noc!

Obloha pádí stínem

čerň a stříbro v knoflících noci

dnes možná psi nebudou

závistivě výt na měsíc

na toho loudala,

co kolem sebe prská sluneční vlasy, za to já

si vzpomenu na notu,

na ten tón, kterým mi rozezněla pokoj slza

jakoby celou svou definicí

a Ty ses mi probudil pod nohama

vzpomněl sis, a chytil jsi ji za ruku

tu slzu pro Tvou sobeckost

tu slzu pro Tvou něhu, opilou ale skutečnou (zbytečnou?)

slzu na oslavu zimního polibku větru

jsem příliš sentimentální

ale když pak den začne lehce

noci strhávat knoflíky z kabátu

hladit ji po řasách a šeptat jí u nohou

aby ji pak jedním mávnutím

sluneční paruky svlékl do naha

a celý den se po ní mohl roztřeseně válet

copak to jde, nemyslet

na ploty všech zahrad

na hroty všech náhrad

na prázdnotu a Tvé hráze v odvaze

Ráno hraje do těžkého ticha Chopina

a já se stydím klavíru do kláves