Jak jsem spasil svět (1)

Hádka těch dvou přede mnou nabývala na intenzitě a tím i na zajímavosti. Ona jeho přemlouvala, aby se udobřil s jejím otcem, on se rozčílil a prohlásil, že to radši vypustí duši, protože její papá je starý, impulzivní, nekulturní pracháč s mravy člověka jeskynního, se kterým on nechce mít nic společného. „Když to neuděláš, taťka nikdy k svatbě nesvolí,“ hrozila. „Beru si tebe, ne tvého otce, miláčku,“ řekl ji na to. „Bez otcova požehnání si tě nevezmu,“ odsekla příkře. Mládenec se celý napružil. Jeho hlava nabyla odstínu paviání zadnice. „Cože?“ pravil s očima navrch hlavy. „Proto přece letím do Prahy! Abych byl pořád s tebou.“ „To oceňuji, lásko, ale s tátou se udobřit stejně musíš.“ Začal jsem se pochechtávat. Obtloustlá paní vedle mě se zatvářila pohoršeně, ale znáte obtloustlé paní. Obtloustlé paní se vždycky tváří pohoršeně, nadto když nemají smysl pro humor. To bylo něco, co mi nemohlo zabránit v tom, abych se nebavil. Holčina přede mnou na svého milého ušila skvělou boudu. Měla ho v hrsti. A ten trouba ji to spolkl i s navijákem! Už nemohl couvnout. Já nevím, že ti chlapi jsou takoví jelimani. No jo, kam čert nemůže… Teď se projeví jeho charakter, pomyslel jsem si. Jestli je chlap, kopne ji do toho jejího roztomilého zadečku a půjde si po svých. No a jestli je beznadějně v tom, sklopí uši a kývne. Viděl jsem ho dobře a všiml si, jaké hrozné drama se v něm odehrává. Kdyby věděl to, co vím já, asi by ji popadl a přímo tady v sedačkách čtrnáct a patnáct turistické třídy dopravního letadla společnosti Norway ji pomiloval. Strhal by z ní ty její rozkošné bílé šatečky a dal ji pořádně do těla. Chtěl bych vidět , jak by se tvářila ta bába vedle. Hihihi. Asi by ji trefil šlak. Jak by to tam tak spolu dělali, hekali a potili se u toho, klukův zadek by zuřivě bušil do těsné sedačky a holčiny nohy ve střevících na převelmi velmi vysokém podpatku, což je moc rajcovní, by ji přes opěradlo šermovaly před rozčileným obličejem. Ale on to nevěděl a tak si teď trápil hlavu s tím, jestli je dost chlap, aby si mohl dovolit dát ji to dostatečně chlapsky najevo. Naštěstí osud rozhodl za něj, takže nakonec si podržel jak svou chlapskost, tak věrnost. Když se letoun naklonil do ostrého úhlu, přestože jsem to čekal, hrklo ve mně jako ve starých pendlovkách. Křečovitě jsem sevřel opěradla. Je to tady, blesklo mi hlavou. Nikdy jsem nepatřil k oněm strašpytlům, kteří se před letem musejí dopovat valiem nebo jinými sedativy, aby cestu vůbec přežili a nehysterčili už při startu, ale jako někdejší starý, zkušený konstruktér jsem měl jistý přehled, pod jakým úhlem se jde na přistání. Určitě ne po levém křídle. Čekal jsem, dokud se pilotovi nepodaří na těch několik zbývajících okamžiků srovnat stroj natolik, aby se v něm dalo chodit. Mrknul jsem na hodinky. Zbývalo mi dvaaosmdesát sekund. Zase všechno na poslední chvíli. Boeing padal jako ocelový kámen rovnou k zemi a nikdo si zatím nezachoval tolik duchapřítomnosti, aby začal ječet. Všichni ještě byli příliš překvapení. Ti, kteří se během toho akrobatického krkolamu nevysypali ze sedaček a neváleli se zrovna v loužích vlastní krve v uličce mezi sedadly turistické třídy, jen zařezaně dřepěli zahryzlí v polstrování tvrdých sedadel a vyvaleně zírali před sebe. Tlustá paní vedle mě byla jednou z nich. A byla také první, kdo dal najevo, že chápe, co se děje. Proč jen vždycky já musím mít takovou smůlu. Začala nepříčetně ječet. Ježíši Kriste – tfuj! Ta snad byla v minulém životě lodní sirénou! Chytla mě kolem krku a pokusila se mi vylézt na záda. Chovala se naprosto adekvátně situaci, řekl bych, ovšem přemlouvat ji, aby mě přestala škrtit, poněvadž mám práci, jsem prostě nemohl. Neměl jsem na to jaksi čas. Letadlo se začalo rovnat a mně začal docházet dech. To už vřeštěli všichni, takže jsem se nemusel bát, že někdo něco uvidí. Nemyslete, nedělal jsem to rád, ale ona už byla beztak mrtvá. Mimoto byla moje mise příliš důležitá, než abych ji kvůli ní prošvihl. Páni, šéf by se zjančil. Dovolil jsem, aby se můj pravý ukazovák prodloužil do třiceticentimetrového dutého hrotu a vrazil ho dámě rovnou do srdce. Udělal jsem to rychle, takže se ani moc netrápila. Tedy aspoň doufám. Jen vyhekla, vypoulila oči a zhasla. V okamžiku, kdy jsem její půldruhého metráku vážící tělo odvalil stranou už letadlo zase letělo v horizontální poloze, respektive podlahou dolů. Její duch se konečně osmělil a vystoupil z obézního těla. Okamžitě zčernal. Na čele měl vyryto – POMLOUVAČNÁ MRCHA. Prohlížel si mě s odporem a nenávistí. „Počkej tady,“ řekl jsem mu (ji). „Za chvilku se tu zastaví někdo od nás a vezme tě sebou.“ Bábin duch se rozklepal hrůzou, neboť pochopil, koho jsem tím „někdo od nás“ myslel. Podle hodinek se tohle mělo za padesát pět sekund nadobro změnit. Lidi nepřestávali vyvádět. Jako kdyby jim někdo řekl, že nikdo z nich nepřežije. Ale já to nebyl, čestný pionýrský. U některých z nich už stáli jejich andělé strážní a čekali až budou moci své svěřence doprovodit nahoru anebo předat do našich rukou. Vstal jsem a zamířil do první třídy. Mimoděk jsem si všiml, že dívenka leží se zkrvaveným čelem v mládencově klíně. Anděl Natalis nedočkavě podupával vedle a kroutil bílou hlavou. „Rozmysleli si to na poslední chvíli,“ povídá mi. „Podle mě tahle do Nebe nepatří.“ „Ještě chvíli mudruj a dopadneš jako já,“ řekl jsem mu. Opovržlivě mávl křídlem. Chlapec byl v šoku. Bílý jako ruce mého někdejšího fyzikáře po hodině a s ústy dokořán nezúčastněně přihlížel, jak mu snoubenka pomalu krvácí na fajnové, bavlněné kalhoty. Křečovitě se při tom chvěla v posledním tažení. No jo, krvácení do mozku. Jestli ji miluje, teď by měl ukázat, že je chlap a dorazit ji. Musí to strašně bolet. Prošel jsem kolem těch dvou tragických milenců málem po špičkách, překročil několik uličkových povalečů s rozbitými hlavami a dolámanými údy, obloukem obešel jejich bělouše a spojovacím jádrem se pokusil projít do jedničky. „Pane, sem nemůžete,“ řekla stevardka, která se právě pokoušela intercommem spojit s kolegy na dolní palubě. Její nebeský bodyguard už byl také přítomen a hrozil mi prstem. Nejspíš se mě snažil odradit od toho, abych ji ublížil, jenomže asi měl nějaké komunikační problémy. Možná šišlal, ale nemůžu to říct určitě, protože tohohle jsem neznal. „Vraťte se na své místo.“ Štíhlá, mladá žena s černými vlasy a ve slušivé uniformě mi zatarasila cestu. Přišlo mi to směšné. Byla o hlavu menší a o dobrých třicet kilo lehčí. Zajímalo by mě, jestli má rodinu. „Má děti?“ houkl jsem na bělouše, znuděně postávajícího za jejími zády se zkříženými pažemi. Přikývl a zvedl tři prsty. Zmateně se ohlédla. „Prosím?“ zeptala se. Podíval jsem se na hodinky. Za třiačtyřicet sekund. Teď se s ní opravdu nemůžu dohadovat, že nechci jít zpět nýbrž vpřed a že tedy vím sám nejlépe kam mám jít. Má pravá ruka metamorfovala v hlaveň automatické zbraně. Tak jsem z jejích dětí udělal sirotky. Dávka dozněla ve stejnou chvíli, kdy se z reproduktorů ozval kapitánův chvějící se hlas: „Zachovejte klid, prosím. Hovoří kapitán. Situaci máme pevně pod kontrolou…“ Ha-ha-ha. Po střelbě se jekot rozmohl s novou silou. Zachytil jsem bezvládné tělo smyslné brunety jednou rukou a uctivě jej složil do kouta. Byla mrtvá, tak proč to pitvat. Beztak měla přijít do nebe. Nesla znamení čistoty. Jakmile její bělouš zaregistroval, že vychází ven, přestal se vztekat s andělsky se na jejího křišťálového ducha usmál. „N–n-n-neneneeboj se m-m-mé ď-ďdítě,“ řekl bez šišlání a lehce ji vzal za paži. „Te-te-teď už bu-bu-bude všechno do-do-dobré.“ Ještě chvíli stála a prohlížela si mě. Chápal jsem, že mě nenávidí. Nakonec ode mě odtrhla oči, krátce, nostalgicky pohlédla na mrtvé tělo, jež si stále uchovávalo jistou smyslnou krásu, a nechala se odvést. Zavřel a zamknul jsem za sebou spojovací dveře.

---