Pájince

xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx

Nevím, proč mě o těch pár slov o tobě tolik uháníš. Slova slova slova slova slova…. A co z nich, co slibují, co ti zaručí? Myslíš, že nebudu lhát, když ti to napíšu na papír? Myslíš, že nelžu když se ti koukám do očí? Nebo doufáš, že ti řeknu kdo jsi a ty tomu budeš moct slepě věřit a pokaždé když zapomeneš si to budeš mít kde přečíst? Myslíš že mám vždycky pravdu? Že ti nedostatečně dávám najevo své city? Ha! Myslíš že tak to funguje? Nefunguje. Nesmí… Jsi složitý a zajímavý člověk, který toho pro mě hodně znamená. Znamenáš klid a pochopení. Znamenáš zdravé očekávání bez tíže. Znamenáš první osobu v mém telefonním seznamu. Jsi symbol očekávání a toho, že někdy věci jsou, tak jak mají. Jsi ten, koho nedokážu opustit. Jsi zbytek. Jsi to, k čemu se můžu vrátit. Jsi jediná stránka mého života, od které nemám potřebu utíkat. Ale to přece víš. A jestli ne, tak je možná něco špatně. Nečekej ode mě směrem k tobě literární díla zralá na Nobelovku. A buď ráda. Protože až o tobě začnu psát dlouhé, tklivé řádky, možná ti to už bude jedno, možná to bude začátek konce, možná to bude dávno po spadnutí opony… To, co mám v životě nejradši totiž nemám a papíře, ale v srdci. (Které mimochodem, na rozdíl od papíru, snese hodně málo…)

---