Jak jsem spasil Marii (3)

Satana jsem zastihl v kleku s hlavou pod stolem z dětských kostiček. Aby toho nebylo málo, tak měl větry, takže v Pekle to páchlo jak v Pekle. „Šéfe, na moment.“ „Nemůžu to najít,“ mumlal do rytmu vlastních prdů. „Já to prostě ne a ne a nemůžu najít, sakra!“ Prolezl pod stolem na druhou stranu, po kolenou obešel kanclík, hlavou vrazil do kartotéky KGB, dvakrát do šanonu se jmény největších hříšníků, uprdnul se, nadzdvihl koberec, položil koberec, uprdnul se a zase vlezl pod stůl. „No, není to tady, no.“ „Chcete pomoct, šéfe?“ „Co?“ Satan se vysoukal ven. „A hele, Bulik. Tak co, čerte, cos celý den dělal?“ „To je právě to, o čem s vámi chci mluvit,“ řekl jsem. Potom jsem Satanovi vyprávěl, co se mi dneska přihodilo. „…No a tak mě napadlo, že jestli má jít do Pekla, tak jenom proto, že neměla dost času se kát, – tfuj…“ „Tfuj!“ „… víte? Ona tam celou tu dobu žmoulala krucifix – tfuj…“ „Tfuj! Neříkej mi tady takový slova! Budu mít zaplivanou celou podlahu, krucifix – tfuj!“ „… Tfuj! tudíž bych se měl postarat o nápravu.“ Satan se obřadně posadil za svůj stůl z dětských kostiček zatroubil půlkami a zabručel: „Mnó, co mi tady říkáš, Buliku, je dost vážná věc. Jestli jsi jí ale zabil, tak jsi jí zabil. A jestli má jít sem k nám, tak také půjde. Protože co jednou Peklo uchvátí, to už nikdy nevyzvrátí. …Eee? Respektive nevrátí, abych byl přesnější.“ „Já to nebyl, šéfe. Aspoň ne přímo. Dá se pro ní něco udělat?“ Vyslal další hloubkové echo a zavrtěl hlavou. „Tohle není zrovna dobrý nápad, Buliku. Čerti by neměli dělat dobré skutky.“ „Nedělám žádný dobrý skutek,“ ohradil jsem se. „Jen chci nastolit řád. Sám tvrdíte, jaký tady máme bordel. Tak teď je načase začít ho uklízet.“ Satanova pekelná tvář se rozjasnila. „Tady je,“ zvolal a ohnul se pod stůl, přičemž se čelem uhodil o jeho hranu a vydal tak hrozný zvuk, až jsem myslel, že se rozpáral. Když se zase narovnal, držel v ruce jakýsi zaprášený žmolek. Nato ho strčil do pusy. Žvýkal, v zubech mu jemně křoupal písek a bylo vidět, že je šťasten. „Je mi líto, Buliku. V tomhle ti nemůžu pomoct.“ Koukal ne mě, dělal špinavé bubliny a už nic neříkal. Šel jsem pryč. Chvíli jsem se jen tak bezcílně potloukal pekelnými kotelnami, přemýšlel co dál a pozoroval muka hříšníků. Nahlédl jsem do mučírny číslo 1227. Nietzsche stojící u katedry tam právě držel jednoho z našich za rohy, bil ho učitelským ukazovátkem do hlavy a u toho ječel: „Páté přikázání zní: zcizoložíš třikrát denně, jinak mi nechoď domů, ty blbé zvíře!“ Kývl jsem na našeho učitele satanismu a vydal se dlouhou vlhkou chodbou dál. V další mučírně jsem zahlédl generála Beauregarda (to je ten yankee, co vypálil 4 000 dělových kulí na pevnost Sumter, a při tom nikoho netrefil), jak chodí kolem dokola, tahá za sebou dřevěného kačera a zpívá: „Hej hou, hej hou, trpajzlici jdou a za chůze trpajzličí kanón ládujou. Hej hou, hej hou, už Sumter strefujou, že jsou zpití jako vepři, louskaj buráky. Nechal jsem tu ubohou existenci na pokoji a pokračoval dál. Ale ať jsem se snažil jakkoli, nedařilo se mi na ty oči zapomenout. Tak velké a tmavé. Krásné oči. Nejsmutnější na tom je, že poslední co v životě viděly byl satanáš. To je nespravedlnost. A je to nespravedlnost o to větší, že peklo je pověstné právě přísným dodržováním práva. Jsi čistý? Hybaj nahoru! Zhřešil jsi? Marš do kotle! To je jediný pekelný zákon. Jenomže ta holka mi zrovna jako hříšník nepřipadala. Myslím, že někde se stala chyba. Takhle to určitě být nemělo. V jedné z nesčetných odboček jsem potkal Mechala. Byl nějak nervózní. „To je fakt hnusný,“ povídá mi. „Vůbec jsem jí nemohl popadnout.“ „Koho?“ „No tu ženskou. Tři bělouši jí bránili.“ Zavrtěl hlavou. „Prali se jak slečinky, ale stejně jsem měl co dělat, abych jim jí vyrval. Podívej jaký mám modřiny. Parchanti čistočistý. Jdu na panáka. Jdeš se mnou?“ „Ještě něco mám,“ řekl jsem. „Potom přijdu.“ Mechal přikývl a odešel. Vydal jsem se směrem odkud přišel. Našel jsem jí až v kotelně třináct. Tisíce kotlů pozvolna provařovalo teplé lidské, a několik čertovských pohunků se právě pokoušelo jí do jednoho z nich dostat. Nějak jim to nešlo. Stála nahá v hloučku čertů a pokaždé, když se na ní pokusili vztáhnout svoje špinavé pracky, udělala nad nimi znamení kříže – tfuj. Asi nevíte jak něco takového na čerta působí. Jako petelice od zdroje vysokého napětí. Čerti už byli zoufalstvím bez sebe. Někteří z nich nadávali, někteří brečeli. Všichni si pak foukali bolístky. Hříšníci z bezprostředního okolí se mohli potrhat smíchy. Vystrkovali hlavy z magmatu a chechtali se jako smyslů zbavení. Děvče se nad čerty tyčilo jako rozhněvaná Nemesis, jednu ruku zaťatou v pěst, na druhé zdvihnuté dva prsty, připravena kdykoliv se s nimi pokřižovat – tfuj. „Zavolejte někdo Necose,“ navrhl jeden. „Ten už si s ní poradí.“ „Přineste vidle!“ křičel druhý. Třetí se vysmrkal a zakňoural: „Budu si stěžovat. Tak dobře mě zase neplatí.“ „Co se tady děje, holomci?“ Čerti se jako na povel otočili. Všichni čertovští kotelníci jsou čtvrtého řádu, tudíž moji podřízení. Je proto pochopitelné, že ke mně chovají náležitou úctu. „Ona nás bije, šéfe,“ stěžoval si jeden. „Bodejť by ne, když sem nepatří, vy pitomci.“ Čerti vypadali jako spráskaní psi. Bezradně koukali jeden na druhého a nevěděli co si myslet. „Vezmu jí sebou. A vy okamžitě uklidněte tyhle vyjící lotry,“ ukázal jsem na posměváčky. „Topit! Nečumět a topit!“ Čerti se poslušně vrhli ke kotlům, chopili se tyčí a začali strkal plovoucí hlavy zpátky pod rozžhavenou hladinu. Popadl jsem holku za loket a přitom doufal, že mě nepozná. Zřejmě nějak vycítila, že jsem tady, abych ji pomohl, a tak se nechala bez řečí odvést. „Já sem nepatřím,“ řekla mi rozechvěle, sotva jsme se dostali na chodbu. „Bůh je mým svědkem…“ Zaječel jsem, pustil jí a začal si foukat opařenou ruku. Himlhergotdonavetrkrucišelement, jak někdo může v Pekle vyslovit tak strašlivé slovo? Vždyť to je jako přijít na schůzi ultrapravičáků s hlavou na zeleno. Provokace nejvyššího stupně! „To je mi jasné, dámo. Teď půjdeme nahoru.“ Ze skříně obnošených těl jsem se jí pokusil vybrat nějaké slušnější. Naneštěstí ženské tam byly jen dvě. Jedno asi dvoumetrákové ruské vzpěračky, které nikdo nechtěl, protože z něj šla hrůza, a to druhé, které jsem sám občas používal k práci, bylo tělo sotva patnáctileté blondýny s dlouhýma nohama, úžasně klenutým zadečkem a velikými prsy. Vybral jsem to první. Vylezli jsme z Pekla a hned zamířili do Labellova lokálu. Marie, jak se mi holka představila, se vedle mě sunula jako všehoschopný bodyguard, těžce funěla a smrděla potem. S touhle mašinou jsem se cítil v bezpečí i před Peklem. „Kdes jí vyhrabal?“ vyjevil se hospodský, sotva jsme vlezli do dveří. Věděl jsem, že Marie neumí česky, takže jsem řekl: „Přidala se ke mně, když jsem procházel kolem Krchova.“ „Hahaha, srandičkáři. Co si dáte?“ Sedli jsme si mezi zaraženého Mechala a nereflektujícího Samaela, který byl asi v bezvědomí. Rozhlédl jsem se. Kromě dvou čertů v putyce seděli jen první čtyři odvážní. Neochotně nasávali a nepřestávali se na Labella mračit. Bodejť by ne – za ty ceny. „Dej nám dvakrát tequilu,“řekl jsem, načež se Mariina tvář rozjasnila jako tvář vepříka Pepíka potom, co mu do koryta vylili pomyje. „Sí, tequila bona!“ „Co?“ „Přestaň se tak blbě ptát a dej nám tequilu. Dáma je cizinka. Ta ty tvoje patoky pít nebude.“ Už za okamžik stálo pití i citron na pultu. Aniž by na tropické ovoce zareagovala, chrstla si kořalku do krku. „Nevejrej a nalij další. Citron si schovej pro šosáky.“ Labell vypadal přepadle. „Ale tohle mi zaplatíš a ne že ne.“ „Nestarej se a lij.“ Mechal škytl a drcnul do Samaela. „Vstávej, ožralo. Máme společnost.“ Na čertovského mládence byl otřesný pohled. Nejprve se objevilo žilkami protkané bělmo a po něm dvě utopené, červené duhovky. Pokusil se zaostřit. „Dneska to zase přehnal,“ řekl Mechal. „Jestli ho takhle uvidí starej, nechá ho do konce století drhnout hajzlíky vlastním ocasem.“ „Večeře byla dobrá, maminko,“ prohlásil Samael uondaně. „Můžu už jít spát?“ Nato se mu z koutku spustila slina a zase omdlel. Marie propukla v nekontrolovaný řev. Až po horké chvíli zmatku, kdy jsem myslel, že se o ní pokouší pepka, jsem pochopil, že se směje. „Já nevím,“ řekl Mechal podezřívavě, „ale nevisela tahle hrůza ještě před chvílí u nás ve skříni?“ „Máš recht, čerte. Tadyhle Marii jsem totiž ukradl.“ „A je to tady,“ prohlásil Labell. „Komplikace jsou tvé druhé jméno, co?“ Mechal hvízdl. „Tak to máš pěknej průšvih, co?“ Přikývl jsem. Až tam v hospodě mi pomalu začalo docházet, co jsem vlastně provedl. Ukrást duši z Pekla? Kristova – tfuj – noho. To se snad ještě v celé historii podsvětí nestalo. No jak tohle před Satanem ospravedlním to teda nevím. Jedno ale bylo jisté. Když už je venku, je třeba se pokusit dostat jí do Nebe – tfuj. Navrhl jsem to klukům. Mechal se poklepal na čelo a prohlásil, že s tím nechce mít nic společného, Samael začal chrápat a Labell musel najednou odběhnout k zákazníkům. Pche, jako by ho někdy zajímali o něco víc než jako obchodní artikl. Marie dopila i druhou rundu a burácivě se dožadovala další. Já jsem mezi tím zvažoval, jak postupovat dál. Možná bych se mohl spojit s některým z běloušů. Snad s Benekielem. Kdybych se s ním domluvil, mohl by Marii nahoru propašovat. No netvařte se pohoršeně. V Nebi – tfuj – je víc lotrů než si myslíte. Zkrátka si to uměli zařídit. A Benekiel speciálně patří mezi ty rozumnější nebo chcete-li chápavější bělouše. „Nevíte náhodou někdo,“ řekl jsem do mrazivého ticha, „jestli Benekiel ještě strážcuje tu vousatou bábu?“ „Ta před několika dny exla,“ řekl navrátivši se hospoda. „Říkal mi to tady Samík. Sám ji odvlekl do Pekla.“ Za námi se ozval hluk. S pekelným hřmotem vyskočil jeden z chlapů, takový neurvalý, zarostlý hromotluk, a začal hulákat: „A už toho mám právě dost. Doprdele! Platím a jdu pryč! S takovouhle partičkou magorů v jedný cimře sedět nebudu!“ „Co mu je?“ zeptal se zblble Samael, kterého hluk probudil. „Nelíbí se mu, že chrápeš,“ odvětil Mechal. „Budiž – vlašák, chlape jeden bídná!“ V místě, kde ještě před chvílí stál rozzuřený chlap najednou ležela stokilová hromada vlašského salátu. Nato Samael zase spokojeně usnul. Ostatní tři zákazníci jen vyvalili oči. „Šmankot – tfuj – probuďte ho někdo!“ vyjekl Labell. „Vždyť on my proměnil hosta v jídlo!“ „Nebrblej a strč ho do lednice,“ pošeptal mu Mechal. „Víš co na tom trhneš, když ho budeš prodávat po deseti korunách.“ Labell chtěl ještě něco říct, ale nějak se mu to rozleželo v hlavě a tak namísto prskání odběhl pro kbelíky a lopatu. „Co s těmi třemi?“ zeptal se potom tiše. „Všechno viděli.“ Mechal se zachechtal. „Myslíš, že to vykecaj? Už vidím jak podávají stížnost na policii. Zákazník proměněn v pochoutkový salát v majonéze. A poldové vzápětí naskakujou do fofrfár, aby tě zatkli. Prosím tě dej jim tam něco k pití a přestaň si vymejšlet. Už půl hodiny jsou na suchu.“ „Ale kdo mi teď zaplatí útratu?“ „Připiš mi to na futro,“ řekl jsem, ale Labella tím nějak zvlášť neohromil. Já nevím, že všichni hostinští musí být tak lakomí. „Potřebuju, abyste mi jí tady pohlídali,“ řekl jsem a ukázal na rozjásanou Marii, dopíjející šestou sklenici. „Jsi padlej na hlavu? Už jsem ti řekl, že s tímhle nechci mít nic společnýho!“ „Přesně tak,“ souhlasil Labell. „Nás do toho nenamočíš.“ „Ale no tak, nebuďte škrobi. Nalijete do ní tři, čtyři, pět láhví kořalky a ona bude krotká jako ovečka. Do půlnoci si jí zase vyzvednu.“ „Snad si nemyslíš, že jí tam nahoře přijmou jak pumu?“ „A ještě mi budou vděční. Počkej.“ „Sázka?“ „Fajn. O celý můj dluh a bečku navrch.“ „Ale když se ti to do půlnoci nepovede,“ vyhrožoval Labell, „Osobně dohlédnu, aby skončila v jednom kotli s úchylákama.“ „Platí.“ Dopil jsem a zvedl se k odchodu. Najednou mě obrovská pěst popadla za límec a přitáhla k Marii. Byla to její obrovská pěst. Z takovéhle blízkosti mě dýchla do tváře tequilu a plynulou češtinou zasyčela: „A jestli skončím v kotli s úchylákama, tak na tebe všechno napráším, a až tam budeš se mnou, na vlastní kůži zakusíš porodní bolesti, čerte jeden smradlavej.“ Polil mě děs.

---