Pole

     Jsem uprostřed osamělých polí. Polí bez cest a vyšlapaných stezek, jen s hladinou obilných klasů z komírající ve větru. Zvuky se tu ztrácí. Vsakuje je mlha přicházející od dalekých hor. Ticho nastolilo nový řád, v němž nebude slyšet nářek srdce. Každý postupně tichem úplně prosákne. Z počátku se pouze nevinná průhledná mlha omotá kolem kotníků. V chůzi nepřekáží, tak si jí nikdo nevšímá, ale pak najednou nevidíte na vlastní nohy a své kroky tudíž už ani nemůžete dál vést. Ticho vás spoutá a zanechá v prázdnotě.

    Hory na neskutečně vzdáleném obzoru přitahují zraky všech poutníků - zoufalých lidí bez slov, kteří opustili bezpečí lesů a vydali se na záhadnou cestu k horizontu. Hory se táhnou od nekonečna k nekonečnu, nelze je obejít. A za nimi prý existuje cizí, spasený svět, kam poutníci směřují. Bez výstroje, výcviku a lidského štěstí odhodlaně postupují sněhem až k vrcholu. Někteří však výstup nezvládnou - spadnou, smete je lavina nebo to jednoduše vzdají. Jen malé procento z nich uspěje, přsto poutníků neubývá.

    Nevíme, zda tam slíbený ráj opravdu je. Poutníci se nevrací, aby o něm podali zprávy, jen si z něho utrhnou malou část (nepatrnou a bezvýznamnou část) a připoutají ji k své duši.

    Pole tak široká, že téměř nikdy nejdou dva poutníci společně. Zřídka kdy můžeme na naší cestě zahlédnout cizí stín, ať už prchající nebo plačící. A i když ho spatříme, nezastavujeme se. Jdeme dál a bojíme se hor...