noc, KTERÁ se stala

Noc, která se stala

   Blikám jen jako reklama na rohu. Chovám se jako v muzeu stomatologie; u sbírky vylámaných tesáků. Venku přituhuje. Bezobratlý průvan za nás už tenkrát korunoval oslavu každodenních narozenin smrti. Věty se už tenkrát stávaly čím dál tím kratší. Chaos. Ruce nám klesají podél těla a hlavy se klopí, aniž by se snažily odporovat gravitaci. Ze všech rohů štěká zvíře, které se milovalo s mrakodrapy a zatínalo do nich svoje drápy. Krev z nich při tom sršila na chodce; nechávali smáčet svoje vlasy v červeném proudu a vrásčitá obloha dohasínala. Podzemní dráhy zastavovali, aby se nadechli, letadla klesala těsně nad mořskou hladinu, aby se napila. Vlaky sjížděly z kolejí a proháněli se po polích. Auta vzlétla a dopadla až do meziprostoru. Chodce nenapadlo se smát. Země se stala, uzavřena ve vnitřní kouli, bezmezně konečnou. Nebylo kam se vydat, protože každá cesta vedla nazpátek.

   Blíží se další zima s hlavou stále skloněnou. Valí se na nás tanky. Dvě hodiny a jsou tady. Je to rok co s přestávkami píšu. V konvi se vypařuje další čaj, stovky čajů. Snažím se pořád o hudbu. Proměnlivě. Až mě vytrhnou z paranoie, zjevím se jako atomový hřib, který rozsvěcí lampy v podzemních kobkách. Chybí toho ale tolik k vysvětlení, že je potřeba šílet a zvracet všechno co vás napadne, abyste měli aspoň trochu naději nalézt zprostředkovanou skutečnost.

   Tady, uvnitř koule, je pár zbylých, fungujících telegrafních drátu, drnčící jako o život, lapajících po dechu. Jsme v jednom z nich. Vy a já. Právě teď. Teď už půjdu přesně opačně, než je poručeno. Tohle je svět, kde z kohoutku kape voda, elektrické impulzy posílají polibky na dálku, kde lidé stojí těsně vedle sebe celé desítky životů bez povšimnutí, pohybují se na vzdálenosti, aniž by kdykoliv zastavili na místě a připadali doma. Kde z oblohy trčí řada nových tesáků, připravena drtit kohokoliv kdo se jenom podívá dál než je obzor stožárů s jedinou vlajkou roztřepenou kulkami...kde přestává sen působit na přítomnost, kde se žvýká kostra souseda a plive se na chodníky, po nichž chodí prázdné schránky na potravu. Ten svět je kolem a já ho chci vidět víc. Končetiny stejně dál a dál hnijí, smáčené stádními lepty, hojně finančně hrazenými stádem. Ten svět je tady.

   Jsme už jen kostrbaté výhonky prozpěvující si k obloze, jsme území ve válce červů, ostré zářezy v kůži protivníka, jsme helmy těsně připnuté k našim diktovaným spojencům. Sledujeme mezihvězdné výbuchy omamných látek co nám rozplynou duši v extázi. Vločky, z kterých se skládáme, sfoukne kdykoliv tichý závan letu racka nad mostem. Naše sochy lehce přepůlené v pase padají do řeky; už doutnají, ale nehoří a odplouvají. Každá drží v pařátech minci a táhnou nás slepé a přidušené zvratky. Podobizny tváří leží v galerii skryté pod pláštěm, aby nebyly vidět. Je to scenérie proslulá všedností - stoupající absolutní netečností.

   Nad námi kvílejí smyčce zoufalství a tmy. V noci jsou slyšet letadla, létající tisíce kilometrů s nákladem, co exploduje nad hlavami. Rozdrtí je a přitaví k zemi a nikdo je už také neuvidí. Nad ránem se z rádia ozývají hlasy bohů. Lidé se kolem mě už pohybují jako duchové; občas jsou vidět. Nic mě s nimi nespojuje ani nerozděluje. Jsme totožní, ale přesně tak neviditelní abychom se nedali srovnat. Je konec podzimu a začalo posmrtné čekání na zimní přízemní tmu. Opadaly nám víčka. Díváme se, i když nechceme. Žárovky nás dirigují do samootervíracích dveří a my poletujeme ve sklenici uzavřené oblohou konstrukce skleněné střechy. Světlo dohasíná v šedi - našich nových víčkách. Ostatní smysly považujeme za oči, protože oči již nefungují. Ostatní smysly se dají manipulovat dobře.

   Slavná roztříštěnost se snáší pomalu jako sluneční chlad. Propustnost informace téměř nula. Omšelé zahradní stolky klečí pod nánosem zkaženého vzduchu. Sedím hluboko pod atmosférou jako brouk s tykadly ukotvenými v rozích místnosti. Je vidět moře. Prošel jsem stěnou, protože jsem chtěl nepoužít dveře. Vrhám si do tváře svůj vlastní stín. Všude se usmívá nápis "Milosrdná jatka".

- FIN -