Žili jeden vedle druhého...

Žili  jeden vedle druhého už od nepaměti. Byli si tak blízcí, že nebýt jeho, nemohla se ani ona nikdy stát tím, čím byla. A přeci by z jejich tváře nikdo nevyčetl, zda o sobě navzájem věděli. Ona laskavě opečovávala plody své naplněné touhy, zatímco pod jeho vlídnými zraky drobná semínka jeho nápadů hbitě klíčila a měnila se v bujný prales, chrlící gejzíry života na všechny strany....

Onehdy jedno z jejích dětí

Tonulo v hlubinách mrazivé noci

A ona pozdvihla své zraky k němu vzůru

jakoby ONO mělo osud děcka ve své moci.

A v tom okamžiku se NEBE odvážilo

dotknout ZEMĚ

Pustilo nevinnou vločku, potom se rozsněžilo

bílé světlo ve tmě

A v příštím čase prokřehlou zemi skrylo

své dlouhé prsty bílé zábořilo

do jejíh drsných vlasů

Země své tělo pokorně odevzdala

Do dlaní toho pastýře

Jak ovečka mírně vypadala

neposkvrněná, bílá; hebké zdání,

shladilo milosrdně, ukrylo tiše

té dobré duše temné skrýše.

Zhnisané rány, pukliny

a žhavé sopky, dávné viny.

V modrých očích krystaly ledu

házely hbité odlesky

 a ČLOVĚK se na okamžik v nočním šeru

cítil vpravdě andělsky.