TIM A DIM-9

Rozkročený a močící německý důstojník hleděl upřeně před sebe do země, když tu náhle zaslechl praskot. Poté postřehl, že korunami stromů letí dělová koule. Vytřeštil překvapením oči, načež ona dopadla několik metrů před něho. Kouřící koule se pak začala kutálet po zemi, přímo k němu. Vzápětí se kutálela mezi jeho nohami a kousek za nimi zůstala stát.

 Němečtí vojáci stojící u nákladního vozidla zaslechli výbuch, po němž se bleskově vrhli na zem. Za okamžik se upřeně zadívali tam, odkud zazněl, načež uslyšeli výkřik svého velitele.

„Asi si šel vodskočit do minovýho pole,“ pronesl jeden z vojáků a následován několika ostatními se opatrně rozeběhl do lesního porostu.

„Já jsem tady nahoře! Vokamžitě mě sundejte dolu!“ rozkřičel se na ně kapitán, který se nacházel přehozený na velké větvi.

„Jak jste se tam dostal, pane kapitáne?“ zeptal se ho jeden z vojáků.

„Přilítla sem dělová koule!“

„Koule?“

„A ještě k tomu kouřící! Tak mě hergot sundejte!“

 Vojáci na něho bezradně hleděli a nevěděli, jak svého velitele sundat.

„Nečumte tak blbě! Ta větev mě dlouho neudrží!“

„My vás chytneme!“

Vzápětí se ozvalo křupnutí, po němž následoval táhlý výkřik důstojníka.

„Vy idioti!“ rozkřikl se kapitán ležící na zemi pod valnou hromadou těl. Když se postavil na nohy, tak několik vojáků nakopl do zadku, načež spatřil v dálce hrad.

„Ať sem rychle přijdou i vostatní! Vyrazíme k tomu hradu!“ pronesl a zanedlouho se rojnice německých vojáků prodírala porostem.

  Tou dobou si Tim a Dim na hradbách prsty masírovali zalehlé uši.

„Ty pitomče! Co si to do toho děla dal!“ vyhrkl naštvaně Dim.

„Já tam asi nasypal noc střelnýho prachu,“ mínil Tim, který nechápavě hleděl na roztrženou hlaveň děla.

„Ty debile, mohlo nás to zabít!“

„Ale nezabilo.“

„Já tě zabiju!“ vykřikl Dim a popadl kus dřeva.

„Jééé Dime, ty si utrpěl šok, viď,“ řekl Tim, který se vzápětí dal na útěk.

„Mám tě už plný zuby!“

„Vopravdu jo?“ řekl tázavě Tim a za chvíli se na hradbách začala odehrávat honička dvou vojáků. Ta skončila na věži honičkou dokola kolem železné tyče, na niž vlála vlajka. A když se oba o ní praštili, tak zůstali sedět opřeni o hradby a drželi se za čelo.

„Jééé Dime, já už mám vidiny. Vidím nějaký vojáky,“ pronesl po chvíli Tim, když se postavil.

„To budou asi naši,“ mínil Dim.

„Hele, ale proč jsou teda voblečení jako Němci?“

„Cóóó!?“

„Tak to nebudou asi naši.“

„Ježišmarja! Je votevřená brána!“

„No tak to je teda v prdeli!“

„V prdeli budeme my!“

„To abychom jí zavřeli, co!“

„No samozřejmě!“ vyhrkl Dim a oba se rozeběhli po točitých schodech uvnitř věže, na nichž však zakopli a za výkřiku se po nich skutáleli.

KONEC DEVÁTÉ ČÁSTI