první kapitola delšího vyprávění o Lienovi

1. kapitola

Lien už skoro usínal, když z křoví vyskočila jakási potvora a zakousla se mu do nohy. Nesmírně se polekal a upustil svůj meč. Kopl do potvory druhou nohou a stvoření odletělo na metr daleko. Pak záhadný tvor zmizel a zanechal Liena se zakrvácenou nohou jen tak ležet na zemi.

Lien se bál, jestli se stvoření nevrátí, ale pochvíli se uklidnil a začal si ošetřovat nohu. Velmi se za sebe styděl – je voják a neporadí si ani s malou potvorou. „Však můj výcvik nestál za nic“ přiznal si.

            Lien byl mladý muž. Žil s rodinou v malém městě ve středu Alezské říše. Vyrůstal v zámožné kupecké rodině a povoláním byl voják a jak se sám přesvědčil, opravdu jen povoláním. Už od svých pěti let toužil Lien po dobrodružství, boji a válce, to se ale nelíbilo jeho otci, vždycky mu říkal: „Po válce touží jenom ten, kdo v ní ještě nebyl“. Tomu ale Lien nevěřil a proto se také stal vojákem. Avšak Lienovi se jeho sny nesplnily, stal se pouhým strážcem a ačkoliv měl plno zbraní, jeho výcvik byl poněkud zaostávající.

            Lien se vrátil domů pozdě v noci. Bydlel v nejhezčím domě ve městečku, jeho dům měl osmnáct místností a obrovskou zahradu. Otec vyšel svému synovi vstříc. Byl už znatelně starý, neměl už skoro žádné vlasy a jeho tučná postava se rok co rok zmenšovala . Z jeho očí však pořád vyzařovala síla a energie. Se svým životem však spokojený nebyl. Dost často se trápil, že jediné, co v posledních letech viděl jsou peníze, různé obchodní papíry a smlouvy. Jeho manželka už dávno zemřela a obchodům se poslední dobou vůbec nedařilo. Jediné co Lienova otce těšilo byly jeho dva synové. Proto se také bál o jejich budoucnost.

„Čekal jsem na tebe“ řekl Lienův otec, když jeho syn vstoupil do domu. Lien se na něj usmál. Pak si otec všiml synovy rány na noze: „Co jsi proboha dělal?“ zhrozil se.

„Jsem přece voják otče, boj mám na denním pořádku a zranění k boji patří.“odvětil mu Lien. „Tohle je ale velké a ošklivé zranění. Kdo ti ho uštědřil?“zeptal se.

 Lien se chvíli zamyslel a pak řekl: „Byl to medvěd.“

„Medvědi? Tady? Liene, nelži mi!“ řekl přísně otec.

„Když ti řeknu pravdu, také mi nebudeš věřit.“

„Tak říkej. Odkud máš to zranění?“

„Usnul jsem na hlídce, no a… pak mě kousla nějaká přerostlá veverka do nohy“

„Ach Liene, stojí ti to za to? Nechci se tě dotknout, ale bojovat neumíš, dobrodružství na městské hlídce nenajdeš, a úctu také ne, akorát se ti vysmějí veverky z celého lesa.“

„Možná máš pravdu. Asi toho nechám. Zkusím hledat štěstí jinde.“

„Výborně, hned zítra mi můžeš pomoct v práci. Možná se ti to zalíbí. Pojedeš do Bernorthu, malého města na severu, určitě jsi o něm už slyšel. Doručíš tam zásiliku mému příteli a obchodnímu partnerovi. Můžeš u něj nějakou dobu zůstat, bude jenom rád. Může tě provést tamějšími horami, určitě se ti to bude líbit.“

„Ale otče, nechce se mi věřit, že ty bys mě pustil na tak nebezpečnou výpravu.“

„Tentokrát se o tebe nebojím, bude s tebou Ernan, jeden z nejspolehlivějších lidí, co znám. S ním se nemáš čeho bát. No a do Bernorthu tě doprovodí náš nejlepší sluha Ignác.“

„Otče, mockrát ti děkuji. Tato cesta bude pro mě mockrát lepší než úloha městské hlídky. Zásilku doručím včas a v pořádku.“ řekl šťastně Lien.

„Jsem rád, že jsi tuto nabídku přijal. A teď si běž lehnout, cesta bude namáhavá.“

„Ještě jednou děkuji, otče. Dobrou noc.“ řekl Lien a šel si lehnout do svého pokoje. Ještě před tím si ale očistil ránu od “medvěda“.

Další den vstal Lien poměrně pozdě. Probudily ho až paprsky znovu se rodícího slunce. Vstal normálně jako vždy. Oblékl se a vykoukl z okna. Jeho okno bylo směrem na východ a proto mohl každé ráno sledovat zrození tohoto nádherného tělesa. Slunce i dnes zaplavovalo krajinu světlem, krásou a dobrou náladou. Pod jeho světlem vypadal každý krásnější a veselejší. Dokonce i starý Mulich, vypadal vesele, když připravoval koně pod Lienovým oknem. V tom si Lien uvědomil, že ty koně připravuje Mulich pro něj. Ihned vyskočil a běžel se převléct. Vzal si pěkné oblečení, protože chtěl dobře zapůsobit na lidi v Bernorthu. Když byl se svým výběrem spokojený, postavil se před zrcadlo. V zrcadle zhlédl svůj obraz. Lien byl muž, statné postavy. Měl protáhlý obličej, delší nos a příjemný pohled skrz své modré oči. Měl hnědé vlasy, které se mu na hlavě tak proplétaly a bujně rostly, že by si je leckterý pták spletl se svým hnízdem.Takhle ale nemohl jít do Bernorthu. Šel tedy a půjčil si hřeben od svého mladšího bratra. Ten byl velmi překvapený a z Liena si utahoval. Lienův bratr, Ivan, si vlasy česal často, to ale on musel, byl obchodník a hodně se učil od svého otce. Navštívil mnohá velká města ( dokonce i Kaiserhall- hlavní město Alezské říše). „Tam by tě s tím tvým hnízdem nepustili“ smál se Ivan.

Lien ještě něco snědl a pak vyšel z domu. Tam na něj čekal jeho otec a sluha Ignác. Když se Lien blížil k otci, všiml si, že u cesty stojí tři nákladní vozy a před každým jeden kůň.

„Dobré ráno“ pozdravil otec syna. Ten mu pozdrav opětoval a pak začal otec s vysvětlováním.

„Tuto zásilku musíš dovést do Bernorthu nejhůř do desíti dnů. Ve vozech jsou drahocenné látky a plátna, kdybys o toto zboží přišel, znamenalo by to pro mě velké neštěstí. Nyní jděte. Mulich a Ignác půjdou s tebou.“ Když otec domluvil Lien se necítil zrovna nejlépe, nečekal, že zásilka bude tak velká a že mu otec dá tak velkou zodpovědnost. Ale nedalo se nic dělat,  rozloučil se s otcem a společně s Ignácem a Mulichem nasedli na vozy.