Tvé ano a mé sbohem

Jako malá jsem chodila ráda pouštět draky. A nebylo to ze závisti. Nikdy mě nespoutala touha létat, protože už tenkrát jsem měla zafixováno, že pády bývají těžké.

Teď to bylo podobné. Nepouštěla jsem draky, ale myšlenky. Volně létaly a nebylo nijak vysilující pozorovat jejich tvary a tváře. Každá jiná, přesto měly něco společné. Ať už chci anebo ne, vždycky se tahle vzpomínka vrátí a zasáhne vše, co původně bylo krásné. Je natolik silná, že nedokážu poručit sobě samé. Nechci se litovat a utápět se ve vzteku, stezku nebo alkoholu. Chci jen žít. Tak jako před tím. Ale i tohle si nejspíš namlouvám. Takhle ne. Neměla jsem ponětí o tom, co život nabízí, a že toho není málo – rodina, přátelé, láska, radost, zklamání, bolest, vztek. To jsou jenom zlomky obrazu, který nám osud stejně nakreslí.

Předtím jsem žila jinak. Mezi prsty mi proplouvaly příležitosti a já to věděla. Nechtělo se mi vydávat energii tam, kde jsem neviděla úspěch. I tenkrát jsem sice měla přátele, ale oni nevěděli, co pro mě znamenají. Mlčela jsem o čemkoli, co by mě mohlo jen trochu odhalit.

Pak jsi ale přišel Ty, má vzpomínko, a já viděla radost ze života. Zářila z Tebe na všechny světové strany a nikdo nezůstal imunní. Do posledního jsme podlehli Tvému kouzlu a věř mi,  bylo to příjemné. Nikdy jsi mi nevěnoval víc než úsměv a objetí, ale jen to teplo Tvého těla stačilo, abych se uklidnila a cítila všechnu tu krásu ve vzduchu.

Zažívala jsem po Tvém boku ty nejhezčí chvíle mladého a naivního života a děkuji Ti za ně.

Teď už je všechno zase trošku jinak. Dnes jsi se oženil. Jako družičce mi to myslím docela slušelo. Příští týden se prý stěhujete. Tvá matka byla překvapená, že to nevím. A já popravdě také. Říkal jsi mi o ní vždycky všechno a přitom Ti muselo být jasné, že nejsi můj nejlepší přítel. Věděl jsi, že mě zabíjíš. Vydržela jsem to dlouho, až do dneška. Dnes se s Tebou, lásko, loučím.