SVĚT ZA ZDÍ-18

Oblohu nad obzorem začalo osvětlovat pozvolna vycházející slunce. I když se krajina stále ještě utápěla v tmavém šeru, tak Asim s bojovníky vyrazil z tábořiště směrem k Ďáblově hoře. Její červený povrch v prvních nesmělých paprscích slunce začal výhružně rudě zářit.

Jezdci na koních vjeli do temného lesa, jehož pahýlovité stromy vyhlížely v mlžném oparu zlověstně. Brzo sluneční záře pronikla do mrtvého porostu a paprsky zářily mužům na koních na cestu.

„Jsme u cíle a nemám vůbec dobrej pocit,“ pronesl Asim.

„Zdolat poslední překážku bejvá nejtěžší,“ mínil Imar.

„Co když už jsou v tý hoře Navarové?“

„To si nemyslím. Vo jejich přítomnosti bychom se určitě nějak dozvěděli.“
„Znervózňuje mě to, že nevím přesně, kde teď jsou.“

„Bylo by to velký štěstí, kdybychom je nepotkali.“

 Minuty ubíhaly a bojovníci stále jeli lesem, nad nímž kroužil dravý pták Oro. Byl to právě on, kdo je dovedl od mohutné kamenné zdi, co byla na hranicích jejich království až sem.

 V černém porostu se objevil rychle jedoucí jezdec, jehož Asim hned spatřil a rychlým pohybem vytáhl luk, do něhož vsunul šíp. Poté však v muži, co seděl v sedle, rozpoznal vojáka, kterého předtím vyslal na obhlídku k Ďáblově hoře.

„Co si zjistil?“ zeptal se hned.

„Veliteli, dojel jsem k hoře, jak jste mi nakázal. Vobjevil jsem do ní vchod. Ten je za zeleným jezerem. Přes něj je kamenej most. Jinudy se k tomu vchodu nedá dostat. Taky jsem se rozhlížel ve vokolí hory. Stopy po Navarech jsem nevobjevil,“ sdělil mu bojovník.

„Dobře. Doveď nás k tomu jezeru,“ řekl Asim.

 Uplynula necelá půl hodina a bojovníci dojeli na konec lesa, u něhož se nacházelo zeleně třpytící se jezero. Nad ním se obloukově klenulo kamenné přemostění a za ním v červené skále byl vidět velký otvor.

„Ďáblova hora v plný svý kráse,“ zkonstatoval Imar, když jako ostatní na ní hleděl s přimhouřenýma očima.

„Moc mi zrovna krásná nepřipadá,“ řekl Asim.

„Vzhůru tedy do jejího chřtánu.“

„Když už jsme sem dojeli, tak jedem!“ pronesl Asim, ale současně postřehl, jak mnohem dále při okraji lesa jedou tryskem dva jezdci na koních. Jednalo se o dvojici bojovníků, kteří zakrývali místo táboření a také jejich stopy.

„Veliteli! Zabili jsme dva Navary blízko místa, kde jsme tábořili. Byli to asi zvědové a to znamená, že Navarové nebudou daleko!“ vykřikl jeden voják.

„Buďte na stráži v lese. Navarové dojedou určitě sem. Jakmile je někdo z vás vobjeví, tak tryskem bude varovat ty, co nechám na stráži u vchodu!“ řekl Asim. Oba muži poté hned vjeli zpátky do černého porostu a ve tvářích ostatních se začalo zračit napětí.

„Navary máme v zádech a vchod do nitra Ďáblovy hory před sebou,“ zkonstatoval Imar.

„Rychle a zároveň vopatrně dovnitř! Třeba tu truhlu s tím démonem zla najdeme brzo a stačíme zmizet dřív, než se sem Navarové dostanou!“ řekl Asim a pobídl koně. Poté vjel na kamenný most následován Imarem a ostatními bojovníky. Dravec Oro kroužil nad nimi a pojednou se varovně rozkřičel. Hladina se totiž náhle v jednom místě začala vlnit.

KONEC OSMNÁCTÉ ČÁSTI