Jak jsem spasil Marii (5)

Letěl jsem, ale nepospíchal. Nechal jsem se zvolna nést teplými vzdušnými proudy a představoval si při tom svou světlou budoucnost. Trochu mě překvapilo, když jsem v osmdesáti metrech vrazil do komína. Nikdy bych nepředpokládal, že se v takhle odlehlé končině staví až tak vysoké komíny. Tohle by se fakt mělo zakázat. Fabrika, ke které komín patřil, měla v logu červeného motýla. Asi měl spalničky nebo co. Svezl jsem se po komínu na zem, proběhl kolem rozzuřeného nočního hlídače, který mě zasypával výrazy, jež se zdráhám opakovat, poněvadž jsem slušně vychovaný čert. V nějaké zahradě jsem si z prádelní šňůry půjčil košili (byla trochu vlhká a až později jsem zjistil, že dámská) a upaloval na zadanou adresu. Asi dvě křižovatky od hospody jsem potkal zubatou. Seděla na obrubníku, hlavu v dlaních a študovala štadtplán. Držela ho vzhůru nohama. No jo, zkrátka smrt. „Co je?“ povídám. „Ale, nemůžu to najít,“ povídá ona. „V poslední době to zdejší s tou výstavbou nějak přehánějí. Všechno tu vypadá jinak.“ Nakouknul jsem jí do pytle. Byl tam jeden pěkně nervózní šlak a už už se chystal někoho trefit. „Pojď,“ řekl jsem jí. „Já vím kudy.“ Na rozdíl od Labellova doupěte měla tahle knajpa plno. Vlastně se dá říct, že tam byla hlava na hlavě. A toho smradu, no jako v Pekle. Benekiel seděl nikým nezpozorován v hloučku místních notorů, co chvíli kouknul na zaprášené hodiny nade dveřmi a ukrutně se nudil. Jakmile nás zahlédl, rozjásaně vyskočil. „No to je dost!“ volal a běžel nám naproti. Zastavil se jen kousek ode mě. „Ale to je nějaká mejlka,“ povídá. „Starej neříkal nic o tom, že půjde k vám.“ Ukázal na jednoho takového růžolícího strejdu u stolu, mastícího s kolegy kartičky. „Tenhle celkem sekal latinu.“ „Taky že ne. Potřebuju s tebou hodit řeč,“ uklidnil jsem ho a u kolemjdoucího hospody si objednal bylinkovou. „Až po práci,“ řekl Benekiel a pokynul smrtce. „Je tvůj, moje tajná lásko.“ Nato z kapsy vylovil hořící svíci a s šíleným smíchem jí rozdupal. Zubatá otevřela pytel a zvolala: „Šlaku, z pytle ven! Hrrr na ně! Bijme ho až zvítězíme!“ Našež začala vyřvávat šlágr z patnáctého století: „Ktož jsú boží – tfuj – bojovníci.“A šlak se činil až se z něj kouřilo. Musel jsem trochu uhnout, protože sotva chlap padl, podotýkám, že od té doby vím, co znamená „jako podťatý“, chtěli mu všichni pomáhat. Kolem mrtvého byl celkem závar. Jeho duch mezitím vystoupil z tučňoučkého těla a oklepal se, rozhlédl se, zamračil se... „Ale ne,“ zahořekoval, když se uviděl ležet na podlaze. „To jste mi udělali schválně. Zrovna když mi šla karta.“ Smrt zrudla hanbou, přestala mektat (beztak pletla slova) a začala se ostošest omlouvat, ale Benekiel vzal chlápka za ruku a odvedl ho zpátky ke stolu. „Jen se podívej, jak ti šla karta,“ řekl mu nad odkrytými hromádkami soupeřů, kteří se zrovna zabývali tím, že dávali jeho mrtvole umělé dýchání z úst do úst. Přišlo mi to poněkud perverzní, a tak jsem se raději díval jinam. „Ten lotr,“ vykřikl duch. „On měl pět trumfů!“ „Tak vidíš, prohrál bys,“ řekl Benekiel dobrácky. „Měl bys nám spíš poděkovat. Nebo by se ti umíralo lépe po zpackané partii?“ Duch zavrtěl hlavou. „Máš pravdu, stará vojno,“ řekl. „Ještě že jste mě to nenechali dohrát. Vsadil jsem kozu. Páni, stará by mě zabila.“ Hostinský zavolal rychlou a sám se připojil k hloučku kibiců. Se zájmem jsem zpovzdálí přihlížel jejich marné snaze o zhola nemožné. Některé návrhy, které z nich padaly ve snaze přivést mrtvého k životu, neměly s resuscitačními technikami mnoho společného, ale celkem by se daly využít u nás k mučení hříšníků. Slíbil jsem si, že je přednesu na výročním zasedání pekelných princů – tedy až se jím stanu. „Počkej tady,“ řekl mi Benekiel. „Hned jsem zpátky.“ Nato popadl ducha, zamával křídly a byl fuč. Smrt na mě mávla a s tím, že toho má dneska hodně, poněvadž Amíci se už zase rozhodli někde vojensky intervenovat, odkvačila rovněž. Sedl jsem si (konečně to šlo, protože všichni se srotili nad mrtvým) a čekal na svého panáka. „Mám vedle v garáži čpavek,“ vzpomněl si najednou hostinský a odběhl. Docela nechápu, jak tady může mít takhle plno. Labell je proti němu vlezdoprdelka, a pořád sedí v hospodě sám. Jak někdo může takhle okázale ignorovat žíznivého pocestného? No prostě tak, že ano. Opilci to konečně svorně vzdali, přikryli mrtvého ubrusem a zase si posedali. „To je strašný,“ prohlásil jeden z karbaníků. „Jeho kluk se měl v sobotu ženit. Jak já mu tohle jenom řeknu. Jak mu to řeknu…“ „Však on to snese, je to chap jak hora,“ řekl druhý. „Ale prd. Jak řeknu tuhle Frantovi, že se mu má v sobotu ženit kluk.“ Několik chlapů mělo v očích slzy, jiní pevně stisknuté čelisti, ale všichni byli pěkně otrávení. Mrtvý tady zjevně byl oblíbenou figurkou. Hostinský přiklusal, ovšem když uviděl mrtvého flekatý rubáš, postavil láhev se čpavkem za dveře a posmutněle se vrátil za pult. „Dneska večer si na Frantu vypijeme bečku,“ řekl do ztichlého úlu. „Zdarma.“ V hospodě to trochu zahučelo, ale opravdu jen trochu. Hostinský roztočil pípu, načež mi konečně nalil toho panáka. Vyšli jsme s Benekielem ven, protože povídat si s ním v hospodě, kde oplakávají kamaráda, by bylo nejen nevhodné, ale kromě toho bych si tím ještě pěkně koledoval o přeshubu. „Tak mluv,“ řekl mi před vchodem. „Copak má pekelník třetího řádu tak důležitého na srdíčku, že to nepočká do rána?“ „Mám duši,“ řekl jsem, načež se Benekiel začal řehnit. „No ne, to slyším poprvé, že čert má duši,“ hulákal na celé kolo a já byl rád, že je jen pšouch, a proto ho nikdo nemůže slyšet. „Ne, tys mě nepochopil,“ přerušil jsem ho, když už to začínalo být moc dlouhé. „Mám duši jedné mrtvé Američanky. Unesl jsem jí z Pekla.“ Vykulil na mě oči. Potom jen pokrčil křídly a řekl: „Aha, zbláznil ses, chápu. Proč mi to říkáš?“ „Chci, abys jí propašoval tam k vám.“ Benekiel stál, koukal na mě, já jsem stál, koukal na něj a čas se na okamžik zastavil. „Co za to?“ „Ježíši – tfuj – Kriste – tfuj!“ zvolal jsem, neboť tohle bylo za jediný den už podruhé, co se mě někdo pokoušel vydírat. „Proč všichni za TO něco chcete. Nemůžete TO prostě jednou udělat jen tak z kolegiality?“ „Já jsem anděl, ty jsi čert. Nejsme kolegové.“ „A to se škaredě pleteš,“ vyprskl jsem. „My náhodou jsme kolegové. Černá a bílá, rub a líc, Čuk a Gek. Jsme dvě strany téže mince, ty přihlouplej bělouši. Jeden bez druhého ztrácíme význam. To tě ve škole nenaučili?“ „No, no, no. Ze své pozice bys měl být zdvořilejší,“ prohlásil rozzlobeně a vypjal hruď. „Nechtěj mě popudit, čerte.“ No je tohle možný? Už i tenhle si na mně bude štípat dříví? Ale naštěstí jsem zachoval dost duchapřítomnosti, abych se s ním nezačal hádat. Vzpomněl jsem si totiž na tu Mariinu poznámku ohledně porodních bolestí. A věřte, já jsem ještě příliš mlád na to, abych rodil. „Dobrá,“ řekl jsem přemáhaje vztek, „ale o nás tady neběží, Benekieli.“ „To dozajista ne.“ „Já nevím, co se stalo, ale ta holka k nám nepatří. Rád bych, abys zjistil co a jak.“ „To nebude problém. Ale měl bys vědět, že jestli je u vás, určitě něco provedla. Nepředpokládám, že by se na tom dalo právě teď změnit.“ „Tak jí vezmi rovnou,“ navrhl jsem. „Prostě jí popadni jako toho dědka a jenom jí strč za bránu.“ Benekiel se plácnul dlaní do čela. „Hloupý čerte,“ povídá, „a nevíš náhodou, co řeknu svatému Petrovi?“ „Něco si vymyslíš. Vždyť já tě znám, bělouši. Ty na něco přijdeš,“ pokoušel jsem se mu vlichotit. „Těžko. Bez průvodních listin se k bráně ani nepřiblížím. Petr si nedávno opatřil těžký kulomet a zřídil si před branou hnízdo. To proto, že pořád otravujete. Nejsem blázen, abych se kolem něj pokusil projít.“ Najednou mě to napadlo. No jo, vždyť my máme v plánu další útok na nebeskou – tfuj – bránu. Tím odlákáme hlídačovu pozornost a Marie je doma. Chvilku jsem váhal, jestli mám tomuhle běloušovi vyzradit vojenské tajemství, ale potom jsem si uvědomil, že i kdybychom na bránu podnikli třeba miliardu útoků, stejně jí nedobudeme. Útočíme na ní jen tak z principu, ovšem nic konkrétního tím nesledujeme. Vždycky se potom vrátíme dokonale zmordovaní, starej je blahem bez sebe a my se můžeme (potom co dorosteme) zase věnovat něčemu užitečnému. Třeba chlastu. Nakonec jsem to Benekielovi navrhl. „Chceš říct, že s ní počkám venku, a jakmile vypukne chaos, protáhnu se dovnitř?“ „Přesně tak.“ „Aha.“ Zamyšleně si mnul bradu. Díval se na mě tak trochu jako na blázna, ale budiž mu odpuštěno. Bělouši považují za blázny všechny vyjma sebe. „Nevíš proč bych to měl dělat?“ řekl po chvíli. „Proč bych měl riskovat, kvůli nějaký americký koketě?“ „Proč? Protože je to kost, a navíc, ty jsi bělouš. Měl bys dělat dobré skutky.“ „Jo měl bych, aha…“ „Notak, Benekieli, nebuď škrob,“ žadonil jsem. „Mně jde o kožich.“ Útrpně vzdychl. Před hospodu přijela rychlá, takže jsme museli stranou. Hoši nepospíchali, asi jim volal MUDr. Holoubek. Potom mi povídá: „Fajn, Buliku. Ale něco za něco.“ Jen jsem rezignovaně přikývl. „Ještě za života jsem býval náruživý kuřák doutníků,“ řekl zasněně Benekiel. „A slyšel jsem, že tvůj starej má nejlepší doutníky v okruhu pěti tisíc světelných let. Dones mi jeden a udělám co půjde.“ Málem jsem se rozesmál. Taková prkotina? Zeptal jsem se kde a kdy se sejdeme. „Zítra v poledne na tomhle místě.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Musí to být ještě dneska. Do půlnoci musí být holka u vás.“ „Dobře. Za hodinu tady,“ řekl, zamával křídly a byl v čudu.

---