Genius noci

Jmenuje se Šarlota a právě sedí naproti mně.

„ Zbožňuji jméno Šarlota. Pochází z keltštiny. (pozn.: od Keltů obývajících území dnešní Velké Británie) Charlotta je tedy typicky britské jméno a já se cítím jako Britka, ovšem narodila jsem se v Čechách a miluji češtinu jako jazyk. V češtině se mi dobře vyjadřuje; je mnohotvárná, rozmanitá a dobře se v ní učí chemie, a proto Šarlota s Š.“ 

Vstoupila do učebny a všem se dívala zpříma do očí – to je děsilo. Báli se jí – jejího pohledu prorážejícího stěny, výrazu tváře kamenného bojovníka.

Posadila se do poslední lavice u okna a stále držela hlavu pevně nahoře. Pozorovala je. Zkoumala. Bez jediného slova jim vyrvala duše z těla a rozpitvala je na miniaturní kousíčky. A oni namísto toho, aby užasle poklekli, schovali své udivené tváře pod masku Pohrdání.

Byli velmi mladí a ještě neztratili šanci utéct z toho vražedného kolotoče, ale byli příliš mladí, aby si to uvědomili. Žili v domnění, že Svět tančí všude kolem nich, čímž – ne vlastní vinou – udupali jeho poslední jiskřičky a začali pomalu umírat.

Šarlota to viděla křičet hluboko v jejich očích, ovšem oni to odmítali pochopit, a tak ji donutili sklouzávat dolů z králičího chlupu stále níž a níž. Když byla zhruba v polovině cesty k zemi, dosáhla na mou ruku. Společnými – z větší části jejími – silami jsme pak dokázali udržovat výšku konstantní alespoň na chvíli. Ostatní se na nás zezdola dívali, ale zanedlouho je už bolelo za krkem a odvrátili zrak dolů na své nohy. To my opět vzhlédly vzhůru ke hvězdám, a jak se naše náčrtníkové papíry zaplňovaly, zdály se být pořád blíž. 

„Ten tvůj anděl má úplně blbě nohy.“

„Ta tvoje Číňanka taky.“

„Nemel,“ uzavřela vzájemnou kritiku Šarlota.

„Máš úkol na matiku?“

„Ne, ale vymyslela jsem nový božský šaty!“začala něco lovit v lavici.

„Mezi těma zlomkama se úžasně vyjímaj,“ prohlásila jsem nad Šarlotiným sešitem z matematiky.

„To je sice strašně hezký, ale to tě neuživí,“ upřímně se z nového Šarlotina výtvoru radovala paní profesorka Tothová.

„A jak to víte?“ reagovala jsem celkem logicky.

Mlčenlivé ticho. Jako obvykle.

Protože hvězdy sídlí velmi vysoko, let k nim není jednoduchý a přímočarý. V nebi poletuje spousta andělů, kteří vás vždy budou chtít poslat zpět dolů. Vstup přes jejich brány si musíte pořádně zasloužit – udělat všechny zkoušky, vyplnit spousty formulářů – podrobit se pravidlům. Andělé jsou sobci. Andělé nevědí o čem mluví. Andělům nevěřte; mají sklon podceňovat – a stejně tak lidé. Nevěřte ani sobě. Věřte svým vizím.

My jim věřily. Žily jsme něčím, co se ani neobtěžovalo existovat. A jak by taky mohlo? Vábení Čubky Štěstěny nezabíralo a procházky po lese, utrácení dosud nezískaných peněz a stavění chrámů z představ ještě nikdy k ničemu opravdovému nevedlo. Dům musí mít dobré základy, ale ony samotné přece stavbu netvoří.

Šla dál. Brodila se trnovou zahradou a rozdírala si nohy do krve. Pak se svalila na zem s rukama rozpaženýma. Trny se jí zaryly do těla. Červené kapky zanechaly nesmazatelnou připomínku na její bílé noční košili. Barva jejího těla začala pomalu splývat s okolím – ztratila se mezi těmi červenými růžemi… Jen oči uprostřed nehnutého toku červeně z nevinných lidí se neodvracely od nebe. Doufaly.

A ta naděje se ukládala na papíry rozházené všude po bytě. Šaty kreslené z bázně.

Snad tehdy začala psát. Když sama sebe zradila už na prvním stupínku vedoucímu ke slávě a spáse – při zkouškách na výtvarnou školu selhaly ruce, odvrátil se zrak a skončila naděje. Zbyla touha, ale i ta slábla. Nepřestala kreslit a vždycky věděla, – nikdy tu jistotu doopravdy neztratila – že to je její osud. Viděla v duchu své fotky v módních časopisech, vyhlédla si školu v Londýně, jenž se stal jejím pravým domovem. Uvědomila si, že její 15tiletá dovolená v České republice už přeskočila všechny hranice únosnosti a snila vztah s Tomášem (o němž je možno přečíst si v díle Ráda poslouchám Beethovena od autora jménem Sarlota.Alli). Nastal čas zoufalství, stohů popsaných papírů, utváření osobnosti a lásky.