Sny - Co zmůže láska (kapitola 05)

Vycítila, že ve stanu již není sama a pomalu opouštěla svůj sen. Tušila, že ji někdo pozoruje, ale nebála se. Cítila se v bezpečí, i když to bylo v dané situaci zcela nepochopitelné. Otevřela oči a rozhlédla se. Stál u vstupu u stanu. Mohl to být jen jediný člověk, král Leoš.

Pohnul se a došel ke stolku. Tam zapálil svíčku. Otočil se k ní. Proč jen musí být tak krásná? Zdálo se mu, že je dokonce krásnější, než když ji viděl naposledy. Proč jí nemůže odolat? Pomalu k ní kráčel. Byla vyděšená? Ne, ačkoliv věděla, co ji teď čeká. Její oči to prozrazovaly.

Posadil se vedle Lýdie. Ta zůstala ležet a připadala mu jako socha. Tou však nebyla. Nato ho moc přitahovala. Políbil ji. Čekal odpor, ale nic nedělala. Nechala ho. Začal odhrnovat deku. Byl si skoro jistý, že začne protestovat, ale opět nic neudělala. Hodlala se mu vzdát dobrovolně. Že by jí to poradila Zlata? blesklo mu hlavou.

Pro ni to ovšem nebylo vůbec lehké. Nechat ho, ať si dělá, co chce a nezačít se bránit. Její výchova ji v tom bránila. Ale musela si také přiznat, že jí to není úplně nepříjemné. Uvědomila si, že se jí chystá roztrhnout noční košili. “Pa… pane, já si ji sundám,” zašeptala. Byla to však ta nejtěžší věc, kterou kdy udělala. Jakmile byla hotová, opět si lehla.

On už v té době nebyl schopný uvažovat o tom, kdo ona je. Bylo mu to jedno, teď ji má on a podle toho papíru, co ji donutil podepsat… Byl také rád, že ji k tomu nemusí nutit silou. Ať už to mělo jakýkoliv důvod.

Pospíchal. Tolik ji chtěl, že si ani neuvědomoval její nezkušenost. Vůbec ho nenapadlo, že by to pro ni bylo nové. To pochopil až ve chvíli, kdy v jejím těle narazila na jasný důkaz. Byla panna. Nedokázal se však už zastavit.

Trhla sebou, ale plakat se neodvažovala. I když to bolelo. Pohnul se a ona tlumeně vyjekla. “Jak to?! Lýdie, ty si byla panna!” Zlobil se. Nic nechápal. Copak nebyla milenkou krále Depaitu? Přitom se opět pohnul a jí vytryskly slzy.

“Pane, prosím, to bolí,” odvážila se říci. On se však opět pohnul. “K tomu, aby tě to přestalo bolet, se dostaneme potom. Řekni mi, jak je možné, že jsi byla panna!” Byl zmatený, co to má znamenat? Znovu se pohnul.

Bože, co jen má dělat? Nesměla mu říci, kdo je. Byla pevně rozhodnutá, ale při další ostré bolesti to už nevydržela. “Nikdy sem nebyla Dobroslavovou milenkou, jsem jeho sestra… jeho nevlastní sestra!”

“Sestra?! Ty jsi jeho… to vyřešíme potom. Snaž se uvolnit, bolest by měla přejít.” Neměl být tak hrubý, ublížil jí a to nechtěl. Teď jí musel dát čas, aby si na něj zvykla. Couvnout jednoduše nedokázal. Ani po tom, co se právě dozvěděl. Měla modrou krev. Byla dcerou krále.

Znásilnil nevlastní sestru krále Depaitu. Porušil zákon, pod který se sám podepsal. Neodvážil se však rozčílit. To by si Lýdie nezasloužila, určitě by jí přitom moc ublížil. Ještě víc než doposud. Ale proč mu to neřekla? Náhle si vzpomněl, že se mu její kapitán chystal něco říct. Proč mu v tom tehdy zabránila?

Byla to snad lest jeho souseda? Ne to nikdy. To by neudělal a to z několika důvodů. Zřejmě měl svou sestru rád, chránil ji, ale všichni si to špatně vyložili. Nedokázal by ji použít, jako návnadu. A hlavně to nesedělo na jeho povahu. Byl to přímý muž, nikdy neudělal nic, co by nebylo čestné.

Ucítil, jak se její tělo uvolňuje. Podíval se jí do očí a políbil ji. Nesměl na ni spěchat. A přitom zjistil, že má kupodivu dost síly na to, aby dokázal čekat na její souhlas s pokračováním. Chvíli to opravdu trvalo, ale poté se mu opět poddala.

Zůstali vedle sebe nehnutě ležet a pozorovali plápolající svíčku. Vítr se dostal až k ní a uhasil ji. Stan obklopila tma, který oběma poskytla možnost k přemýšlení. Leoš nevěděl, co má dělat, a Lýdie začínala mít strach z toho, co bude následovat. Přiznala se, řekla, kdo je, i když vlastně nechtěla. Ale stalo se a ona bude muset nést následky. Bude se jí vyptávat, zřejmě ji i potrestá…

Venku uhodil další blesk a ona uviděla jeho dýku ležící vedle postele. Byla tak zoufalá, co jen to provedla. Ale trest si zvolí sama. Natáhla se pro dýku a rychle si ji přitiskla ke krku. “Pane, prosím. Raději mě zabijte, já nechci… byla jsem vám po vůli, ale nesnesla bych i…”

Zareagoval rychle. Chytl ji pevně za obě zápěstí a ona upustila dýku. Ta dopadla na polštář a po něm se svezla zpět na zem. To mu však bylo jedno, sledoval Lýdiiny oči. Byla vyděšená. “Tak zaprvé nikdy bych tě jim nevydal. Jak tě to vůbec napadlo… Za druhé máš přece modrou krev. Porušil jsem sice ten zákon, ale tak daleko bych nezašel. A za třetí…” zarazil se, co zatřetí? Chce jí snad říct, že se do ní zamiloval? Ne, to neudělá.

Zahleděla se mu do očí a pochopila. On není muž, který by se mstil takovým způsobem. To, že skončila v jeho posteli, neznamená, že by ji dokázal předhodit svým vojákům. Ani v případě, že ohrožuje jeho postavení krále. Je úplně stejný jako v jejích snech. Zamilovala se do snu, a teď se zdálo, že se asi nejspíš zamilovala doopravdy.

Naklonil se k ní a pomalu ji políbil. Nemohl si pomoci. Jednoduše to nešlo jinak. Její oči byly tak výmluvné, jak pochopil, když opětoval jeho polibek. Také ho chtěla, i když si s tím nevěděla rady.

Na chvíli usnuli. Nevadila jim ani zuřící bouřka. Dokonce je uklidňovala. Dokonale totiž odrážela stav jejich srdcí. Leoš se probudil první. Musel se začít zase soustředit. Ať už mu to dovolila nebo ne, její bratr bude žádat potrestání. On by ho také žádal, kdyby se něco takového stalo jeho sestře Elizabeth.

Jak má tuhle situaci vyřešit? Zbavit se Lýdie? Ne, to nejde a ani by to nemělo smysl. Všichni věděli, že je v jeho stanu. Navíc by jí nedokázal ublížit. Zem se dá udržet i jinak. Musí to jít. Ale momentálně ho žádná varianta nenapadala. Bylo tak těžké vládnout království.

Podíval se na důvod svých problémů. Spala natažená na břiše. A při dalším zablýsknutí pochopil proč. Na zádech měla stopu po biči. Na to úplně zapomněl. V dolní části zad jí vedl červený pruh. Určitě od došlehávajícího biče.

Probudila se a zakryla se přikrývkou. Poté se otočila na něj. “Nikdy jsem ti nechtěl ublížit,” zašeptal. Ona však nemluvila. “Je mi to líto, Lýdie.” Nato se zvedl a oblékl se. Ona si zatím opřela hlavu o kolena a sledovala deku. Než opustil stan, dodal: “Pošlu ti sem Zlatu, aby ti ošetřila tu ránu na zádech.”