Když napůl spíš

Nevnímáš čas
neznámé tváře proplouvají kolem tvé hlavy
jako odpoutané balóny.
Nic neříkáš,
necháváš se unášet proudem
myšlenek a emocí,
které po probuzení
sami vyskakují na papír.

Vzpomínám,
jak jsem pod tmavými nebesy
plnými hvězd
podobným náhrdelníkům
z chladných drahokamů
čekala na něho
s vlasy rozpuštěnými na zádech
a přes ramena.
Tváře mi hořely
byly protkané vůní lásky,
ale on stále nepřicházel.

Dlouhé okamžiky bylo ticho
jen šustot vlastního dechu
a sevření pěstí.
V tom vítr zčeřil trávu
a sen se rozplynul.