Mladý muž a veliká bílá ryba

Kdo nezná čin a mluví  jen,

je jako záhon s plevelem,

a když je plevel do všech stran,

je mluvka z kola vypískán.

Povzdychl si. Vzal do ruky pero a potom ho zase odložil. Bezmyšlenkovitě se napil vody a pak sklenici postavil na stůl. Smutně se zadíval na čistý papír před sebou. Jeho křídovou bělost narušovalo pouze několik slov, tvořících aforismus Ludwiga Wittgensteina. O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet. Nad touto větou seděl už hodinu a pořád ne a ne něco kloudného napsat. Nerozhodně se sklonil nad čekajícím listem a znovu se pokusil prolomit spisovatelský blok, který ho pronásledoval již několik dní.

Existují věci, které jsou nevyslovitelné. Je téměř nesmysl pokoušet se hovořit například o svých pocitech, v ten který okamžik. Jak vyjádřit to nádherné teplo, které se v nás rozlije, když nás políbí milovaná osoba? K čemu přirovnat lezavou zimu, která pohltí naše nitro, když ztratíme někoho blízkého? Jaká slova použít, aby to dokonale vystihlo tu beznadějnou dusivou tíži, kterou člověk pociťuje při depresi? Proč vůbec odpovídat na otázku ‚Jak se cítíš?‘ ? Vždyť stačí pouze sedět, vnímat přítomnost toho druhého a snažit se celou svou myslí obsáhnout míru a hloubku toho, co pociťuje. K tomu nepotřebujeme slova, ba víc, my se dokonce nesmíme pokoušet vyplivovat je násilím. Ale kolik lidí takto uvažuje? Kolik lidí je ochotno jen tak bez hlesu sedět, vnímat a mlčet? V této uspěchané době mají mnozí tendenci skákat si do řeči, čímž zaniká schopnost naslouchat. Všichni neustále někam pospíchají, kdo má čas chvilku posedět? Jakkoli je kdo citlivý k nejrůznějším vjemům, jak v tom ohromném množství informací pozná tu správnou? A v pravou chvíli mlčet, to dovede opravdu málokdo. A co zbylo? Nic, vůbec nic. Jen spousta bohapustých řečí, v podstatě o ničem. Prázdnota. Disharmonie. O čem nelze mluvit, o tom se musí mlčet....ale co když bude v brzké budoucnosti člověk schopen všeho, jen ne mlčení?

Narovnal se a s ustrnutím zíral na popsanou stránku. Tohle že napsala jeho ruka, ta ochablá, unavená soustava svalů, šlach a kostí, kterou už několik dní nedokázal přinutit k pořádné činnosti? Slabě se pousmál a vstal. Rozhodl se, že si za odměnu nalije sklenku něčeho ostřejšího. Z malého baru vytáhl zaprášenou láhev sherry a namíchal si silný drink. Trochu upil a pak postavil likérovou skleničku vedle té s vodou. Teď už by to mělo jít snadno, stačí jen šikovně navázat. Několik dalších minut stál u okna, díval se na hvězdy a přemýšlel. Pak si znovu sednul a chvíli držel pero nad papírem. Trochu se přihrbil a pokračoval v psaní.

Snad by se nám žilo lépe, kdyby člověk působil dojmem, že mlčí, i kdyby mluvil. Nebo snad ne? Kolik konfliktů by tak bylo odraženo hned v počátcích, kolika nesmyslným hádkám by se tak zabránilo, a kolika hloupým nedorozuměním? Kolik urážlivých vět a neslušných slov by nikdy nespatřilo světlo světa? Zamyslete se nad tím, nebylo by to lepší? Odpověď zní: V žádném případě ne! Vždyť existuje tolik krásných frází a slovíček, které stojí za zapamatování. Oloupit roztouženého mladíka o jeho ‚Miluji tě‘ a křehkou krasavici o ‚Jsi pro mě vším‘ ? Vypustit ohromného netvora zapomnění, aby toto všechno nenávratně spolykal? Nikdy! A že slova mohou hodně ublížit? Vždyť i mlčení mnohdy vyvolává beznaděj. Představte si ticho. Nic než jedno veliké bílé ticho. Neexistuje způsob, jak dát najevo smutek, kromě bezhlesného pláče. Není jak ze sebe vykřičet zoufalství, snad jenom gesty. Nemůžete se vypovídat, mluví za vás pouze vaše oči. A teď, nová představa, představa Řehoře Samsy. Odpudivá vizáž se snoubí s nemožností promluvit, obhájit se, vysvětlit. Pouze slzy, gestikulace, výraz v těch černých kuličkách, které bývaly očima. Ale k čemu to je? Lze pomocí nonverbální komunikace překlenout tu ohromnou propast, která leží mezi ním a jeho rodinou? A velmi často nemusí člověk být ani broukem, tím němým, bezmocným a nešťastným tvorem, aby narazil na nepochopení a nenávist. Sí tacuissés, philosophus mansissés, ale kdo by toužil po moudrosti, oděné v lesklých modročerných krovkách, po moudrosti, které se každý bojí a každý před ní utíká? Po moudrosti, připomínající studenou leklou rybu?

Unaveně odhodil pero a děkoval bohu, že mu došel inkoust a přinutil ho tak rozhýbat ztuhlé tělo. Vstal, znovu se protáhl, dopil zbytek sherry a přistoupil k sekretáři, odkud vytáhl nový, naplněný kalamář. Chvíli na něj zamyšleně hleděl a přemýšlel, jak je možné, že se během několika málo desítek minut dokázal zbavit všech zábran a znovu vplout do onoho pestrého světa květnatých frází a rozbujelých metafor.

‚Z mlčící tváře můžeš poznat, co se bude dít,‘ prohlásil jeden slavný římský spisovatel, Publius Ovidius Naso. Není těžké odhadnout člověka, který hlasitě mluví a svůj monolog mnohdy doprovází přehnanou gestikulací. Umění je vycítit to pravé rozpoložení u někoho, kdo například sedí bez hlesu a nepohne ani brvou. Tvář, která mlčí, v sobě může skrývat mnohé. Utajenou nefalšovanou radost, hlubokou řezavou bolest, nejasný pocit strachu před něčím neznámým. Naso správně říká, že MŮŽEME, nikoli MUSÍME poznat, co se bude dít. Pokud jsme dostatečně vnímaví, ochotni posedět s mlčícím, vnímat jeho pocity a hlavně poslouchat ticho, dokážeme tím mnohem více, než by se na první pohled mohlo zdát. Dokážeme tak poznat skutečného člověka, který se obvykle schovává za kamennou maskou družného hovoru. Dokážeme tak poznat osobnost.

Dveře zaskřípaly. Dovnitř nakoukla malá přitažlivá plavovláska s hlubokýma tmavozelenýma očima.

„ Miláčku?“ pronesla tiše, aby ho nepolekala.

Nereagoval. Skláněl se nad kusem papíru a něco zuřivě psal. Div že mu zpod pera neodletovaly jiskry.

„ Chtěla jsem se zeptat, jestli bys neměl nic proti tomu, kdybych udělal jako dezert créme brulée.“

Stále neodpovídal. Dokonce ani nezvedl hlavu.

„ Mlčení znamená souhlas,“ pokrčila rameny a dveře za sebou opět potichu zavřela.