Tábor

Jaro 1945. Jsem velitel jednotky spojeneckých armád. Máme osvobodit jakýsi sběrný tábor, v kterém prý nacisté zadržují mnoho politických vězňů. Nalézá se kdesi za lesem, na jehož kraj jsme se právě probojovali.

Němci kladou tuhý odpor … nechápu proč, válka je pro ně stejně už prohraná … a že by kvůli těm vězňům ? … nevím … Bojujeme jako lvi, máme přesilu a nezadržitelně postupujeme dál a dál.

Právě jsme se probojovali na kraj lesa, německý odpor už je prakticky zlomen. Na okraji mítiny vidím onen tábor, který máme osvobodit. Vypadá jako farma, několik baráků, v nich jsou asi drženi vězňové a pak jeden větší barák a za ním menší domek s vysokým komínem. Jen jedna věc mě zaráží, zvláštní zápach, přicházející od tábora a pak taky dým, který bez přestání stoupá z toho vysokého komína. Mám zlé tušení …

Německý odpor je definitivně zlomen a my bez odporu postupujeme směrem k táboru. Čím blíž jsme k táboru, tím větší je zápach, který se z něho šíří. Prostupuje námi hrůza – o něčem takovém jsme už slyšeli, ale nevěřili jsme, že by někdo mohl něco tak strašného udělat jinému člověku. Ten tábor není sběrný, ten tábor je vyhlazovací … ten tábor byl postavený proto, aby v něm byli vražděni a mučeni lidé …

Můj zástupce má židovské předky, vidím, jak se v něm vaří krev … v tom táboře jsou možná jeho příbuzní … nesnažím se ho uklidnit, hrůzostrašný svět, do kterého vstupujeme, mě úplně paralyzuje … Jsme před branou tábora. Vidíme, jak zpoza tábora unikají zbylí nacisté. Dávám okamžitě příkaz – „obkličte tábor !“. Po odzbrojení prchajících Němců a jejich zajmutí včetně velitele vstupujeme do tábora …

Hned za branou je dvůr obklopený baráky, které jsou přeplněné vězni. Největší hrůza na nás ale čeká před tím menším domkem s komínem – je to krematorium ! Nacházíme před ním doslova hromady mrtvých umučených vězňů, jejichž na smrt vyhublá těla nestačili tyrani zlikvidovat před naším vpádem do tábora … už vím, proč se Němci tak moc bránili – oni nechtěli, abychom tohle místo objevili …

Po mém boku jde zajatý velitel tábora. Ptám se ho, co je ta velká budova. On odpovídá, že tam jsou plynové komory. Popisuje funkci plynových komor, chová se nadřazeně … dávám příkaz uvěznit ho s jeho pochopy a nepřetržitě je hlídat.

Mezitím jsme osvobodili vězně. Nastoupili na dvoře tábora. Všichni jsou vyhublí, doslova kost a kůže. Poskytujeme jim nejlepší pomoc, jaké jsme schopni – vzdáváme se většiny našich zásob a necháváme si jen to, co nutně potřebujeme, dostávám totiž depeši od velitelství, že v táboře zůstáváme až do odvolání a že nám posílají humanitární jednotky se zásobami a zdravotní pomocí. Dávám příkaz mojí jednotce k odpočinku a ošetření ran. Sám jsem byl zasažen na paži.

Přemýšlím o všem, co kolem sebe vidím … cítím nenávist … nechápu, jak to může někdo udělat … dávám si předvolat zajmutého velitele tábora … ptám se ho, jak mohl jeho národ udělat něco tak hrozného … on se chová arogantně a cynicky … uráží vězně … pění se ve mně krev … pohár nenávisti ve mně přetéká … vytahuju svou ruční zbraň … vězni se otáčí a křičí „zabij ho“ … ozývají se výstřely … velitel tábora padá mrtvý k zemi …

Vyprázdnil jsem do té zrůdy celý zásobník. Ve chvíli, kdy jsem na tu věc, člověk to totiž být nemohl, namířil zbraň, zahlédl jsem v očích tohohle tyrana záblesk hrůzy … tento snad kdysi člověk, který mnoho let rozhodoval o životě a smrti mnoha tisíců lidí, se bál zemřít …