestou z věznice si nemohla nevšimnout několika otevřených cel a zčernalých těl uvnitř. Nic na to neřekla. Nebylo co. Ač to bylo jakkoli nepravděpodobné, tenhle podivný muž jí nejspíše zachránil před jistou smrtí. Jak jsem to mohla nechat dojít tak daleko, pomyslela si. Vždyť se o sebe dokážu postarat sama, nepotřebuju žádného ochránce. I když tohohle tajemného černého muže by nebylo špatné poznat trochu blíže, tak zvláštní lidi nepotkává člověk v cele každý den.

Na čerstvém vzduchu jí bylo už o něco lépe. Zhluboka se nadechla a oddychla si, že to pohřebiště nechala za sebou. Konečně je zase volná. Bezmyšlenkovitě zamířila k hlavní bráně, když tu ucítila jemný dotyk na rameni.

„To bych nedoporučoval,“ zúžené zorničky upíral do temnoty v dálce, „myslím, že za chvíli budeme mít společnost. S těmi bych se nechtěl setkat ani já. Pro tebe by bylo nejlepší se schovat do kostela, ale ten bude jistě pořádně zabezpečený, budeme se tedy muset porozhlédnout po příhodném domě. Nejdůležitější je přečkat noc.“ Ani se nestačila nadechnout k odpovědi, když ji hned zarazil. „Teď není čas na protesty, dnes pro tebe bude nejspíš bezpečnější strávit noc v mé přítomnosti než v jejich.“ rozhlédl se po staveních, chytl ji za ruku a rychle zatáhl dovnitř jednoho z domů. Pevně zavřel dveře, zatarasil je skříní, zabednil okna a uchýlili se do druhého patra, kde učinil stejná opatření.

„Já ničemu nerozumím. Vůbec nechápu kde ses tady vzal, proč jsi mi pomohl z vězení a proč mi pomáháš i teď. Ani nevím, jak se jmenuješ.“ bezradně si sedla na zaprášenou postel.

„Čím míň toho o mě víš, tím je to lepší. Jediné, co ti můžu říct je, že jsem tohle neplánoval. Nejspíš to byl osud. A teď běž do vedlejší místnosti, pořádně ji zevnitř zamkni a pokus se celou noc nevycházet ven. Já zůstanu tady a budu hlídat. Vlci se o nás zajímat nebudou, těm stačí zbytky pozůstalých, ale lykantropové by si mohli chtít pochutnat na čerstvém masíčku, pokud ho ucítí. Jak jsem už zjistil, jsi docela mrštná, takže kdyby se něco dostalo až do téhle místnost, vylez na střechu a utíkej, co to dá. Hlavně se nesnaž s nikým z nich bojovat, protože stačí jediné škrábnutí a budeš si do smrti vybírat blechy z kožichu.“ nečekal na odpověď. Dřepl si do rohu a zakryl se černým pláštěm

Jak chceš, pomyslela si. Otočila se na patě a zavřela za sebou dveře. Ještě jsem ti mohla být dobrá, žádný vlkodlak mě jen tak nezastraší. Jsem přece čarodějka a vím co a jak. K tomu bych ale potřebovala nějaké vybavení, které tady pod postelí nejspíš nenajdu, to je pravda. Tak budu čekat. Zase. Sedla si na postel a opřela hlavu o skrčená kolena. Zvláštní, že se toho najednou tak moc seběhlo. Nejsem zvyklá na taková dobrodružství, raději jsem měla zůstat v cele. Nakonec mi tam nebylo tak zle, akorát nějaké jídlo by se sem tam šiklo.

Po chvíli uslyšela pod okny šramocení. Soustředila se na ten pohyb a ucítila několik stvoření. Nedokázala určit oč se jedná, s něčím takovým se ještě nesetkala. Jedno z nich se něčím lišilo, v jeho vědomí se daly vycítit střípky inteligence. Nedokázala se udržet a opatrně přistoupila k oknu. Nahlédla do tmavé uličky, kde spatřila několik vlků plně zaměstnaných svou kořistí. Najednou ji upoutala vysoká postava stojící uprostřed náměstíčka, která pozorovala dění kolem sebe se stoickým klidem. Zdálky mohla připomínat člověka, ale mohutná postava s velkou hlavou a načernalou srstí nebyla lidskou bytostí už hodně dlouho. Zaregistrovala vlkodlakův nepatrný pohyb a rychle se skácela na zem. Chvíli tiše oddychovala a snažila se zachytit svého ochránce ve vedlejší místnosti, když tu náhle uslyšela zapraskání dřevěné podlahy z přízemí. Ksakru, pomyslela si, to jsem tomu dala. Musím honem něco vymyslet. Rychle si snažila vzpomenou na léta strávená ve škole. Vždycky si ráda prohlížela bestiář a představovala si, jak která stvůra vypadá doopravdy. Vždycky si ale myslela, že jich většina neexistuje, že jsou to jen legendy, pohádky… vysocí šlachovití lidé, kteří se za úplňku mění ve zrůdy. Nedokážou žít v lidské společnosti a odchází do ústraní, kde si postupem času vytvoří svou smečku a napadají opuštěná stavení a statky na krajích lesů.

Co nejtišeji se doplazila ke dveřím, oddělala závoru a vešla do místnosti, kde ve tmě marně hledala cizince. Z přízemí k ní dolehlo tiché zakňučení. Došla ke schodišti a tiše sestupovala připravená na všechno. Nejprve si všimla pouze odsunuté almary a pootevřených dveří do nebezpečně ztichlé ulice, než zachytila postavu klečící vprostřed místnosti. Vzduch zde byl plný potu a krve. Uvědomila si, že postava má hlavu zabořenou do vlčí mrtvoly. Zhluboka se nadechla připravena k vyslovení kouzelné formule, když tu se hlava postavy prudce otočila a místností se zableskly špičáky. Dala se na zbrklý úprk, ale nestihla udělat ani krok a někdo ji prudce chytil pod krkem.

„Říkal jsem přece, aby ses zavřela a nevycházela,“ zasyčel jí do ucha, „bylo na tom něco, čemu bys nerozuměla?“

Než stačila vykřiknout, zacpal jí pusu a prudce ji udeřil do hlavy, až ztratila vědomí.