Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBanánový král část 2.
Autor
Meheš
V odpoledních hodinách loď připlouvá do přístavu, nebe se nemračí, naše hrdinka tu však nikoho nezná. Kde hlavu dnes večer složí a čeho se nají, napadá ji. Však ono se to nějak už vyřeší. Dívka Paulita klade otisky svých nožek do prašné cesty, která spojuje přístav s náměstím svatého Bartoloměje. Ale ale, ti lidé jsou poněkud méně oblečení… Celému náměstí vévodí ohromný chrám, má dvě věže a ke vchodu vede nespočet schodů. Paulita je unešena, až se jí tají dech nad tou krásou, jemný šerosvit vítá nově příchozí, smočila prsty v misce, ušla pár kroků a poklonila se před hlavním oltářem. Více ji nebudeme rušit ve zbožném rozjímání.
Po chvíli vyšla na denní světlo a posadila se na lavičku pro bosé poutníky. Minula hodina, když tu se zjevil malý chlapec dlouhých vlasů a oslovil cizinku : „Slečno, moc vás prosím, moje maminka má narozeniny a já pro ni nic nemám, jsme totiž chudí. Neobdarovala by jste mě?“
„A jak ti říkají?“
„Guarildo“
„Hezké jméno, tak milý Guarildo chvilku počkej, možná se tu něco pro tebe najde. Ááá už to mám! Náramek z korálků, ten se tvé mamince určitě bude líbit, co říkáš?“
„Ó ano!“
„Tak si ho vem, je tvůj.“
„Děkuju, vzácná paní. Málem bych zapomněl, mám vám předat tento lístek, je od našeho pána, říká se mu Banánový král, protože pěstuje tuze moc banánů, a my mu pomáháme. Chtěl po mně, abych ho dal dívce s dobrým srdcem, a vy jste první, komu ho mohu bez obav věnovat.“
„Velice jsi mě překvapil. Doufám, že se ještě uvidíme, Guarildo.“
Na lístku stálo – byla to spíše pozvánka k návštěvě – zhruba toto :
„Přijďte a navštivte dům U severní hvězdy, dveře jsou otevřeny, není důvod se čehokoliv obávat.
S úctou
José Samarillo
Z druhého konce náměstí přiběhla rozkošná holčička, vlasy měla spletené do copánků a jako poděkování od maminky donesla sáček plný banánů. Paulita se na ni (tak jako to dívky v jejím věku s oblibou dělávají) zálibně podívala a pohladila ji něžně po vlasech. Koneckonců měla již také hlad. Poděkovala a vzala do ruky první banán, když tu k ní přikulhal ztracený slepý člověk, nakrmila ho a on se usmál. Pak přišla bezzubá stařenka s modrýma očima, žebravý mnich, lehká dívka a tak to pokračovalo, až jí zbyl jenom prázdný sáček, a přece nebyla smutná, vzala si tašku, upravila si šaty a vydala se vstříc nové budoucnosti.
Zlehka zaklepala na dveře domu U severní hvězdy, zaslechla šramot v předsíni, pak se ve dveřích zjevil muž zlatých vlasů a příjemného úsměvu. Pozval ji dál.
„Vítejte. Tak přece jste přišla?“
„Jak vidíte.“
„Musíte mít určitě hlad, pojďte se najíst.“
„Dostala jsme banány – “
„Ale nesnědla jste žádný, já vím.“
Postel měla již ustlanou, zakryla se a nechala si zdát hezké sny, jak jí popřál pán domu. Spala dlouho, sluneční paprsky ji vyhnaly ven a přetly tak sladký spánek. Na stole místo vzkazu našla horké maté, přivoněla a upila pár doušků. Pan Samarillo byl samozřejmě dávno pryč.
„Já vím, měla bych už jít, ale takhle beze slov díků? Co by si pomyslel, to nejde, stejně bych se mu měla alespoň trošku odvděčit. Co kdybych mu uvařila chutný oběd? Určitě by měl radost. To je ono!“ A dala se do práce, nasekala cibulku, uvařila kukuřici, přidala koření, maniok, k tomu si potichu zpívala. Brzy byla hotova, utřela misky a řekla si, že přece radši půjde. Záměr byl dobrý, žel pan José se právě vracel a zdaleka volal : „Vy odcházíte?“
„Však jsem vás obtěžovala pěkně dlouho.“
„U mne jste vítána.“
„To mě těší.“
„Nuže – „
„Zůstanu, přejete - li si.“
„Rád se s vámi najím.“
Během okamžiku jídlo bylo na stole. José je překvapen : „Vy jste mi uvařila oběd? To je báječné. Jsem vaším dlužníkem.“
„To neříkejte, pane. A nechte si chutnat.“
„Ale ano. Jistě jste unavena, jděte si odpočinout. Večer vám ukážu moji zahradu.“
Nato Paulita odešla do své komůrky, usedla na pohovku a otevřela padreho dárek – Písmo – v místě, kde se nachází evangelium Lukášovo. Přečetla několik stran, lehla si, rozpustila si vlasy a usnula. Mezitím si pan Samarillo přečetl dnešní poštu. Byl tam dopis od sestry a od věrného přítele, po dlouhých týdnech konečně dostal zprávy ze starého kontinentu, ze své domoviny, dověděl se o nepokojích v Holandsku a o kruté bratrovražedné válce ve Španělsku. Evropu musel opustit, protože revoluce, ke které se připojil, se nepovedla. Co jiného zbývalo. Tak už to chodí. Na druhou stranu, vede se mu dobře, nestěžuje si, nač taky. Uvařil si kávu a jal se číst Kanta.
Dveře se otevřely, zvedl se, „Už jste se vyspala?“
„Ano, pane José.“
„Tedy můžeme vyrazit.“
„Jsem moc zvědavá na vaši zahradu. Co to máte tam v rohu?“
„Psa.“
„Proč jste ho schovával?“
„Kvůli vám, jednou mě kousl, občas se taky zaběhne, prostě zlobí.“
„Jak na něj voláte?“
„Barnabáš.“
„Barnabáši, pojď sem, ty uličníku, tak ty si pokousal paníčka?“
Mlčky a volným houpavým krokem strávili celou cestu. „Zavřete oči. A teď je zase otevřete.“
Paulita byla ohromena, stála uprostřed nekonečného moře banánovníků. To je krása, pomyslela si, o tom jsem vždycky snila.
„Tak ochutnejte.“
„Připadám si jako v ráji. Jsou dobré.“
„Slečno Paulito, umíte vařit čokoládu?“
„To bych jistě svedla, ale proč se – “
„Mám nápad, čokoláda a banány v jednom, nelákalo by vás to?“
„Hmmm, banány v čokoládě říkáte, to zní zajímavě.“
„Hlavně by to přineslo nová pracovní místa, musíme dostat lidi z téhle mizerné situace.“
„Přesně tak, zítra se do toho dáme. Vy máte krásné plavé vlasy, pane José, jistě jste se tu nenarodil, smím – li se zeptat, odkud pocházíte? Z Evropy?“
„Ano, jsem Belgičan. A vy?“
„Španělka. Stýská se mi po vlasti.“
„Buďte ráda, že jste tady, tam není o co stát, vesnice stojí v plamenech, země je rozpůlena vedví. Slibuji vám, že se jednou do Evropy vrátíme, a se vstyčenou hlavou, války nemohou trvat věčně, a pak přijde mír, který se rozšíří do celého světa.
„Ráda bych v to věřila. Dáváte mi naději a já vám víru.“
„Pojďte, Paulito, musíme se vrátit, už je pozdě, ať jsme svěží do nového dne.“ Na zem padl soumrak.
A od té doby se lidem ve městě žilo lépe, každý si opravdu začal vážit jeden druhého, našli svou jistotu a Banánový král se rozlynul (nebo se snad vrátil do…?).