Ve stínu šera

Ve stínu šera

            Vítr zpíval dávná proroctví a mraky putovaly jako stádo ovcí někam na západ. Tráva byla ještě trošku mokrá, ale to mi nevadilo. Snažila jsem se zaslechnout zpěv, chytit slunce a smát se. Ale myšlenky na příchod šera mě trápily, svíraly a nechtěly jít pryč. Začala mi být zima a já věděla, že už musím domů. Slunce bylo totiž příliš blízko zemi.

            Většina lidí se v noci bojí. Někteří se bojí tmy, někteří se bojí toho, co se za ní může skrývat. Já se bojím šera. Když přijde, mé tělo "vypne". Vím, nechápete, ale jinak to říct nejde. Máma říká, že jakmile se setmí, neslyším, nevidím a nereaguju na pohyb. Prý vždycky jen spadnu na postel, oči dokořán a tak nějak "nejsem". Žádný doktor neví, co by to mohlo být. Nemají nejmenší tušení. A proto se bojím. Když padne šero, žádný člověk se nemůže cítit víc sám než já.

            Seděla jsem na posteli a slunce utíkalo dolů do hlubin světa. Po tváři mi šustily slzy, měla jsem hrozný strach. Mé tělo se vypne, ale má mysl ne. Nespím a nezdají se mi sny. Přijdu si vždycky tak hrozně ztracená. Říkám té době Ve stínu šera. Ve stínu se snažím myslet na to, kde jsem ten den byla a hlavně se snažím se nebát. To mi nikdy dlouho nevydrží, nesnáším tu odpornou tmu. A pak se opravdu zoufale snažím myslet na slunce, na teplo, na to, jak mě maminka hladí po vlasech. A chce se mi křičet, chce se mi prát, mlátit kolem sebe a utéct. Ale to nejde. A ani to nepomáhá.

            Ve stínu se mi zdá všechno jiné. Takové černobílé. Ve dne nemám ráda brouky, ale ve stínu je nenávidím. Vypadají jako to nejhorší, co kdy existovalo a nemají jedinou špetku naděje na přežití. Ve stínu šera bývám dlouho, příšerně dlouho. Jen jediná věc mě uklidňuje. Přijde den, přijde slunce a stín bude pryč. Daleko, daleko.

            Dneska jsme byli s maminkou jen za dvěma doktory. Maminka vypadá ustaraně a smutně, chtěla bych ji nějak rozveselit, ale čím víc se snažím, tím víc je pak smutná. Říká mi, že si takovou ošklivou věc nezasloužím. Že jsem nikdy neudělala nic špatného. Moc jí nerozumím. Do školy půjdu až za rok. Maminka mi říká, že se mi děti budou posmívat a budou zlé, ale že jim to musím odpustit. Říká, že se jich hlavně nesmím bát. Neboj, maminko, já se jich bát nebudu. Ale bojím se, že ve stínu šera budou všichni ti malí zlouni příšerně trpět. Maminka říká, že se teď půjdeme podívat do kostela. Kostely mám ráda, zvláštně to tam voní a je tam něco tajemného, co se mi moc líbí. A pan kněz se mnou vždycky hezky mluví a je moc hodný. Je o moc lepší než celá tlupa doktorů.

            Slunce se topilo v růžové obloze a tiše klesalo ke dnu. Pan kněz říkal, že se nemám čeho bát, že se o mě postará můj tatínek. Říkala jsem mu, že tatínek umřel, ale on se usmál. Prý si nemusím dělat starosti, jen mám myslet na hezké věci. Maminka mi před chvilkou dopovídala opravdu smutnou pohádku o nějakém pánu, co nikdy nikomu neublížil a všem pomáhal. A pak mi říkala, že nemám být smutná, že on neumřel a že to je můj tatínek, o kterém mluvil pan kněz. Když jsem se jí ptala, jak vypadal a kde se s maminkou potkali, tak se na mě krásně usmála. Ale vůbec mi to nevysvětlila. Nerozumím tomu. Ale teď už přichází šero. Jsem tak zmatená, že jsem se skoro zapomněla začít bát.

            Je to podivné. Přemýšlím nad tím, co mi říkal pan kněz a skoro se nebojím. Ta věc s tatínkem je nějaká moc zvláštní. Tak on umřel a neumřel. A stará se o mě. A je tu a není tu. Ale má mě rád tak moc, že si to ani neumím představit. Ptala jsem se, jestli je ta láska velká jako slon a pan kněz mi na to řekl, že je mnohem mnohem větší. A tak jsem si teď představovala obrovské zvíře, co mělo dvě uši a dvě oči a velikou pusu a celé bylo moc krásné a milé a hodné. A říkala jsem si, že až se s tím tatínkem potkám, tak ho moc obejmu a dám mu milion pusinek a pak budeme s maminkou pořád s ním. A poprvé v mém životě mi bylo ve stínu šera hezky. Myslela jsem na to, jak mám tatínka taky moc ráda a uviděla jsem světlo. Bylo jako slunce, ale nepálily mě z něj oči. Hladilo a zářilo. A já věděla, že jsem s tatínkem a pochopila jsem všechno, co mi pan kněz a maminka říkali. Nepochopila jsem to tak, že bych to teď někomu vysvětlila, ale v srdci jsem porozuměla. Ráno jsem se probudila a říkala jsem mamince, jak jsem teď ve stínu šera pořád s tatínkem. A ona plakala a objímala mě a říkala, že jsem se celou noc usmívala.

            Většina lidí se v noci bojí. Někteří se bojí tmy, někteří se bojí toho, co se za ní může skrývat. Já se nebojím. V temnotě noci jsem našla Boha.