Pes, vodítko táhl po zemi za sebou

Když kladl toho chladného, šedivého, prosincového rána S. při cestě do školy jednu nohu před druhou, byl cele pohroužen do sebe a snažil se konečně smířit s tím, že za asi čtvrt hodiny nechá pro dobrou známku vpít do papíru věty: "K absolutní pravdě se můžeme blížit, ale nikdy ji nedosáhneme" a "Poznávání je tedy proces neukončený". Zjistil, že si za celou noc nepamatuje ani jeden okamžik, v kterém by si nebyl vědom sebe a své rozpačitosti v této věci, a tak usoudil, že je pravděpodobné, že vůbec nespal. Namísto snídaně vypil dva hrnky silného zeleného čaje, které ho měly, jak myslel, alespoň částečně uklidnit. Najíst se nemohl. Jen pomyslel na sebe, skloněného uprostřed třídy nad papírem, malujícího jednotlivá písmena slova "nedosáhneme" a zvedal se mu žaludek. "Doufám, že se ten 'philosophiae doctor' nejpozději na druhej den po tom, co tu zatracenou větu napsal, alespoň zapálil, jinak se sám usvědčil ze žvanilství, blbec" říkal si v nejhorším rozčilení. Vtom kolem něho proběhl jezevčík, vodítko táhl mezi nohama po zemi za sebou. Tento obraz ho tak zaujal, že mu dovolil, aby ho vyvedl ze svého přemýšlení a se zájmem se ohlédl za sebe. Neviděl ale nikoho, kdo by se psa snažil dohonit a na vodítku odvést domů. Otočil hlavu zpět do směru chůze a všiml si, že pes přichází na konec ulice, na křižovatce že se vydal do prava, kdežto S. se chystal vlevo. "Tak, a teď už ho nikdy neuvidím," pomyslel si, a zaplavil ho tak silný pocit smutku, že zavrávoral. Když se sám pomalu blížil ke křižovatce, vykoukla zpoza zdi rohového domu jezevčíkova hlava. Nejednou pocítil ohromné nadšení, jako by potkal velmi blízkého přítele, kterého dlouho neviděl a právě si vzpoměl, že se ho při posledním setkání zapoměl zeptat na jeho mínění ohledně určité důležité záležitosti, kterou celou tu dobu nebyl s to rozřešit. Rozbušilo se mu srdce a několika rychlými kroky došel až k psovi. Klekl si před jeho hlavu a hřbetem levé ruky ho hladil mezi ušima. Podíval se na jeho vlhký čumák a zjistil, že v něm vidí svůj vlastní odraz. Podíval se mu do očí a poznal, že je to jeho obličej, co se v nich odráží. Když pak pohledem přejel celé jeho několik desítek metrů dlouhé tělo s množstvím končetin a úplně vzadu si všiml vrtícího se ocasu, ucítil, jak mu po tváři stéká slza.