Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 07)
12. 12. 2006
0
0
712
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá
Její pozornost ovšem upoutalo něco jiného. Krev na prostěradle. Lýdie ji sledovala. Nechápala výraz v jejích očích. „Proboha,“ zašeptala Zlata. Sedící žena se podívala na místo, které bylo zřejmě důvodem výrazu očí druhé ženy. Také uviděla krev. Předtím si jí vůbec nevšimla.
Zlata si připadala jako v noční můře. Její manželství bylo peklo a to manžela milovala. Zato tato dívka muže, se kterým tu právě strávila pár hodin, vůbec neznala. Začala si prohlížet i ji. Moment, vždyť nemá žádné modřiny. Něco ji napadlo. „Vy jste nebyla milenkou krále Dobroslava.“ Lýdie zavrtěla hlavou. „Vy jste nebyla vůbec ničí milenkou.“ Opět zavrtěla hlavou.
Než mohla některá z nich něco říct, vešel do stanu Leoš. Zlata se otočila a vyběhla ze stanu. Ani se za ní nepodíval. Přistoupil k míse s vodou, namočil a vyždímal houbu. Poté došel k posteli. Sedl si na kraj.
Lýdie nevěděla, co dělat. Už si sice byla jistá, že by jí nijak neublížil, ale pořád cítila neklid. „Pane, mí muži…“ „Neboj, jsou v pořádku. I ten tvůj ochránce, Zlata ho ošetřila, bude v pořádku.“ Natáhl k ní ruku s mokrou houbou a otřel jí obličej. Nechala ho.
Najednou se zvedl. „Lýdie, prosím tě, řekneš mi konečně, co jsi tady dělala?“ Zavrtěla hlavou. Nesmí mu to říci. Zřejmě by tomu nevěřil a bral by to jako výmluvu, aby zakryla, že tu byla vyzvídat. A vše byla jen její vina. Měla poslechnout bratra, ale to ne. Jedna nerozvážnost a co to může mít za následek.
Nechtěl si myslet, že tu byla na výzvědách, ale pořád se mu do dralo na mysl. Snažil se to zavrhovat, bylo to však silnější než on. Začala se mu vracet zlost. Nahnul se k ní a vytáhl ji na nohy. Okamžitě zase na zlobu zapomněl. Byla tak krásná.
Ona se cítila dost nesvá, vždyť tu před ním stála úplně nahá, ale lekla se až, když před vchodem do stanu zastavil nějaký muž a zavolal na krále. V tu chvíli se jí skoro zastavilo srdce. „Hned jdu!“ zavolal na muže venku. Potom se podíval na Lýdii. „Už jsem ti snad řekl, že… ty si vážně myslíš, že bych…“ nevěděl, co říct. Ona nevěří jeho slovu, ale proč by vlastně měla.
Vytrhla se mu a oblékla si košili, kterou uviděla ležet kousek od sebe. „Nikdo z nich se tě nedotkne. Měla jsi mi říct, kdo jsi… Nedotknul bych se tě ani já.“ Podívala se mu do očí. „Jste si tím jistý? Opravdu by se to nestalo?“ zeptala se nevěřícně. Bylo patrné, že tomu nevěří.
Není hloupá, uvědomil si. Měla pravdu. Zřejmě by se to stalo, i kdyby věděl kdo je. Nebo spíš by jí nevěřil, kdyby se mu přiznala předtím. Chtěl konečně najít nějaké východisko z této situace, ale její přítomnost mu to nijak neusnadňovala. „Chránila jsi mír, i když si věděla, co tě to bude stát. Ale stejně si to nedomyslela. Tvůj bratr mě zřejmě zabije, až se dozví, co se tu dnes stalo.“
Měl pravdu. Její bratr něco takového jen tak nepřejde. Bude žádat trest. „Pane, nemusíte se však bát. O trůn nepřijdete. Pokud nikomu nepotvrdím, co se tu stalo, nebude se na vás ten zákon vztahovat…“ „Tady nejde o trůn. Jde o tebe. Děláš jako by se tě to netýkalo. Přitom ty jsi to jediné, o co jde.“
Už si déle nemohl udržet chladnou hlavu. Ona tu s ním debatuje o takových věcech, jako by se jí to vůbec netýkalo. Jako by spolu právě nestrávili polovinu noci v posteli. Začaly se mu vracet vzpomínky. Byla víc než přívětivá, když si konečně zvykla na nové pocity.
Poznala, co se mu honí hlavou. Nemohla přehlédnou výraz v jeho očích. Musela to však zastavit, než bude pozdě. „Pane, ten voják. Volal vás,“ zašeptala, když se ji chystal políbit. On ustal ve svém pohybu a zadíval se jí do očí. Poté rychle opustil stan.
Venku konečně přestalo pršet. „Tak co se děje,“ zakřičel. Přišel k němu jeden z vojáků. „Pane, odpusťte. Hlídali jsme tábořiště zajatců, někdo tam přijel, ale nestačili jsme ho chytit. Dal jste příkaz, aby se nikomu nic nestalo.“ „Zkrať to!“
Král měl velice špatnou náladu, to si uvědomovali všichni, i zajatci přivázaní u ohrady. Voják, jež podával hlášení, pokračoval, jak si král přál. Asi to byl zvěd. Když jsme ho honili, upustil dýku s laguerským znakem.“
Leoš si ho už nevšímal. Zamířil k zajatcům. „Rozvažte je!“ Jeho vojáci nevěřili vlastním uším. „Řekl jsem, aby jste je rozvázali!“ Přikázal ještě jednou svým mužům. Ti poslechli, ač nechápali, stejně jako laguerští vojáci. „Jste volní. Mí vojáci vás doprovodí na hranice, tam vám dají zbraně a vy se vrátíte ke svému králi. A ty kapitáne Zikmunde, jak jsi se rozhodl.“
Ten vystoupil ze shluku. „Král mě pověřil, abych ji hlídal. Pokud ji nepropustíte společně s námi, musím zůstat u ní.“ „Dobrá, ale pamatuj! Pokud se pokusíš udělat něco proti mně nebo s ní utéct, stihne tě tvrdý trest.“ Na to se vydal ke svému stanu. Před vchodem se ještě otočil a rozkřikl se. „Dal jsem snad rozkaz!“ Pak zmizel šokovaným vojákům z očí.
Když Zlata uslyšela křik, vyšla ven. Naskytl se jí ojedinělý pohled. Král dával svobodu zajatcům. Nevšímal si přitom šokovaných výrazů. Nikdo nechápal a ona také ne. Sledovala ho, jak se vrátil do stanu. Co se to s ním děje? Nikdy nebyl tak impulsivní. Nebo že by si to promyslel? Jí to tedy smysl nedávalo.
Jediný, kdo by jí asi mohl vysvětlit Leošovo chování, byl cizí kapitán. Nemohla k němu však jít. Všude byl zmatek. Vojáci se co nejrychleji snažili vyplnit královu vůli. Sháněli koně, nakládali zbraně Laguerů, a přitom je ještě hlídali. Ačkoliv bylo vidět, že ti se k žádnému útoku nechystají. Byli stejně šokovaní jako Depaitané.
Zikmund se vrátil ke své skupině. „Kapitáne, proč tu zůstáváte? Co to má znamenat?“ ptali se. „Slíbil jsem králi, že na ni dohlédnu. A i když se mi to moc nepovedlo, nemohu ji tu nechat samotnou. Neptejte se mě proč, ale nejde to. Jeďte rovnou do paláce… Ručíte mi za to, že se král dozví o tom, co se tu stalo. Řeknete mu také, že paní Lýdie nechal odvést do svého zámku.“
Náhle si uvědomil, že pokud se to opravdu dozví takto, zřejmě ihned vytáhne proti Depaitu. A to by nebylo dobré. „Vyřiťte mu také… Řekněte mu, že pro ni je mír vše. Řekněte, že odmítla říci pravdu o svém tajemství. Nezapomeňte. Odmítla říct pravdu o svém tajemství, aby zachovala mír. Mě se na nic neptejte, jen to králi vyřiťte.“
Vojáci nasedli na koně a on je pozoroval. Doufal přitom, že vše nakonec dobře skončí, protože pokud ne, byla princeznina oběť úplně zbytečná. Otočil se a stanul tváří v tvář Zlatě. „Paní,“ zašeptal.
„Kapitáne, jen vy my můžete vysvětlit, co se to tu děje. Kdo je paní Lýdie?“ Zikmund se rozhlédl. Nikdo si jich nevšímal. Nadechl se a tlumeně odpověděl. „Paní Lýdie je nevlastní sestrou krále Dobroslava. Je laugerskou princeznou.“
Teď to dávalo všechno smysl. Péče krále Laugeru. Věrnost kapitána Zikmunda. Hněv Leoše. On to musel také vědět. Plně jí to došlo. Leoš znásilnil ženu modré krve. „Proboha,“ zašeptala, když se otřesená vracela do stanu. Jediný laugerský voják v táboře osaměl.