Mazlíček jménem zabiják

,,Můžu začít?“Zeptal se mě doktor s injekční stříkačkou v ruce. Se slzama v očích a s třesoucím se hlasem jsem řekl ano, ale v duchu jsem si přál, aby to bylo ne. Pozoroval jsem Královnu a zkoumal její pohled. Byl vyrovnaný a smířlivý, jako pohled lovce, který stojí tváří v tvář své oběti. Na chvilku jsem zaváhal, jestli mám nechat doktora pokračovat, nebo jí dát další šanci, ale hned jsem si uvědomil, že by to dopadlo stejně.
V klidu si nechala injekci píchnout. Jakoby věděla, že dá klid mě i sobě.,,Za dvě minuty by to mělo začít působit.“ Oznámil mi doktor a odešel kamsi do zadní místnosti. Teď jsem tu byl jen já a Královna. Objal jsem jí opatrně kolem krku, až jsem se neudržel a rozbrečel se. Teď mi bylo jedno, jestli mě někdo uvidí.
V tu chvíli mě nic nezajímalo,jen ona. Žádné okolí pro mě neexistovalo, jen já a Královna. Olízla mi ucho. Zadíval jsem se jí do očí a nečetl jsem v nich nenávist, ale jen vděčnost.Držel jsem její hlavu ve svých rukách a dal jí pusu mezi oči. Znala tuto pusu moc dobře. Byl to můj největší projev lásky a to ona věděla. Zavrtěla slabě ocasem, protože na větší projev radosti se již nezmohla.
To už jsem nevydržel. Přišel další nával pláče. Zalapal jsem po dechu, abych alespoň trochu zabránil přívalu slz, ale marně. Moje mužnost a sebezapření bylo ta tam a to jen díky jejímu zavrtění ocasem..Jak jsem se opíral o stůl na kterém ležela, abych se neskácel na zem, šťouchla mě svým čumákem do ruky. Nahnul jsem se k ní aby mi viděla do obličeje. Podívala se mi do očí a olízla mě..Zavřela oči, ale jazyk zastrčit nestihla. Zůstal vyplázlý na mé ruce. Usnula navždy. Stál jsem tam s její hlavou na mé ruce a ani se nehnul.
Chtělo se mi řvát, ale věděl jsem, že bych teď nevydal ani hlásku, protože mě dusila bolest a pláč.Bylo toho tolik, že jsem už ani brečet nemohl.Jen jsem koukal na bílé tělíčko, co přede mnou leželo. Začal jsem se ptát sám sebe jestli jsem podnikl opravdu všechno na její převýchovu. Jestli toto byla opravdu poslední možnost. Jestli jsem jí neodsoudil k smrti jen z pohodlnosti, ale byl jsem si jist, že jsem udělal správně.
Za chvíli přišel doktor, vlastně veterinář.,,Jste v pořádku?“ Zeptal se stupidně. Jak jsem mohl být v pořádku?Vždyť jsem poslal na smrt mojí Královnu?!! Naposledy jsem se na Královnu podíval a vyběhl jsem z ordinace.Byl jsem na zhroucení, ale nechtěl jsem aby to na mě veterinář poznal, protože on nemůže pochopit co prožívám!!!!!!
On, který se se smrtí zvířat setkává každý den. Venku mě porazil závan vzduchu.Už jsem na nic nemyslel.Jen jsem zamířil k nejbližší hospodě a byl jsem odhodlán  strávit tam věčnost a utopit svůj žal v pivu, ale věděl jsem, že vzpomínky v chlastu neutopím..

Seděl jsem s kamarády v hospodě. Byl jsem tam s bráchou Jirkou, Danem, Lukášem a Petrem.Po několika pivech byla nálada už dosti bujará. A najednou přišla ta osudná věta, která mi na příštích pár let změnila život. ,,Asi nechám utratit svýho psa. Je to kousavá svině!!“ Řekl Lukáš z ničeho nic.
Nedával jsem tomu velkou váhu. Po osmi pivech kdo by dával, ale později se mi Lukáš zdál až moc odhodlaný.Nechtělo se mi tomu věřit. ,,Ty to fakt myslíš vážně? Proč chceš nechat Královnu utratit?“
Byl to krásný temperamentní pes. Bílá Argentinská doga..,,Ta kráva je agresivní!Nemám na ní nervy. Už dvakrát mě z ničeho nic kousla. A mojí máti taky, když přišla na návštěvu.Několikrát jsem to omlouval, ale teď už ne.Dyť je to s ní čím dál horší a když kousla mě, to byla poslední kapka. V pondělí tam s ní jdu a hotovo.Nehodlám pak někomu platit nemocenskou jen proto, že mám psa kripla!!!Navíc mám plány, který nelze splnit se psem.“
Piva ne piva myslel to vážně až moc, pomyslel jsem si, a to jsem nemohl připustit. Ostatní kluci mu jen přikyvovali, ale já nehodlal Královnu poslat na smrt.Já ne!!Jistě měla k tomu důvod aby ho kousla.Nikdy neměl moc pochopení pro psy ani cítění s nimi, ale já jsem jiný!!,,Tak mi jí dej,nebo mi jí prodej!!“ Řekl jsem, čímž jsem mu úplně vyrazil dech.
.Ale já byl pevně odhodlán. Nevěřil jsem, že je tak agresivní. Přišlo mi jako by mluvil o jiném psovy. Vždy když jsem přišel k Lukášovi, vítala mě tak šťastně, že není možné aby mohl myslet toho samého psa co já.,, Děláš si srandu?Říkám, že je agresivní. Snad si nemyslíš, že jí ve třech letech převychováš?“ Řekl nevěřícně Lukáš,ale já byl rozhodnut jí získat.,,Tak dáš mi jí nebo ne??Vezmu si jí klidně ještě dnes.“ Byl jsem ochotný za Královnu bojovat a dát cokoli. A Lukáš to asi poznal. Vlastně jsem mu to ulehčil.Jemu a jeho svědomí. ,,Já ti ji dám.Peníze po tobě nechci, ale až ti ukousne prdel tak ji nevracej. Tak si pro ni pojď!“ Lukáš vstal hodil na stůl peníze, rozloučil se s ostatníma a vyšel ven.Já tam ještě chvíli zaraženě seděl.
Nečekal jsem že to půjde tak rychle a že je Lukáš schopen tak lehce dát psa někomu jinému.Musí být na něj přece po třech letech zvyklý a nemůže to pro něj být tak lehké..Trochu jsem se bál aby toho později nelitoval a nechtěl Královnu zpět, protože teď má v sobě přece jen pár piv a nevím jestli bych mu jí jakoby nic byl ochoten vrátit, ale věřil jsem, že by toho nebyl schopný…
Našel jsem venku Lukáše jak horlivě kouří cigaretu.,,Opravdu by si jí dal utratit?Má tě přece tak ráda, copak ti na ní vůbec nezáleží?“Přišlo mi že jsem to řekl moc vyčítavě  a to jsem právě nechtěl.Třeba by si to mohl uvědomit a vzít to zpět. ,,No jasný. I kdyby mě nepokousala, tak bych řešil stejnou otázku co sní, protože odjíždim pryč. Ještě jsem to nikomu neřekl, ale dostal jsem nabídku k práci v Irsku. Je to pro mě skvělá příležitost a nehodlám jí promarnit. Abych ti řekl pravdu zamýšlel jsem ti jí nabídnout, protože do útulku bych ji nedal. Za dva týdny jedu. Vydělám si tam dobré peníze  a kdo ví? Možná tam i zůstanu. Teď můžu jed s klidným svědomím, protože u tebe se bude mít určitě dobře.“
Musel jsem uznat, že má Lukáš odvahu. Takhle odjed neznámo kam a nehledět na povinnosti. Jde si tvrdě za svým, na což bych já odvahu neměl zvlášť, když bych tu měl psa. Nedokázal bych ho takhle lehce odložit, ale Lukášovi jsem to nevyčítal. Byl to prostě Lukáš a já si Královnu vezmu rád. Dál už jsem mlčel. Když jsem se octl u něj doma, Královna samou radostí kňučela. Byla ráda, že nás vidí. Mě vítala skákáním  a štěkáním.
Jakoby tušila, že jsem jí zachránil od jisté smrti. Lukáš si jí k sobě přivolal a objal ji. Na chvíli jsem v jeho očích zahlédl záblesk lítosti a smutku, ale hned se jeho výraz změnil na odhodlaný a neústupný. Přinesl mi pár Královniných věcí i s pelíškem. Připnul jsem si jí na vodítko. Nezdálo se, že by byla nějak překvapená. ,,Na jak dlouho jedeš?“ Zeptal jsem se i když mi to už říkal, ale chtěl jsem mu dát ještě chvíli času na rozmyšlenou a na rozloučení s Královnou, protože jsem věděl, že svá rozhodnutí nikdy nemění. ,,No nejdřív na dva roky, ale když mi to tam půjde, zůstanu tam. Tak teda se měj já tě pak nějak zkontaktuju. A ty Královno Davida nezlob.“
Dal Královně pusu na hlavu a zmizel za dveřmi bytu. Myslím si, že na něj šla  tehdy lítost, ale nechtěl abych to viděl, proto tak rychle zavřel dveře. Tenkrát jí viděl naposled, ale to jsem ještě ani jeden z nás nevěděli..,,Tak pojď Královno!“ Pobídl jsem ji a ona poslušně šla. Vyšli jsme ke mně domů k její nové životní etapě a mojí nové zkušenosti i zodpovědnosti. Byl jsem nervózní. Nechtěl jsem zklamat ani jí  ani Lukáše a vlastně ani sebe.Byl jsem hlavně zvědavý co na to řekne Iva. Žil jsem s ní už několik let a dokonce jsem plánovali svatbu, ale psa? Královnu znala ,ale jak bude reagovat na to, že je už naše?Že máme psa? Myslím, že Královna mojí nervozitu vycítila. Olízla mi proto ruku a šla dál. Jakoby mi chtěla dát najevo, že se nemám bát a já opravdu si byl najednou jist, že bude vše v pořádku. Měl jsem pocit, že mi vše vychází a byl jsem spokojen. Jenže to se mělo za dva roky změnit v hotové peklo pro všechny tři.

Dorazili jsme po pár minutách domů.Královnu jsem vpustil do bytu jako první.Už to tam dobře znala a tak běžela do kuchyně kde cítila přítomnost Ivy. Já se zatím zouval, když se z kuchyně ozval vylekaná křik. ,, Ježíši Davide co to je???Královno! To jsi ty?!Co tu děláš co??“ Vešel jsem do kuchyně a viděl Ivu, jak se s Královnou vítá. ,,A Lukáš?Kde je?Co to máš za tašku?Ty si nebyl s klukama na pivu?“ Ptala se udiveně Iva a dívala se mi za rameno jestli se tam někde neschovává Lukáš.Byla zvyklá na naše srandy, ale tentokrát se žádná nekonala.
Všechno jsem jí vysvětloval, zatím co  ona dávala Královně misku s vodou. Mlčela a jen poslouchala. Trochu mě to zneklidňovalo.,,A to už je teda naše??Nechápu, že je toho schopný ji klidně dát pryč a jet si támhle někam do tramtárie!!Je dobře , že sis jí vzal ty. Tak teď jsme jedna velká rodina, ale poslyš jak je to s tim kousáním??“ Přijala to s radostí.Moc se mi ulevilo. S tím kousáním jsem jí to vysvětlil a ona se jen smála. ,,Jestli pokousala jeho mámu tak se jí ani nedivim tak bych jí pokousala..být pes“ Říkala se smíchem Iva a já se na ní díval  a v duchu jsem si říkal, že mám opravdu skvělou holku a že jí moc miluju. A začli jsem žít jako normálně. Ze začátku si Královna občas po Lukášovi zasteskla.
Chodila po bytě a kňučela. Nebo čuchala ke dveřím jestli nejde, ale pak si zvykla, že už pro ní existujeme jen my dva s Ivou. Moc jsme si ji zamilovali. Královna mě všude doprovázela a já byl na ní hrdý. Hrdě jsem s ní chodil venku.Každý se na nás podíval nikomu neušla ta velká bílá argentinská doga s krásnou hlavičkou.Viděl jsem zkoumavé pohledy, které se ptaly co je to za psa. Moc mě to těšilo. Cizinci si jí fotily a já byl na ní moc pyšný. Najednou já potřeboval ji a ona mě. Žádné problémy jsem s ní neměl. Ani jednou mě nekousla, ani nezavrčela.
Poslouchala mě na slovo, takže jsem jí mohl pouštět z vodítka a ona se mně stejně držela jak klíště. Moc si mě hlídala abych se jí neztratil..Nechápal jsem v tu dobu, jak Lukáš mohl říct, že je agresivní. Párkrát mi přišel od Lukáše dopis, že se mu tam moc líbí, ale postupem času mi jich chodilo stále méně, až úplně přestal po čase psát. Jen občas mi přišla od něj ještě nějaká ta zpráva na mobil k Vánocům či k svátku. Stál jsem tenkrát u okna  a přemýšlel. ,,Lukáš se jistě kouká teď na moře“, přemýšlel jsem nahlas a smál se..U mé nohy seděla Královna a pozorovala mě. Pochopil jsem, že je čas jít s ní  zas ven na procházku.Byl jsem spokojený. Nic mi nechybělo.Pamatuji se na to jako by to bylo včera, jenže tenkrát jsem netušil, co se stane v dalších měsících, a že to bude začátek mé noční můry, která neměla nikdy skončit. A která ve mně měla zachovat velkou bolestivou vzpomínku.

Pamatuji se , jak jsem se vždy těšil z práce na to, až půjdu vyvenčit Královnu. S Ivou jsme se  tak  nějak střídali ve venčení. Také si jí moc zamilovala. Ale já se vždy snažil být z práce doma dříve, abych byl já kdo jí vyvenčí. Ani to ranní vstávání mi nevadilo. Nechával jsem jí běhat po parku. Byl jsem si jist, že na zavolání vždy přiběhne. Jak jsem se tak procházel parkem, zaslechl jsem v dálce jakýsi křik, kňučení a vrčení. ,,Královno k noze!“ Zakřičel jsem, aby se do toho nepřipojila. Myslel jsem si, že byla rvačka nějakých dvou psů.
Královnu jsem nikde neviděl.
Začal jsem se obávat kde je. Křik a kňučení bylo stále hlasitější. Zavolal  jsem na ní ještě párkrát a rychlím krokem jsem se blížil ke křiku co jsem slyšel. Marně, Královna nikde. Křik jakési paní se měnil v beznadějný řev. Moc jsem jí nerozuměl. Začal jsem běžet k tomu místu a za křovím jsem to spatřil!!Uprostřed celé té rvačky byla Královna!!Rvala se tam s nějakým dobrmanem a nebohá majitelka té fenky od dobrmana se je snažila oddělit, ale marně. Obě fenky byly v transu. Přiběhl jsem k místu a okřikoval Královnu. Vůbec mě nevnímala. Jen kousala do druhého psa a vrčela. Byl jsem překvapen.
Takhle jsem jí ještě neviděl. Byl jsem z toho v šoku a vystrašený zároveň.Nechtělo se mi věřit, že to co vidím je pravda. ,,Sakra odtrhněte toho čokla!“ křikla ta paní a to mě probralo. Čapl jsem Královnu a trhl s ní tak do strany, že zakňourala a vrhla se bokem do strany na zem.Fenka se na ní chtěla znovu vrhnout, ale její paní jí zadržela. Královna se také hned vymrštila, jak zpozorovala rychlejší pohyb ze strany nepřítele a chystala se znovu na ní skočit, ale to jsem jí stihl zadržet a dát na vodítko. Všiml jsem si, že má prokousnuté  ucho, ale vůbec to nevnímala.
Byla na některých místech i  poškrábaná a tekla jí krev.S očí jí vyzařovala jakási šílenost a hladovost po boji já sám jsem byl překvapen jak vypadala.Jakoby to nebyla ona. Dobrmanka nedopadla o nic lépe. Měla natrhlý čumák a na přední pacce měla kousnutí. Byl jsem celý otřesený z toho co jsem viděl. Bylo to jak z nějakého filmu či snu z kterého se každou chvíli probudím. Pani na mě křičela co to mám za nestvůru a ať si jí odvedu, ale já jí nevnímal, jen jsem se snažil vzdálit tomu hroznému místu. Utéct od pohledů zvědavých přihlížejících a taky nadávkám té dámy, která všechno sváděla na mne.,,Ale já za to přece nemůžu!!Je přece normální, že se feny nesnášejí.Nebo ne??“ Kladl jsem si tyto otázky cestou domů.
Najednou pro mě venčení Královny ztratilo půvab. Chtěl jsem být co nejdříve doma.Ruce se mi hrozně třásly a bylo mi do pláče. Neviděl jsem chybu v Královně, ale v sobě. Neměl jsem jí vypouštět z dohledu ani z vodítka. Jak jsem mohl být takhle nezodpovědný! Když jsem se podíval na Královnu jak vedle mě kráčí jakoby se nic nestalo, trochu mě to znejistilo. Nehodlal jsem si připustit, že Lukáš měl pravdu. To přece nemůže být pravda.Snažil jsem se jí trochu pokárat, ale jen na mě nechápavě koukala.Jakoby už zapomněla co se stalo. Jediný já, z nás dvou, jsem byl z toho dosti vylekaný. Cestou domů jsem měl pocit, jakoby každý na mně koukal a při tom říkal:,,ty za to můžeš!!“ Věděl jsem, že si to jen namlouvám, ale nechtěl jsem se v tu chvíli přesvědčovat o opaku. Bral jsem to jako nevyhnutelné. Byl jsem na to zvyklý už z mládí, kdy mě můj otec ,vychovávaný stejně striktně jako já jím, při nějakém přestupku nakázal se svléknout a postavit se před dům, ať byla zima či léto. A já musel snášet ty zvědavé a posměšné pohledy. Jenže když se to stávalo rutinou až do mých 15. let lidé už si toho pak přestávali pomalu všímat.Jen se pousmáli a hleděli si svého.
Ale pro mě to bylo hrozné. Nevnímal jsem sníh, který se mi zabodával do chodidel jako jehličky, když byla zima, vnímal jsem jen pohledy cizích a úsměšky mých vrstevníků.Nesnášel jsem tehdy svého otce za to, jak mě zesměšňoval před mými kamarády, kteří si tam vodili své kamarády, jako bych byl nějaká atrakce, ale teď si uvědomuju, že to bylo to nejvýchovnější a nejlepší co mohl udělat. On sám byl veden tvrdou rukou svého otce, kterému žádná rána nevylítla na darmo, aniž by nezasáhla jeho hlavu, či jinou část těla. A on si to moc dobře pamatoval.Proto na mě nikdy nestáhl ruku, a ani jednou mě neuhodil.Bál se ,že bych stejně jako on, měl trauma z každé rychle zdvihnuté ruky a prudkých pohybů, jako měl on.
Vzpomínám si, když se konala nějaká rodinná oslava a hodně se pilo a slavilo, táta se stranil. Bál se všech rychlých pohybů, protože se toho vždy lekl a příbuzní si ho za to dobírali. A já to tenkrát nechápal, ba dokonce jsem mu to škodolibě přál za to, co on prováděl mě. Byl bych tenkrát radši aby mě mlátil, než potupa před celým městem, ale to už je dávno. Tady mě žádný kolem jdoucí nezná a já nestojím nahý za dveřmi. Jsem dospělý chlap co kráčí rychlým krokem po okolí neznámo kam. Jsem jeden z mnoha a každému je jedno , kdo se kolem nich prochází, každý si hledí svého a svých starostí, ale nikdo jich nemá teď tolik jako já. Měl jsem pocit jako bych měl na bedrech nějaký problém, nebo průšvih. Neustále se ve mně něco svíralo pokaždé, když jsem si vzpomněl na tu melu s Královnou. Šel jsem domů jako zpráskaný pes.
Když jsem dorazil ,ošetřil jsem trochu její rány.Protože neměla nic vážnějšího, stačilo, když si to hlavně olízala. Potom jsem si sedl do křesla a koukal do zdi. Pořád se mi ta událost promítala před očima,jak hororový film a já jen strnule civěl před sebe. Vytvářel jsem si ve své fantazii svůj vlastní film, kde jsem si představoval co jsem mohl udělat aby se to nestalo nebo jak zabránit všem zraněním ,co obě fenky utrpěly, ale to byl opravdu jen můj,fantazií vymyšlený Sci-fi film, který ve skutečnosti dopadl jinak..  Smutně jsem se začal rozhlížet prázdným pohledem po pokoji. Královna spokojeně ležela ve svém pelíšku a spala.Do dnes nevím, jestli právě tato příhoda v ní neprobudila určité choutky po boji nebo po lovení. Jedno , ale vím určitě. Už to nebyla ta Královna co jsem si vzal od Lukáše….

Uběhlo několik dní a Královna  nejevila známky agrese, či chuti po boji. A já zapomněl na mojí ustrašenost. Ivě jsem o té události nic neřekl. Ty šrámy co měla jsem vymluvil na roští kterým se prodírala a ona tomu věřila. Měl jsem špatné svědomí, že ji takhle lžu, ale nedalo se jinak. Bál jsem se, že  by mi mohla vyčítat, že jsem měl zvážit to, na co Lukáš upozorňoval..A tak jsem dělal vše jako obvykle a nedal na sobě nic znát, aspoň jsem si to myslel.Jeli jsme k mým rodičům do Litomyšle a tam, jakoby Iva něco vytušila.
Zeptala se jestli se mi něco nestalo, protože jsem neustále byl nervózní, když Královna udělala prudší pohyb směrem k mým rodičům, ale vždy za tím bylo jen přátelské olíznutí či skákání. Myslel jsem, že je ten strach a nejistota jsou za mnou, ale zjistil jsem že ne. Nejklidnější jsem byl, když byla Královna u mě, ale nemohl jsem jí u sebe držet věčně, ale pak po pár hodinách ze mě strach odpadl. Ivě jsem řekl, že jsem jen nervózní jak Královna vezme tolik lidí pohromadě, protože na to není zvyklá. A opět. Lhal jsem jí a ona uvěřila. Naši byli skvělí.
Královna se jim moc líbila a táta jí vzal i na pole, aby se pořádně proběhla. Přišla sice úplně špinavá od hlíny, ale bylo vidět, že ti dva si sebe oblíbili a to jsem byl moc rád. Večer jsme pak dělali oheň. Opékali jsme si buřty a byl to krásný večer. Vůbec jsem nemyslel ne onu příhodu. V ten večer jsem to úplně hodil za hlavu, protože mi opět Královna dokázala, že co říkal Lukáš je omyl a že ona si dokáže získat všechny. A večer, když jsem usínal v obětí s Ivou a u nohou cítil tíhu tělíčka Královny, byl jsem spokojený, jak to jen nejvíc šlo..

V neděli ráno jsem vstal brzy a šel jsem se s Královnou projít do polí. Procházel jsem se  na čerstvém vzduchu a kolem mě pobíhala Královna. Hodil jsem jí klacek, který jsem náhodně našel na zemi, ale Královna se na mě jen nechápavě podívala a dál si hleděla svých děr od myší. ,,Tak koukám, že tě Lukáš nenaučil co je aport.“ Jen tak  jsem prohodil a dál už jsem jí to házet ani radši nezkoušel. Byl krásný slunný den a já kráčel se zavřenýma očima a nahříval si obličej. Občas jsem se letmo podíval na Královna jestli kolem mě dál pobíhá a dál jsem kráčel se zavřenýma očima. Měl jsem to tu moc rád. Jako malý kluk jsem se tady naběhal. A v těch lesích okolo jsem sbíral houby s tátou a s mámou borůvky, ale spíš než sbíral jsem seděl na pařezu a jedl co jsem si chvíli před tím nasbíral. A máma tak pečlivě musela nasbírat celou bandasku sama.
Vzpomínal jsem si takhle na dřívější časy, když mě najednou z přemýšlení vytrhlo podezřelé ticho. Otevřel jsem oči a Královna nikde.Začal jsem se rozhlížet, až jsem jí spatřil v dálce jak běžela nejspíš za zajícem. Křikl jsem na ní a běžel za ní, ale to už se mi ztratila z dohledu někde v lese. Běžel jsem jak nejrychleji to šlo a nepřestával jsem na ní volat jménem, ale nikde jsem její bílé tělo neviděl. Nechtěl jsem panikařit a tak můj pud sebezáchovy pracoval na plné obrátky. Doběhl jsem k lesu a rozhlížel se kolem. Stál jsem nehnutě a naslouchal, jestli někde nezaslechnu štěkot nebo dusot, ale v lese bylo hrobové ticho, až na občasné zašveholení nějakého ptáčka nebo kosa. Šel jsem dál do lesa, ale zas jsem vylezl.
Bál jsem se, že kdyby Královna vylezla z lesa někde jinde a neviděla by mě, mohla by mě jít hledat do lesa či domů a to jsem nechtěl. Neustále jsem pískal a volal její jméno, ale Královna nikde. Začal jsem se moc strachovat, protože kdyby byla někde hluboko v lese a viděl jí hajný, mohl by jí střelit. Tato představa mě ještě víc znervózněla .
Vběhl jsem znovu do lesa. Chvíli jsem stál a naslouchal a chvíli zase běžel dál..Na chvíli jsem se zastavil, protože se mi zdálo, že něco slyším..Začal jsem se otáčet dokola abych rozpoznal odkad ty zvuky jdou. Jenže zvuky kroužili kolem a já je nemohl zachytit..Nevěděl jsem z kterého směru..A najednou jako kdybych slyšel štěkot spojený s kňučením a s tímto zvukem mnou projela neskutečná vlna strachu a zimy, protože to co tento zvuk představoval bylo pro mě něco tak strašlivého, že jsem jen stál a čekal, kdy to skončí. Najednou se mé nohy rozběhly směrem k onomu hrozivému zvuku představujíc pro mě tragédii. Nevěděl jsem jestli běžím správným směrem ani jestli je to správně. Jen jsem věděl, že chci a potřebuju mít Královnu u sebe. Les jsem už kolem nepoznával. Byl jsem hodně daleko od pole a už to nebyl ten pěkný les.

Probudil jsem se ve své posteli s čajem na nočním stolku a s neuvěřitelnou bolestí v celém těle. V první chvíli mě napadlo, že to byl jen sen, ale když jsem zavolal Královno a místo ní se objevila Iva, neuvěřitelně ve mě hrklo a chtělo se mi brečet. Bál jsem se Ivy zeptat co se stalo. Bál jsem se toho co by mohla odpovědět, ale ulehčila mi to tím, že začla sama.. ,, Davide miláčku, jak ti je? Neboj se Královna je v pořádku. Leží dole. Postřelil jí myslivec viď? Ale řekni jak to? Nechceš něco přinést? Hrozně jsi mě vyděsil! Jak jsi omdlel v obývacím pokoji, tak jsem myslela, že vás někdo přepadl a zranil! Toto už mi nedělej sakra!“A pak se slzama v očích mi začala dávat pusy a říkat, že mě miluje.
Byla můj strážný anděl. Moje láska. Prostě moje Iva.Vyprávěla mi pak vše co se stalo. Potom co jsem omdlel, táta seběhl dolů a vyděšeně se prý ptal co se děje. Iva mu prý nakázala ať zavolá veterináře a sama šla ke mně a zavolala doktora. Já jsem prý zkolaboval z únavy a hladu. Uložily mě do postele a nechali prospat, ale Královna musela jet s veterinářem do ordinace, kde jí operovali.
Byla postřelena do stehna a ztratila hodně krve, ale prý to zvládla skvěle. Jen teď nesmí moc vstávat. A nyní dole spí. Když mi to Iva dovyprávěla, měl jsem jí chuť zulíbat, protože byla pro mě poslem dobrých zpráv. Byl jsem šťastný a chtěl jsem Královnu vidět a měl jsem hlad. Iva mi zakázala vstát. Došla mi pro něco k jídlu a pak jsem jí musel vyprávět já, co se stalo. Dovyprávěl jsem, ale ona byla stále ticho a jen na mě koukala. Nevěděl jsem jestli mám být ticho také  nebo se zeptat proč mlčí, ale nechtěl jsem jí vytrhnout z přemýšlení.
Pak jen potichu vstala a odešla a já jsem se únavou na nic nezmohl, jen jsem znova usnul. Nevím jak dlouho jsem spal, ale to jediné co jsi pamatuji když jsem otevřel oči, byl upřený výraz Královny, sedící u mé postele a pozorujíc mě svýma uhrančivýma očima. Myslím si, že právě ten pohled mě vytrhl ze spánku. Nevím čím to ti psi dělají, ale pokaždé když vidí svého páníčka spát, sednou si k posteli a pozorují ho do té doby dokud nevstane a nejde s nimi třeba ven. Jakoby se s námi dorozumívali telepaticky, když s námi nemohou zacloumat nebo říci vstávej. Je v tom určité tajemství, které asi nikdy nerozluštíme. Pohladil jsem jí, sedl si na postel a chvíli seděl a odhodlával se ke vstání z postele.
Když jsem vstal, Královna začala vrtět ocasem, ale stále seděla a nehnula se. Jen mě pozorovala. Uvědomil jsem si, že jí asi musí ta noha moc bolet, když na mě ani neskáče. Pohladil jsem jí, řekl zůstaň a šel jsem na záchod. Zezdola jsem slyšel hlasy, které sem doléhaly z puštěné televize a jak se  rodiče dohadují. Jenže to bylo u nich typické. Nemyslím si že bych u nich zažil jediné klidné nedělní odpoledne, kdy by se u televize nepohádali. A v tu chvíli mi to došlo, že vlastně ani nevím co je za den a jestli vůbec to je nedělní dopoledne.
Když jsem se vyčůral sešel jsem dolů a tam jsem viděl oba rodiče jak se dohadují o nějakých receptech v televizi, ale když mě zahlédli ztichli a vyděšeně na mě koukali, jakoby viděli zjevení. Pozdravil jsem je a jako kdybych je probudil ze snu na mě oba rázem vychrlili pozdrav. Otec se mě ještě zeptal jak mi je a když jsem jim odpověděl, že dobře, vrátili se opět ke svému dohadování se u televize. Šel jsem do kuchyně, protože jsem předpokládal, že tam bude Iva. Měl jsem chuť jí dát pusu a za vše co pro mě udělala jí poděkovat, ale jak jsem po chvíli zjistil v kuchyni nebyla. Nechtěl jsem znova rušit mé rodiče z tak vzrušeného rozhovoru, který vedli, a tak jsem šel nahoru zpět ke své posteli.
Královna tam stále seděla otočená hlavou ke dveřím. Asi mě po celou tu dobu co jsem byl dole netrpělivě očekávala, jakoby čekala, že si budeme povídat o svých zážitcích, které jsme spolu zažili. Pohladil jsem jí, jako dneska už po několikáté a znova ulehl. Tiše jsem přemýšlel kde může Iva být. Napadlo mě  jedině na nákupu, ale proč by mi to naši neřekli? Bylo tak divné jak Iva z ničeho nic vstala a beze slov odešla. A teď jsem nevěděl  kde je. Nevím, jak dlouho je pryč, ale měl jsem divný pocit.
Nikdy jsem nezjistil proč se vlastně tak z ničeho nic vytratila, ale později jsem zjistil, jak moc musela být statečná a já jí  díky tomu nikdy nepřestal milovat, protože mi nechala ty poslední chvíle štěstí. Ale teď zpátky k mé nevidomosti kde asi vězí. Po další hodině přišla. Jako vyměněná, ale bez nákupu, jak jsem se domníval. Na otázku, kde byla mi jen letmo odpověděla, že se byla projít. A já to dál neřešil, ale možná jsem měl, jenže nepřišlo mi na tom nic divného. Zbytek dnů u našich proběhl dobře. Naši se stereotypně hádali a usmiřovali a já a Královna jsme nabrali dost sil abychom zas mohli normálně žít. Odjeli jsme od našich zdraví jak rybičky. A vrátili jsme se do našeho života, tak jako by se nikde nic nestalo. A na naší lesní příhodu jsme všichni zapomněli nebo spíš jsme to hodili do té nejhlubší části mozku.

Uběhlo pár měsíců a přišla zima. Bílá a chladná zima, která lezla za nehty jako hlína na prsty zahradníka. Chodili jsme s Královnou na krátké procházky, protože nám oběma byla zima, ale vždycky jednou za týden jsme se pořádně nabalili a vyrazili jsme na delší procházku. Občas s námi šla i Iva, ale ta zůstávala raději doma a vždycky nám něco připravila k snědku. Jak byly dny kratší než noci, a jak jsme chodili na krátko ven, pozoroval jsem na Královně jistou nervozitu a jakoby nevyřáděnost. Chodila po bytě a nevěděla do čeho píchnout.
Zkoušel jsem si s ní občas hrát a schovávat se jí, ale taky mě to stále nebavilo a přiznám se, že jsem jí občas zanedbával i když do mě šťouchala čumákem a naznačovala ať si jí všímám. Jednou, když jsem šel z práce napadlo mě jí koupit nějakou hračku, která by jí zabavila. Koupil jsem jí obrovskou kost a doufal jsem, že jí bude chutnat a bude se jí líbit. Když jsem odemykal dveře už štěkala radostí, že konečně už nebude doma sama, protože Iva byla ještě v práci. Byla barmankou v jednom baru, takže jsem věděl, že mě k jídlu nic teplého nečeká.
Otevřel jsem dveře a Královna mě přivítala kňučením a skákáním. Klekl jsem si abych jí objal a podrbal, ale jakmile jsem to udělal už se mi drala do tašky, protože cítila svůj dáreček. Vyndal jsem jí ho, dal kontrolní povely a když jsem zjistil, že poslouchá dobře odměnil jsem jí její kostičkou. Odběhla pryč a chvíli jsem jí neviděl. Šel jsem hladový do lednice co tam na mě čeká a byly to překvapivě párky. Vytáhl jsem je, hodil vařit a šel se zatím osprchovat. Byl jsem z práce hodně unavený, a tak mi teplá sprcha pomohla se uvolnit. Když jsem vylezl z koupelny, párky se už vařily. Snědl jsem je s kečupem a chlebem a šel si sednout s otevřeným pivem k televizi.
Po chvíli se vyřítila odkudsi Královna s nakousanou kostí v puse a hodila mi jí do klína. Byl jsem unaven, ale vzal jsem kost do ruky a párkrát jí odhodil, aby mi jí zase mohla přinést. Po čtvrté jsem už s tou kostí vstal, nechal Královnu ať se do ní masivně zakousne a začal jsem s tím škubat ze strany na stranu. Královna vrčela, ale mě to nezneklidňovalo. Vrtěla ocasem a já věděl že je to hra. Chvíli jsem s ní takto třásl a když zjistila, že se nic víc neděje, pustila jí. Chvíli na mě koukala co bude dál. Odhodil jsem jí do dalšího pokoje a ona se tím směrem rozběhla. Já jsem si mezitím sedl opět do křesla s tím, že budu sledovat zprávy, ale sotva jsem si sedl, už zas byla u mě s kostí a hodila mi jí do klína.
Tak jsem jí tu kost znovu  dal do pusy ona se zakousla a já znova třásl jak to jen šlo. Jakoby křečovitě mě to chytlo na tolik, že se divím že jsem jí ty zuby nevymlátil, ale v té hře mi to nepřišlo a jí také ne. Najednou se jí zuby vysmekli. A to jí asi popudilo na tolik, že najednou zavrčela takovým způsobem, že jsem poznal, že to není to přátelské zavrčení, ale zavrčení nevraživého psa, kterému se něco nelíbí. Nestačil jsem to ani všechno domyslet do následků, když tu najednou se Královna ohnala po mé ruce, kde byla kost. Chytla mi tak silně zápěstí, že jsem pocítil palčivou bolest snad po celém těle, až mi z toho naskočila husí kůže. V tu chvíli jsem to nechápal.
Ale pud sebezáchovy mě donutil se nějak zachránit, protože jsem se cítil v ohrožení. Najednou jsem nemyslel na to, že přede mnou stojí Královna, ale myslela jsem na to jak setřást toho vzteklého psa. Bouchl jsem jí do hlavy tak silně, že zakňučela, stáhla ocas a zmizela. Klečel jsem na zemi ještě chvíli s rukou ve stejné poloze v jaké mi jí Královna pustila a nevěděl co dělat. Necítil jsem jak mi kape krev z poraněné ruky a jak mi pulzuje. Bolest ruky jsem necítil. Cítil jsem mnohem horší bolest která existuje. Bolest, kterou vám způsobí ten od koho to nejméně čekáte a koho nejvíc milujete. V hlavě jsem měl prázdno. Jen jsem viděl ty Královniny oči.
Ty cizí oči, které jsem nikdy neviděl, snad jen tehdy, kdy se poprala s tou fenkou dobrmana, ale tato představa snad bolela ještě víc, protože mě najednou prolítla myšlenka, že mě vlastně napadla jako bych byl cizí. V tu chvíli se všechny starosti přesunuly do analytické části mozku  a já začal přemýšlet nad tím, jestli jsem k tomu třeba nezavdal příčiny.
Přece jen jsem hodně s tou rukou škubal a taky jsem jí neměl tak silně udeřit do hlavy, ale pak mě zase napadlo, že to si ona vůbec neměla dovolit ani kdybych jí ublížil nebo kdybych jí zranil její ješitnost, že nedokázala udržet tu kost. A jak jsem o tom uvažoval a postupně jsem si to přemítal stále dokola, myšlenkami jsem došel i k tomu co my vlastně provedla a podíval jsem se na svou ruku. Sám jsem se lekl jak jsem jí spatřil. Byla celá od krve. Začal jsem si uvědomovat i tu bolest co mi to poranění působí.
Vstal jsem z toho kleku v kterém jsem až do teď byl a šel do koupelny pod vodu. Studená voda mi nesmírně ulevovala od bolesti, ale stále to nechtělo přestat krvácet. Vzal jsem ručník přitiskl jsem to na ránu, která se mi objevila na zápěstí po smyté krvi. Byla to tržná rána, ale zas tak do hloubky nebyla, a tak jsem řekl, že to zamlčím i před Ivou a že s tím k doktorovi nepůjdu. Vzal jsem hadr pod umyvadlem a s přitisknutou rukou k hrudi aby mi držel ručník jsem šel vytřít tu krev z podlahy v obývacím pokoji, která tam nakapala.
Menší louži jsem setřel a rychle hadr přepral aby Iva až přijde z práce nic nepoznala. Šel jsem si pro obvaz a až když jsem měl chvíli stát u linky v kuchyni abych si obvázal ruku, viděl jsem, jak se mi klepou kolena z toho nervového zážitku. Musel jsem si to obvázání ruky dodělat v sedě, protože mě to znervózňovalo. Chvíli jsem ještě seděl v kuchyni a pak mě napadlo zjistit co je s Královnou, protože se vůbec ještě neobjevila. Procházel jsem po bytě a hledal jí na jejích obvyklých místech, ale nevolal jsem jí. Už jen z mužské ješitnosti jsem na ní nechtěl promluvit.
Cítil jsem se dotčený a chtěl jsem jí to dostatečně dát znát. Prošel jsem celý byt, ale nikde jsem jí nezahlédl. Řekl jsem si, že když bude chtít, vyleze sama. Přece za ní nebudu běhat. Sedl jsem si zpátky k televizi a koukal co tam bylo, ale myšlenkami jsem stále přemýšlel, jestli je Královna v pořádku. Pak jsem to nevydržel a šel se podívat pod postel do ložnice. Byla tam. Ležela tam schoulená s hlavou mezi tlapkami a koukala se smutně. Najednou mi jí bylo neuvěřitelně líto. Jak jsem jí tam tak viděl skrčenou a menší než špendlík, zapomněl jsem na všechno co se před chvílí odehrálo. Sedl jsem si na zem a zády opřen o stěnu jsem jí zavolal. Chvíli váhala, ale pak se začala plížit.
Když se ke mně připlížila hleděla mi do očí jen tak šilhavě, protože hlavu měla stále skloněnou. Hlavu jsem jí vzal do dlaní a konejšivě jí říkal, jestli to bylo za potřebí, ale jak jsem jí tak tu hlavu držel, zavětřila mojí zraněnou ruku a tak mi jí i přes obvaz začala jemně lízat. A tím bylo vše odpuštěno. Aspoň povrchově, protože když se to uleželo musel jsem na to stejně myslet dál. Po chvíli jsem vstal a pokynul Královně ať mě následuje. Neváhala ani chvíli. Oba jsme si sedli k televizi a na celou příhodu jsme už nemysleli. aspoň do doby, než přišla z práce Ivana. Když přišla po druhé hodině a viděla, že ještě nespíme, tak se nestačila divit, protože to se moc často nestává. ,,Jak to, že jste ještě vzhůru co? No Královno jak to, že mě nevítáš? Pojď sem pojď mi dát pusu! Tak co netrpěli jste tu hlady beze mě?“ Ptala se mezi tím, co si sedla ke mně na klín a hladila přitom Královnu na hlavě. ,,Ježíš co se ti stalo prosím tě?“ Ptala se Iva, když uviděla na ruce obvaz. Vysvětlil jsem jí, že to mám z práce a ona tomu uvěřila. Ani náznakem jí nenapadlo, že by to mohla být naše Královna. Byla tak důvěřivá a já jí teď zase lhal, jako pokaždé týkalo-li se něco Královny. Ale nechtěl jsem jí to vyprávět ani osvětlovat. Znova se k tomu vracet.
Chtěl jsem zapomenout nebo to aspoň šoupnout do nejtemnější části mozku, protože jsem věděl, že na to jen tak nezapomenu. Iva se odešla sprchovat a já jsem zhasl televizi a šel spát. Ráno jsem šel venčit Královnu jakoby nic, ale na ní bylo vidět, že je trochu skleslá. Neměl jsem nijak chuť jí nějak rozveselovat, a tak jsem s ní obešel jen blok a šel do práce, kde jsem konečně na všechno mohl přestat myslet a vypnout z domácích starostí. V ten den  mi práce moc neutíkala, ale když přišla hodina odchodu domů, netěšil jsem se.
U dveřích od bytu jsem se zastavil a přemýšlel. Slyšel jsem, jak Královna čuchá do mezery mezi dveřmi a futrem.
Cítila mě.
Ale mě to tentokrát nahřálo na srdci. Zklamala mě a nevěděl jsem, jak to změnit. Dokonce mě napadala i myšlenka, že jsem si jí tehdy od Lukáše brát neměl, ale tu jsem hned zapudil. Cítil jsem pocit, který se nedá vysvětlit. Možná si říkáte, že to bylo přehnaná reakce na malé kousnutí v zápalu hry. Ale bohužel já jsem si to tak odůvodnit nedovedl. Cítil jsem zradu od nejbližšího a od toho, od koho to nejméně člověk čeká. A právě to bolí nejvíc. Ten moment překvapení náhlé bolesti. Moment, na který vás nikdo nepřipraví. Moment, který přichází a odchází jako by nic. Moment, který je jen přechodně,ale jizvu ve vás nechá dlouho. Moment, který na sebe nedá zapomenout a vždy se někdy vybaví v mysli.
A já jsem teď byl pouze na začátku toho všeho. Teprve se mi to stalo a teď jsem to měl strávit. Ale jak když jsem se nemohl na Královnu ani podívat? Sám sobě jsem si musel přiznat, že z ní mám najednou větší respekt, než bych chtěl. Při pohlazení jsem najednou měl divný pocit, když jsem k ní vztahoval svou ruku. Nikdo mě asi nechápe, pokud to sám nezažil. Ale já vím, že tu mojí nejistotu cítila i Královna. Od té doby se postupně měnila. Začala být více samotářská. Už nevyhledávala, tak naší společnost. Spíše si oblíbila to místo pod postelí. Jako tenkrát se tam neustále schovávala. Občas jsem přemýšlel nad tím, jestli i psi můžou mít výčitky, ale nechtěl jsem tu situaci nijak změnit.
S bolestí v srdci jsem si musel přiznat, že to už není jako dřív a že jizva co mi od té doby zůstala na ruce je neustále bolavá.. Iva začala pozorovat mě změny v chování vůči Královně, ale nechápala je.. Asi si myslela, že už mě Královna omrzela.. Po pár týdnech jsem na to myslel čím dál míň a snažil jsem se s Královnou zas hodit do normálu, ale ona už nebyla ten pes co jsem znal. Na zavolání sice přiběhla, ale nebylo to proto, že by sama chtěla, ale že musela. Začal se z ní stávat starý, samotářský, zahořklý pes… A já jsem nevěděl jak dál. Měl jsem pocit, že teď víc než kdy jindy jí musím rozveselit a vrátit jí tu chuť do života co měla dřív. Bylo to proto, že jsem měl pocit viny.
Viny, že jsem neměl jí tak udeřit do hlavy, protože jsem jí nikdy nebil, ale jen jí okřiknout. Člověk, když vidí neřešitelnou chybu u druhého, začne hledat vinu na sobě a to jsem ted dělal já. Bolela mě ta představa odcizení s Královnou a bolelo mě, že jsem to nemohl říct ani Ivě. Musel jsem o tom diskutovat sám se sebou. A ve chvílích, kdy jsem byl doma s Královnou sám to byly mučivé diskuze!! S člověkem si můžete popovídat o vašich neschodách ale se psem? Možná se zdám jako blázen, ale pro mě byla Královna opravdu součást života a její elán a náklonost ke mně byla pro mě vším. Byla to moje kamarádka, ale teď? Byly jsme ted spolu v jednom bytě, ale jako by jsme tam byli každý sám. Ztrácel jsem naději.
Do misky jsem jí dal jídlo a odešel jsem. Až po chvíli se přišla najíst a zas odešla pod postel. Až jednoho dne jsem seděl u televize a ona přišla. Bál jsem se pohnout abych jí nijak nevyplašil. Sedla si proti mně a koukala mi do očí. Ani jsem se nehnul, nepromluvil, nezamrkal. Chtěl jsem vědět co udělá. Přistoupila blíž a dala mi hlavu na koleno a pozorovala mě. Pomalu jsem jí pohladil na hlavě.. Klekl jsem si k ní na zem a objal jí. Začla mě lízat a skákat na mě.. Byl jsem neuvěřitelně rád. V tu chvíli bych si s ní byl schopen hrát až do soudnýho dne, jen když jsem věděl, že je to jako zastara. Na všechno jsem náhle zapomněl a užíval si Královny. Hladil si jí a hrál si s ní. Měl jsem pocit, že všecho zapadlo na své místo a že vše bude zas v pořádku. Jenže jak to tak bývá, štěstí je pomíjivé a já v té štastné chvíli ani trochu netušil, že může přijít ještě něco horšího, než bylo toto.  Ale jak to tak v životě bývá. Nic netrvá věčně a ani toto moje štěstí netrvalo dlouho. …

Byl jsem zas spokojený! Víc než to, byl jsem štastný. S Královnou to bylo jak za starých časů. Těšil jsem se domů. Těšil jsem se na venčení s ní. A s Ivou to bylo taky báječné. Začli jsme plánovat svatbu. Po tolika letech jsme si řekli, že už je na čase, žít jak rodina. Napadlo me, že by nám Královna mohla přinést prstýnky při svatbě, jak to bývá v těch filmech, ale Iva mě vyvedla z tohoto snu, protože to je prý jen film a ona by raději prstýnky od normálního svědka. Musel jsem uznat, že to bude lepší.
Vzala si dovolenou aby všechno mohla doma připravovat a já si vzal za úkol to papírování kolem toho. Nemohl jsem si na nic stěžovat. Teda až na to papírování. Vždycky rovnou po práci jsem musel jít na různý úřady zařizovat věci kolem svatby, takže Iva měla za úkol venči Královnu. Kdybych věděl co připrava svatby obnáší asi bych se nechtěl ženit po druhé a žil bych na tu psí knížku jak se říká, ale Iva je proti tomu. Není to kvůli tomu, že na mě musí mít papír, že jsme svoji, ale už pro splnění dětského snu. Asi každá malá holka si představuje , jak bude krásná ve svatebních šatech a jak bude mít krásnou svatbu. A já jí nechtěl tenhle dětský sen odepřít.. Naopak, věděl jsem, že to pro nás bude krásný den.
Jednou, když jsem se vracel zase z práce domů, Iva tam nebyla. A Královna zase ležela pod postelí. Pod postelí jako tenkrát v ten den. Celý se mi promítl před očima, ale rychle jsem to zapudil. Bylo to divné. Vždy když někdo z nás někam nečekaně musel jít, nechali jsme pro toho druhého lísteček. Ještě mě napadlo, že možná šla nakoupit, ale v sedm večer? Běžel jsem k telefonu a zavolal jí na mobil. Jak jinak než že byl nedostupný. Chvíli jsem seděl v kuchyni. Nechtěl jsem zmatkovat. Sakra jsem chlap ne?
Chtěl jsem si zachovat klidnou hlavu ale v hrudi jsem měl podivně svýravý pocit. Po hodině, kdy jsem si přemítal, tu mojí událost s Královnou a uvažoval, kde může Iva být, mě napadlo, zeptat se sousedky. Známé drbny z naší ulice. Vstal jsem a šel ke dveřím. Uvědomil jsem si, že jsem se ještě ani nezul a ani nesundal bundu. Netrpělivě jsem zazvonil a čekal než se ta stařena dobelhá ke dveřím. Už jak otvírala jsem se jí hned ptal jestli neví kde je Iva. ,,Ale Davídku Ivanku odvezla sanitka. To vaše psisko jí pokousalo! Já vám říkala, že se mi ten pes nelíbí. To by si neměl  dovolit. Slyšela jsem nějaký vzdychání a když jsem vyšla z bytu viděla jsem Ivu zhroucenou tady u dveří a od krve, tak jsem zavolala sanitku. To byste neměli přehlížet. To mi když měli psa..“ Dál už jsem neposlouchal. Vyběhl jsem z domu, nasedl do auta a jel za mojí Ivou! Proklínal jsem se, že jsem jí neřekl co se tenkrát stalo s tím dobrmanem a taky se mnou! Proč jsem jí to jen neřekl?
Mohla to očekávat a nemuselo se to stát! Najednou pro mě Královna byla cizí pes. Jako by se nejednalo o mého, ale o úplně cizího psa. Myšlenky se mi promítaly v hlavě, ale hlavní bylo být co nejdříve u mojí Ivy. Když jsem dorazil do neomcnice. Iva seděla na lavici s nohou zavázanou. Dívala se do země a ruce měla složené v klíně. Občas jí ukápla nějaká ta slzička. Seděla tam jak malá holčička po výprasku.
A já jen stál a koukal se na ní. Sám jsem se styděl se před ní postavit, ale zároveň jsem jí chtěl a potřeboval obejmout, protože jsem věděl, že všechno trápení a bolest ještě není za náma, ale že ta největší bolest ještě přijde. Přiběhl jsem k ní. Podívala se na mě a pověsila se mi na krk! Žádná slova, nic. I beze slov jsme si rozuměli. Stáli jsme tam v objetí pěknou chvilku a pak jsme si sedli a drželi se za ruce. Začala si mnout nohu.
Asi jí začínala pořádně bolet, ale nedala nic znát. ,, Jak se to stalo Ivo?“ Zeptal jsem se s přiškrceným hlasem, protože jsem věděl co přijde, ale přál jsem si abych se mýlil. Bože jak rád bych se v tuto chvíli mýlil. Jenže Iva mě utvrdila v kruté pravdě, co jsem už věděl sám. Byla to Královna. ,, Já nevím jak se to stalo. Pobíhala jsem po bytě a srovnávala věci a uklízela, protože vaši volali, že přijedou aby nám pomohli s přípravami, tak jsem začla zmatkovat, že tam je nepořádek a já nestíhám. Královna ke mně přišla, že si chce hrát a já jí hrubě odbyla. Lehla si tam a koukala na mě. Bylo mi jí líto a tak jsem si k ní dřepla a hladila jí. Zazvonil telefon a já chtěla vyskočit abych ho stihla zvednout.
Královna se asi lekla a tak mi vyjela po noze. Je to moje chyba. Ona se vylekala.. Mám to prokouslý a zašívaný. Pár týdnů to bude zavázaný, ale co naše svatba? Nemůžu přece jít k oltáři se zavázanou nohou?“ rozplakala se. ,, Všechno zkazim! Jsem taková nešika!“ Pukalo mi srdce jí takhle vidět! Ani na chvíli jí nenapadlo, že za to může Královna! Že ona je ta oběť a ne Královna. Ale jak jsem jí měl říct co se stalo před tím? Nechtěl jsem se vracet domů, protože jsem nechtěl Královnu vidět a nechtěl jsem řešit to co jsem věděl, že tomu neuniknu.
Budu tomu muset dát nějaký konec. Po chvíli už jsme mohli vyrazit. Iva závratě neměla a tak nás doktor pustil. Jeli jsme mlčky. Oba jsme přemýšleli, ale každý o něčem jiném. Iva o svatbě a já co bude dál s Královnou. S kým jsem se měl poradit? Nikdy se mi toto nestalo a já si připadal jak malý kluk před zkouškou dospělosti. Jak má člověk s klidným svědomím rozhodnout o osudu někoho jiného? Přijeli jsme domů. Královna stále ležela pod postelí.
Na Ivě bylo vidět jak se nedůvěřivě rozhlíží a hledá jí. Pochopil jsem její pocity. Respekt a strach z toho zvířete pod postelí. Stejný respekt a strach jako já tenkrát. Poručil jsem Ivě ať si jde lehnout s tou nohou do obyváku. Sedl jsem si kní a řekl jí vše co se odehrálo před pár týdny. Jak s dobrmanem, tak se mnou a pravý původ mé zavázané ruky. Čekal jsem, že mi vynadá, že jsem jí lhal, ale mlčela. Dívala se na svojí zavázanou nohu a mlčela. Bál jsem se jí zeptat co budem dělat aby na mě nazačala křičet a tak jsem mlčel taky. A tak jsme tam seděli naproti sobě a dívali se do země a mlčeli.
,, Musíme se zeptat veterináře co s ní?“ Řekla po chvíli a já jí za to byl tak neuvěritelně vděčný, že mi to přišlo jako ta nejchytřejší věta co mohla v tuto chvíli zaznít. Šel jsem k telefonu, že zavolám na veterinu, ale uvědomil jsem si, že je pozdě. Musel jsem to nechat na ráno. Iva šla spát. Byla unavená. Ležel jsem vedle ní a cítil její klidný dech. Za to já nemohl zamhouřit oko. Nevěděl jsem co si počít. Královna se mezi tím vyplížila z úkrytu a šla si lehnout do pelechu. Ani se na mě nepodívala a šla. Náhle se mi zdála cizejší než kdy jindy. Nebyla to ta moje Královna co jsem znal.

Ráno jsem vstal, Iva ještě spala, rychle se oblékl a šel s Královnou na vetrinu. Doktorovi jsem vše vylíčil. Prohlídl jí. Přemýšlel a řekl: ,, No já k vám budu upřímný. Královna je už dost stará, takže nějaké převychování tu nepřipadá v úvahu. Jak se říká starýho psa novým kouskům nenaučíš. A jestli to udělala už po několikáté, tak je taky dobře možné, že se to stane zas a bude to horší. V tomto případě bych radil asi injekci. Do útulku určitě ne, protože to by se utrápila a byla by ještě agresivnější a dát jí někomu na samotu.
Nikdo si nevezme pod střechu agresivního nevypočítatelnýho psa.“ Oznámil mi s klidnou tváří doktor, jako by řekl potřebuju pečivo! Právě mi oznámil, že mám utratit svého psa a on je v klidu? Odporoučel jsem se a běžel domů. Když jsem stál za dveřma bytu, rozbrečel jsem se jak malý kluk. Protože jsem věděl, že jiná možnost není. Královna ke mně přišla a olízla mi tvář. Iva vykoukla z pokoje a když mě viděla běžela za mnou. Trochu se před Královnou zarazila, ale pak se ke mně nahnula a objala mě. V pláči jsem jí řekl co mi doktor řekl.
Utřela mi slzy a řekla at udělám co uznám za vhodné. Ale jak jsem měl vědět co to v tu chvíli bylo? Vstal jsem, otřel slzy a pevným hlasem řekl:,, Zítra tam s ní dojdu.“ Odešel jsem do koupelny, zamknul se, sedl si k vaně a brečel. Nesnášel jsem se za to co jsem řekl za větu. Nemohl jsem se Královně podívat do očí, ale co jsem měl dělat? Nemůžu ohrožovat Ivu. Sebe klidně, ale Ivu? A co až budem mít děti? Můžu sobecky riskovat zdraví druhých? Můžu tady nechat Ivu žít ve strachu i když by to nepřiznala? A můžu sobecky rozhodnout o životě někoho, kdo se nemůže bránit? Hodinu jsem tam tak seděl a uvažoval. Iva mě nerušila. Věděla, že mě musí nechat.. Vylezl jsem z koupelny, vzal vodítko a šel s Královnou na procházku.
Na dlouhou procházku. Tak krásně my sní ještě nebylo. Hrála si se mnou a pobíhala kolem mě, jako tenkrát, když jsem si jí přivezl domů. Večer jsme přišli dom a ve mně hrklo. Věděl jsem že ráno se blíží. Nemohl jsem usnout. Převaloval se a Královna seděla u mé postele a dívala se na mě. Nevím co to znamenalo, ale její pohled byl tak klidný. Musela cítit, že jsem nervozní, ale ona jen seděla a koukala mi do očí. Vstal jsem a šel si sednout do obyváku. Při vzpomínce co mě čeká se ve mně něco neuvěřitelně sevřelo. Koukala na mě zpoza dveří. Jen její hlavička vykukovala.
A když zjistila,že jsem jí uviděl, přišla a lehla si mi k nohám. Takhle jsme byli až do rána. Nevím jestli jsem usnul, ale vím, že se ode mě nehla ani na krok. Ráno přišla s vodítkem v tlamě. Nevím jestli chtěla jít jen ven a nebo to tušila, ale srdce mi pukalo při každém jejím pohybu a pohledu. Cítil jsem se jak prázdná troska co jde na popravu. Vzal jsem jí vodítko. Oblékl se a chtěl jít, ale Královna nikde. Šel jsem se podívat do ložnice. Seděla u Ivy a hypnotizovala jí pohledem. Nijak se jí nedotkla ani nezakňučela, jen jí pozorovala. Když odcházela olízla jí ruku a šla ke mně.
Začal jsem váhat jestli mám jít. Jestli to mám opravdu udělat. Jestli třeba není šance, že už to neudělá. Ale Královna stála u dveří a packou na ně škrábla. Zůstaly tam rýhy z jejích nehtů. Navlékl jsem jí obojek a vyšli jsme. Šla hrdě u mé nohy. Psů ani kolem jdoucích si nevšímala. Šla jak pravá Královna. Viděla obdivné pohledy okolí. Věděla víc než kdy jindy, že je krásný pes. A já šel hrdě s ní.

Stál jsem před veterinou. Stál a přemýšlel. Třásl jsem se a nevěděl co dělat. Co je správně? Kdo mi zaručí, že nebudu litovat? Jak se mám vrátit bez ní? Jak mám žít bez ní? Zvládnu to? V životě už nebudu mít takovýho psa jako je ona. Ruce se mi třásly a potily. Knedlík v krku mě dusil. Nemohl jsem promluvit, ale ani se Královně podívat do očí. Zvedl jsem ruku a věděl, že už není cesta zpátky. Ruka mi dopadla na kliku. Nebylo cesty zpět…..

                                                          …Konec…