Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 08)
12. 12. 2006
0
0
756
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá
Zvěd, který se vydal po stopách skupiny vedené paní Lýdií a který se dozvěděl, co se na hranicích stalo, zlomil snad všechny rychlostní rekordy. Uhnal sice skoro čtyři koně, ale za necelý den a půl dorazil do laguerského zámku.
Tam zrovna probíhal slavností oběd na počest návštěvy zdejších hrabat. Muž toho však nedbal a vrazil do hodovní síně. Král mu přece nařídil, aby ho informoval ihned, co se vrátí zpět. „Pane, králi Dobroslave,“ přitom padl na kolena. Celý sál utichl.
Král pohlédl na klečícího muže a okamžitě poznal o koho jde. „Co se stalo, proč se skupina nevrací?!“ Už měl dost předstírání klidu. Neměl se nikdy nechat od sestry přemluvit. Bylo to tak riskantní. Všichni okolo si všimli králova rozpoložení i zvěd.
„Pane, jel jsem v jejich stopách. Našel jsem jejich tábor. Byl na hranicích naší země. Na válečném poli. A byl prázdný. Bylo zřejmé, že je přepadli. Asi tak třikrát víc mužů než jich měla k dispozici paní Lýdie,“ zarazil se.
Obličej jeho krále začínal blednou, ale zároveň se v něm objevila zloba, jakou u nikoho nikdy neviděl. A ve chvíli, kdy se ještě postavil za stolem, už ze sebevědomí zvěda nezbylo vůbec nic. Musel však pokračovat.
Král mu nedal příležitost. „Co udělali s ní?!“ „Pa-ne,“ muž začal koktat. „Mluv!“ Nikdo v sálu se neodvážil ani pohnout, v takovém stavu krále ještě neviděli. „Král Depaitu ji uvěznil ve svém stanu, vojáky svá…“ nestačil ani doříct větu. Musel se rychle vyhnout letícímu stolu plného jídla.
Jakmile muž klečící na podlaze pronesl, že ji král Depaitu uvěznil ve svém stanu, měl Dobroslav pocit, jako by se mu vše jen zdálo. Jeho nervy naprosto vypověděly službu. Král Leoš znásilnil jeho sestru, to bylo to jediné, na co se dokázal soustředit. Proto si ani neuvědomil, že uhodil do stolu před ním až tak silně, že odletěl.
Všude po místnosti je ozval ženský křik. Dvorní dámy, dcery a ženy hrabat byly vyděšené k smrti. Muži nechápali královu zlobu. Byla sice jeho milenkou, ale to neznamenalo, že to musí dávat až tak najevo. Jeden ze starších rádců se to odvážil říci i nahlas. A až pozdě pochopil, že to neměl dělat.
Královy oči plály hněvem. Ale jeho hlas, když zařval, byl ještě děsivější. „Tak dost! Už toho mám plné zuby! Zajímá vás, kdo to padl do rukou krále Depaitu?! Dobrá, řeknu vám to, ať se už nemusíte dohadovat! Lýdie je má sestra! Je to nemanželská dcera mého otce a vašeho bývalého krále! Lýdie je laguerskou princeznou! Vaší princeznou!“
Jakmile to vyslovil, první, co se ozvalo, byl zvuk rozbíjejících sklenic. Služebné, které roznášely, upustily tácy. Když zvuk utichl, šly zaslechnout zděšené dušené výkřiky přítomných dam. Tato zpráva však ochromila i přítomné muže. Ochromila celý laguerský dvůr. Lýdie byla jejich princeznou.
První zvuky utichly a místnost se ponořila do naprostého ticha. To však přerušil jeden z rádců. „Pane, toho by se dalo využit. Pokud král Leoš vaši ses…“ nedořekl. Hněv planoucí z Dobroslavových očí byl dost výmluvný.
Pro jistotu to však ujasnil všem. „Má sestra je ta poslední, která by si přála novou válku. Ale to je jedno okamžitě vyrážíme do Depaitu!“ Kývnul na svého generále, který opustil místnost. Potom se otočil ke zvědovi. „Co ještě víš?!“
Muž se svého krále začal bát. Určitě je to trest za to, že si jednu dobu myslel, že je jejich král moc měkký. Nebyl, ani zdaleka ne. Zloba v jeho očích vypovídala, že by mu nechal klidně i srazit hlavu. „Útok byl proveden rychle a myslím, že nebyl ani nikdo zraněn. V králově táboře jsem napočítal všechny vaše vojáky. Nic víc nevím, musel jsem se rychle vytratit, bylo tam moc hlídek. Málem mě chytily.“
Zatímco se v Lagueře Dobroslav dozvídal o osudu své sestry, ta byla na cestě do depaitského zámku. Společně se svým kapitánem, paní Zlatou a asi dvaceti vojáky. Měli za sebou už den cesty na koni a ženy byly značně unavené, avšak král nařídil, že se nesmí zastavit.
Do zámku dorazili za dva dny. Začínalo již ráno, ale většina služebnictva ještě spala. Proto jim přišel naproti jen starý komorník. „Paní Zlato, moc rád vás vidím…“ zarazil se, když spatřil Zikmunda se znakem Laguery na hrudi.
„To nic. Nech připravit koupel v mé komnatě i v té prázdné vedle. Bude tam ubytovaná princezna Lýdie… A pro kapitána Zikmunda nech také připravit pokoj. Na nic se neptej, potom ti to vysvětlím..“ „Zajisté, paní.“ Nechápající muž odešel a vyplnil příkaz.
Do rozednění celý zámek věděl, že na hradě jsou jako „hosté“ lidé z Laguery. Doneslo se to i depaitské princezně Elizabeth. A to i podrobnostmi. Jakmile se to dozvěděla, vběhla do svého pokoje a rozplakala se. Pokud její jednání mělo přinést pohromu, co asi přinese tohle. Jak jen tohle dopadne? Obávala se, že katastrofou.
Král Leoš přijel na zámek před polednem. Všude už byl zase klid, tedy alespoň to tak na první pohled vypadalo. Nikdo se neodvážil před králem dát najevo své názory na vzniklou situaci. Zamířil rovnou do své pracovny. Tam se posadil za stůl a snažil se přemýšlet.
Elizabeth zaklepala na dveře a vešla. Uviděla bratra, jak sedí. Hned poznala, že je rozzlobený. Vlastně ho v takovém stavu nikdy neviděla, dokonce ani tehdy, když ho otec donutil přísahat, že bude ve válce pokračovat. O to horší pro ni bylo přiznat konečně pravdu.
Když o pár minut později celá roztřesená opouštěla místnost, uslyšela, že na dveře dopadl nějaký předmět. Hned po něm následoval další. Strach, který z něho neměla před tím, než se mu přiznala, co před třemi měsíci opravdu dělala, se nedal srovnat s tím, jaký cítila právě v tuhle chvíli. Musí okamžitě opustit zámek a to i s Lýdií. Není tu ani pro jednu bezpečno. Ještě, že vše zařídila už předem.
Tam zrovna probíhal slavností oběd na počest návštěvy zdejších hrabat. Muž toho však nedbal a vrazil do hodovní síně. Král mu přece nařídil, aby ho informoval ihned, co se vrátí zpět. „Pane, králi Dobroslave,“ přitom padl na kolena. Celý sál utichl.
Král pohlédl na klečícího muže a okamžitě poznal o koho jde. „Co se stalo, proč se skupina nevrací?!“ Už měl dost předstírání klidu. Neměl se nikdy nechat od sestry přemluvit. Bylo to tak riskantní. Všichni okolo si všimli králova rozpoložení i zvěd.
„Pane, jel jsem v jejich stopách. Našel jsem jejich tábor. Byl na hranicích naší země. Na válečném poli. A byl prázdný. Bylo zřejmé, že je přepadli. Asi tak třikrát víc mužů než jich měla k dispozici paní Lýdie,“ zarazil se.
Obličej jeho krále začínal blednou, ale zároveň se v něm objevila zloba, jakou u nikoho nikdy neviděl. A ve chvíli, kdy se ještě postavil za stolem, už ze sebevědomí zvěda nezbylo vůbec nic. Musel však pokračovat.
Král mu nedal příležitost. „Co udělali s ní?!“ „Pa-ne,“ muž začal koktat. „Mluv!“ Nikdo v sálu se neodvážil ani pohnout, v takovém stavu krále ještě neviděli. „Král Depaitu ji uvěznil ve svém stanu, vojáky svá…“ nestačil ani doříct větu. Musel se rychle vyhnout letícímu stolu plného jídla.
Jakmile muž klečící na podlaze pronesl, že ji král Depaitu uvěznil ve svém stanu, měl Dobroslav pocit, jako by se mu vše jen zdálo. Jeho nervy naprosto vypověděly službu. Král Leoš znásilnil jeho sestru, to bylo to jediné, na co se dokázal soustředit. Proto si ani neuvědomil, že uhodil do stolu před ním až tak silně, že odletěl.
Všude po místnosti je ozval ženský křik. Dvorní dámy, dcery a ženy hrabat byly vyděšené k smrti. Muži nechápali královu zlobu. Byla sice jeho milenkou, ale to neznamenalo, že to musí dávat až tak najevo. Jeden ze starších rádců se to odvážil říci i nahlas. A až pozdě pochopil, že to neměl dělat.
Královy oči plály hněvem. Ale jeho hlas, když zařval, byl ještě děsivější. „Tak dost! Už toho mám plné zuby! Zajímá vás, kdo to padl do rukou krále Depaitu?! Dobrá, řeknu vám to, ať se už nemusíte dohadovat! Lýdie je má sestra! Je to nemanželská dcera mého otce a vašeho bývalého krále! Lýdie je laguerskou princeznou! Vaší princeznou!“
Jakmile to vyslovil, první, co se ozvalo, byl zvuk rozbíjejících sklenic. Služebné, které roznášely, upustily tácy. Když zvuk utichl, šly zaslechnout zděšené dušené výkřiky přítomných dam. Tato zpráva však ochromila i přítomné muže. Ochromila celý laguerský dvůr. Lýdie byla jejich princeznou.
První zvuky utichly a místnost se ponořila do naprostého ticha. To však přerušil jeden z rádců. „Pane, toho by se dalo využit. Pokud král Leoš vaši ses…“ nedořekl. Hněv planoucí z Dobroslavových očí byl dost výmluvný.
Pro jistotu to však ujasnil všem. „Má sestra je ta poslední, která by si přála novou válku. Ale to je jedno okamžitě vyrážíme do Depaitu!“ Kývnul na svého generále, který opustil místnost. Potom se otočil ke zvědovi. „Co ještě víš?!“
Muž se svého krále začal bát. Určitě je to trest za to, že si jednu dobu myslel, že je jejich král moc měkký. Nebyl, ani zdaleka ne. Zloba v jeho očích vypovídala, že by mu nechal klidně i srazit hlavu. „Útok byl proveden rychle a myslím, že nebyl ani nikdo zraněn. V králově táboře jsem napočítal všechny vaše vojáky. Nic víc nevím, musel jsem se rychle vytratit, bylo tam moc hlídek. Málem mě chytily.“
Zatímco se v Lagueře Dobroslav dozvídal o osudu své sestry, ta byla na cestě do depaitského zámku. Společně se svým kapitánem, paní Zlatou a asi dvaceti vojáky. Měli za sebou už den cesty na koni a ženy byly značně unavené, avšak král nařídil, že se nesmí zastavit.
Do zámku dorazili za dva dny. Začínalo již ráno, ale většina služebnictva ještě spala. Proto jim přišel naproti jen starý komorník. „Paní Zlato, moc rád vás vidím…“ zarazil se, když spatřil Zikmunda se znakem Laguery na hrudi.
„To nic. Nech připravit koupel v mé komnatě i v té prázdné vedle. Bude tam ubytovaná princezna Lýdie… A pro kapitána Zikmunda nech také připravit pokoj. Na nic se neptej, potom ti to vysvětlím..“ „Zajisté, paní.“ Nechápající muž odešel a vyplnil příkaz.
Do rozednění celý zámek věděl, že na hradě jsou jako „hosté“ lidé z Laguery. Doneslo se to i depaitské princezně Elizabeth. A to i podrobnostmi. Jakmile se to dozvěděla, vběhla do svého pokoje a rozplakala se. Pokud její jednání mělo přinést pohromu, co asi přinese tohle. Jak jen tohle dopadne? Obávala se, že katastrofou.
Král Leoš přijel na zámek před polednem. Všude už byl zase klid, tedy alespoň to tak na první pohled vypadalo. Nikdo se neodvážil před králem dát najevo své názory na vzniklou situaci. Zamířil rovnou do své pracovny. Tam se posadil za stůl a snažil se přemýšlet.
Elizabeth zaklepala na dveře a vešla. Uviděla bratra, jak sedí. Hned poznala, že je rozzlobený. Vlastně ho v takovém stavu nikdy neviděla, dokonce ani tehdy, když ho otec donutil přísahat, že bude ve válce pokračovat. O to horší pro ni bylo přiznat konečně pravdu.
Když o pár minut později celá roztřesená opouštěla místnost, uslyšela, že na dveře dopadl nějaký předmět. Hned po něm následoval další. Strach, který z něho neměla před tím, než se mu přiznala, co před třemi měsíci opravdu dělala, se nedal srovnat s tím, jaký cítila právě v tuhle chvíli. Musí okamžitě opustit zámek a to i s Lýdií. Není tu ani pro jednu bezpečno. Ještě, že vše zařídila už předem.