vánoce

Vánoce.Zase jsou tady.To snad není možný.Zrovna jsem doposlechla Bártu jak zpívá jak o život o tom, že "Na nebi svítí nádhernej vůz" A nakonec v tý písničce tý holce řekne, že ji "má rááááád".
Ach jo
Já jsem si jeden rok řekla, že pro mě Vánoce umřely.To jsem byla subjektivně i objektivně malá holka a myslím, že to bylo proto, že na mě maminka křičela, či co.Už si přesně nevzpomínám.Za to si pamatuju, jak jsem se prostě rozhodla že Vánoce neexistují a přestala jsem na ně věřit.A docela jsem se tím i řídila.Žádnej duch Vánoc..co to je?Blbost.
Pak jsem na rozhodnutí zapomněla, ale chovala jsem se pořád stejně.Vánoce pro mě byly hlavně prázdniny, tudíž doba, kdy se nemusím pachtit se školou, můžu se dívat na telku a vstávat před polednem.Prostě nic zvláštního.Blbý bylo, že jsem před tím musela shánět dárky a že o svátcích nebyly otevřený obchody, takže za chvíli v baráku nebylo nic k jídlu.
Ať žijí skeptici.
A pak se nějak stalo, že Vánoce ožily.Nevím jak se to stalo, bylo mi sedmnáct, nebo tak nějak,měla jsem ty nejlepší přátele na světě, který pro mě znamenaly všechno, blbý známky ve škole, pupínky na tváři a bylo mi to jedno.Byla jsem zas TOTÁLNĚ nadšená nějakou hudební skupinou (už nevím kterou) a shodou okolností jsem, myslím, byla taky  zamilovaná.
Pamatuju se, jak jsem s kámoškou chodila po tom vánočně osvětleným městě, sháněly jsme dárky a pořád jsme se něčemu řezaly.Jak jsem při odchodu z jednoho obchodu řekla:tak sem už víckrát nevkročíme a nějak jsem si neuvědomila, že jsem ještě nezavřela dveře.jak nám další kamarádka sdělovala, že shání čepici "ale ne normální čepici, něco zvláštního" a jak jsme jí nabízely takovou tu kuklu co se přetahuje přes obličej.
Prostě nevím čím to, ale najednou to tu bylo.Světla, svíčky, andělé, adventní věnce, koledy, čistej bílej sníh za oknem a v srdci.Vánoce ožily.Za nějakej čas, jsem si říkala,  že to nebyla pravda.že jsem si jen MYSLELA, že ožily, zatímco ony ve skutečnosti odpočívaly pod nánosem hlíny a nápisem Odpočívej v pokoji.v hrobečku, který jsem jim kdysi vykopala.
A teď jsou tu zase.Vánoce.Mrchy jedny.
A já nevím co si myslet.Teď už jsem objektivně velká holka, subjektivně furt to malý blbý děcko.A nevím co s něma, s Vánocema.Jestli je nechat spát, což by bylo jednodušší, anebo je exhumovat, oprášit, postříbřit, nasadit santaclausovskou čepici a postavit do obýváku.
Abyste věděli, já byla před chvilkou venku.A padala hvězda.To byla určitě vánoční hvězda, víte.
A já si hrozně moc přeju, aby mě můj nejlepší přítel vzal za ruku a řekl, ,že všechno bude dobrý.Přeju si, abych se zas mohla aspoň chvilku dívat do očí, tomu týpkovi, do kterýho jsem tak blbě, naivně, dlouho a horoucně zamilovaná..abych si zas mohla snít..Přeju si, abych z hlavy vytřepala všechny noční můry, všechny strachy a stesky, který už mý duši říkaj domov.Přeu si, aby Vánoce byly zase živý.Přeju si to.Přeju si to.