Belian je všude kolem nás

Belian je všude kolem nás

PROLOG: Šedivá ponurost malého bytu ve starém paneláku se promítala na všech jeho     zdech. Na kdysi bílých stěnách rozkvétala další a další kolečka plísně. Staleté vrstvy prachu se zažíraly do každičkého kousku nábytku. Všude vládlo nehybné ticho, ale i nuda a obyčejnost... Kdesi mezi změtí polštářů a peřin spal mladý kluk...

 Něco mě probudilo ze sna. Obrátil jsem se na břicho, abych zjistil co nebo spíše kdo mě to tak hrubě vytrhl z příjemného spánku. U nohou se mi míhal sněhově bílý ocas. "Daemone, to se dělá, takhle budit páníčka?!", posadil jsem se na okraj postele.
Kocour na mě upřel svoje tmavě zelené oči. Někdy se mi zdá, že za nimi skrývá daleko víc, než by si kdo myslel. Stoupl jsem si k oknu. "Nakrm kočku!!", zavřeštěla matka z vedlejšího pokoje. Podle uši drásajícího chrápání byl včerejší lov na staré mládence úspěšný. Souhlasně jsem zamručel a snažil si vybavit aspoň kousek z dnešního snu. Kamenné trenky svědčí o tom, že byl příjemný...
Po ulicích už pobíhali tisíce lidí. Každý z těch mravenců si dnes odbije svou práci, vrátí se domů, půjde spát a zítra zas na novo. Každý z nich byl jaksi unaven žitím. Na silnici už byla zácpa. Každé z aut se snažilo ujet před obrovskou nohou mrakodrapu. Šedivé mraky nad městem jakoby už už měli spadnout a zničit všecek ten chaos pod nimi, jednou pro vždy.
Daemon už začal mňoukat. "No tak pojď." V kuchyni jsem mu vyklepl do misky trochu kočičího žrádla a šel se obléct.
Za chvíli už jsem sjížděl výtahem do přízemí. Chlápek vedle mě buď potřeboval nutně na záchod nebo se dusí parfémem dámy stojící za mnou. Ta patrně neodhadla množství oné voňavky, protože už i mě začínaly pálit oči.
Jako na povel jsme oba vyrazili z výtahu. Slyšel jsem už jenom něco jako "hulváti", "nevychovaní sprosťáci"...
Venku mě přivítala, ostatně tak, jako každé ráno špína všude kolem. Pomalu jsem vyšel směrem ke škole. Nedojedený fast food, noviny a vůbec odpadky všeho druhu lemovaly snad každý dům. Jakoby samozřejmá lhostejnost a pomyslná zima čišela z každého kolemjdoucího.
Každý druhý do mě vrazil a nezúčastněně pokračoval dál. Najednou mě kdosi shodil.
Postavil jsem se a už jsem se chystal vypustit smršť nadávek na onoho viníka mého pádu, když jsem si všiml, že ulice byla úplně vylidněná.
Druhý kopanec do zadku jsem taky neustál. Chvíli jsem studoval fleky a všudypřítomnou špínu na chodníku. Shora na mě padl něčí stín. Pomalu jsem zvedl hlavu a spatřil.........tu nejkrásnější holku, jakou jsem kdy viděl.
"Ah..ah...aho..", zakoktal jsem se. Pomohla mi na nohy. Měla velké modré oči zasazené do krásného obličeje. Ten jí lemovaly mírně zvlněné vlasy, pod ramena, barvy slunce. Dokonalou postavu mírně obepínaly nevinně bílé šaty, které byly až nemravně krátké, jak by řekla moje báby.
Rozběhla se ke staré neobydlené budově. "Kam...?", zmohl jsem se na jediné slovo. "Něco ti ukážu, pojď.", vykouzlila ten nejkrásnější úsměv na světě. Tohle nešlo odmítnout, takže škola se dnes odkládá.
Na vedle masivních dřevěných vrat na mě šibalsky zamrkala, vešla dovnitř a já studujíc její dokonalé hýždě vstoupil za ní...
Nevím, co jsem měl čekat, ale ucítil jsem něco jako studený vánek a budova byla.....kde to vlastně jsem?
Rozměklá hlína se bořila pod nohami. Potůčky podezřele známé rudé tekutiny si v ní brázdily cestu. Krev byla všude kolem. Přikrčili jsme se v nejbližším příkopu. Zmrzačená a roztrhaná těla ležela všude kolem. Každou chvíli se ozvala hromová rána a do vzduchu vyletěla hromada hlíny spolu s různými lidskými končetinami. Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že jsme uprostřed bitevního pole. Všude se vznášel pach smrti.
Podíval jsem se na onu dívku. Její krásná tvář měla nyní nesla podivně tvrdý výraz. Upřeně se dívala před sebe a potom se podívala na mě. Z jejího výrazu mi bylo do pláče. Bylo tam vidět všechno utrpení těch vojáků kolem. Všechna bolest pozůstalých žen, matek a dětí. Smutek, strach a bolest panovali na její tváři. Chtěl jsem ji obejmout, utěšit a schovat před tou hrůzou kolem i tou, kterou právě cítila. Byl jsem ale taky v šoku a ona byla rychlejší. Chytila mě za ruku. Obklopilo mě zvláštní bílé světlo.
Byly jsme zas jinde. Stáli jsme u pár malých chatrčí někde v poušti. Mladí kluci se tu bavili tím, že pozorovali mučení zajatců. Všichni zajatí byli přivázaní k dřevěným kůlům.
Odvázali prvního muže. Přidrželi ho na zemi a řezali mu levou ruku. Ozval se až nelidský řev. Když skončili, děti se nadšeně honili kolem chalup z krvavými údy nyní již mrtvého muže.
Další na řadě byla mladá dívka. Vzal si ji největší muž z celého kmene a přede všemi ji brutálně znásilnil. Nepřežila to.
Na víc jsem už neměl žaludek. Otočil jsem se a snažil se odklopýtat co nejdál to šlo. 
Doběhla mě, z jejích krásných vlasů odkapávali malé kapky krve a rozpíjely se na bílých šatech. Po tom, co jsem viděl jsem se jí neopovažoval podívat do obličeje. Bál jsem se toho, co bych uviděl. Chytila mě za ruku a já dopadl do měkkého křesla.
Než jsem se stačil rozkoukat, tak mě popadla za ruku a táhla za druhé křeslo za nějakými dětmi.
Chlapec se k nám otočil, dal si prst před pusu a naznačil, abychom byli zticha. Bylo mu asi 7 a vedle něho se krčila asi 6tiletá blonďatá holčička.
Nakoukl jsem před křeslo, abych viděl, proč máme být zticha. Stály tam muž a žena, patrně rodiče těch dětí a o něčem se dohadovali. Potom na sebe začali křičet. Děti se schoulili k sobě a dál je pozorovali. Muž si přihnul z láhve a uhodil ženu. Ta se chtěla bránit, ale marně. Hodil ji proti stěně a začal jí mlátit hlavou o zeď. Děti se k nim s křikem rozběhli a snažili se otci pověsit na ruce. Ten je ale odhodil zpět a stále pokračoval.
Odvrátil jsem se, protože se mi začali vracet vzpomínky na dětství. Prosebně jsem se ohlédl po ní a přál si z celého srdce být pryč. Kdekoliv. S obličejem plným strachu přikývla.

 Kolem se rozprostírali rozlehlé sady. Všechna zeleň světa jako by sešla na jednom místě. V trávě kvetly ty největší sedmikrásky, jaké jsem kdy viděl. Ze stromů sladce voněly všechny ty jabka, hrušky, švestky, fíky a kdoví co ještě. Všechno jakoby zářilo. Nemohl jsem se vynadívat na tu krásu kolem.
Mihla se kolem mě jako bílý stín. „Jmenuju se Belian.“, vykouzlila jeden z těch dokonalých úsměvů. U nohou jí seděl Daemon. „Co ty tu….eh, já jsem Adam.“ „Pojď“, zašvitořila a rozběhla se do sadu. Omámeně jsem klopýtal za ní. S každým jejím krokem, úsměvem, pohybem jakoby ještě víc rozkvetly stromy a trávník ještě více zezelenal. Chytila mě za ruce, tančila, smála se a já snad ještě nikdy necítil tolik štěstí jako teď. Potom se mi hluboce zadívala do očí a octly jsme se v nějaké bíle místnosti.
Na stěnách kolem nás vysely nejrůznější obrazy. Od klidných krajinek až po tu nejdivočejší fantazii malíře, který pravděpodobně seděl před námi a dokončoval další z jeho jedinečných děl. Vzala mě za ruku a vedla mě kousek blíž k němu. Otočil se a přátelsky se usmál. Stáli jsme vedle něho a prohlíželi si jeho dílo. Na plátně byla namalovaná nahá žena. Šibalsky se usmál a hned nato si povzdechl. „Vyrvat pomíjivosti krásu okamžiku…“, odvětil a jeho výraz byl najednou výrazem životem zkoušeného člověka, ale zároveň v něm byla určitá zasněnost.
Obraz se rozplynul ve změti barev a my se odstnuli na úplně jinačím místě.
Do očí mi vletěl písek. Než jsem se stačil rozkoukat, tak mě popadla ta jemná ručka s nečekanou silou a táhla mě někam pryč. Zastavili jsme po pár krocích a já před sebou nahmatal kámen. Jenom co se mi trochu vrátil zrak, uviděl jsem někoho před sebou. Byla to dvojice sedící na útesu kousek před námi. Líbali se, pak se dlouze dívali do očí toho druhého. On ji hladil po tváři a ona se k němu pevně přivinula.
Cítil jsem z nich tu vřelou lásku. Na jednu stranu jsem jim to přál, ale na druhou záviděl. Bylo těžké dívat se na dvojici, ze které láska přímo čišela a vědět přitom, že sám jsem nic takového ještě nezažil a sám nevím jestli zažiju. Toužil jsem po tom a zároveň mě to mrzelo. Každý člověk hledá pravou lásku, druhou polovinu sebe samého.
Podíval jsem se znovu na dvojici. Přesunuli se kousek níž na pláž. Chvíli se líbali a potom se začali svlékat. Kolem zněl jen zpěv ptáků a v dálce za mořem zapadalo slunce.
Milovali se vášnivě a zároveň jemně. Z čisté lásky.
Odvrátil jsem tvář, protože mi ukápla slza. Chytila mě za ruku, přivinula si mě k sobě a dlouze jsme se objali. Zapomněl jsem na všechno.
Další zastávka byla na nějakém indickém tržišti. Trochu jsem nechápal, proč zrovna tady. Prošli jsme pár ulicemi a před námi se objevila slepá ulička. Na jejím konci ležel nějaký muž, který se třásl asi z posledních sil. Vedle něho seděla žena, která právě…rodila. Dítě už bylo skoro venku a muž se třásl stále víc. Chtěl jsem aspoň jednomu z nich pomoct a rozběhl se k nim. Ona mě ale zadržela. V okamžiku, kdy dítě propuklo v první pláč v matčině náručí, tělo onoho muže vydechlo naposledy. Zemřel.
Potom se ke mně otočila a dlouze se mi zadívala do očí. Všudy přítomné bílo mě pohltilo.
Byly jsme zase vedle toho starého domu. Stále se mi dívala hluboko do očí a potom mě dlouze políbila. Byl to ten nejkrásnější polibek jaký jsem kdy dostal.
Potom se na mě znovu podívala a já cítil, že je to naposledy, nechtěl jsem to tak, ale zároveň jsem to chápal. Muselo to tak být.

A potom se rozplynula na tisíce malých motýlků. Všude kam dolétli, všechno zkrásnělo. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Ulicí už zase proudil dav lidí, ale já se cítil úplně jinak. Zvedl jsem tvář k obloze a pomalu vykročil jako nový člověk. Cítil jsem lásku, porozumění, toleranci, krásu… Cítil jsem, že Belian je všude kolem nás.