Strýček (2)

Před tím jsem Borise nikdy neviděl, zato dost jsem o něm od mámy slyšel. Kupodivu se její slovník najednou velmi obohatil, když začala mluvit právě o něm. Vždycky říkávala: „Ten přivandrovalý lotr, mizera a darmožrout Boris? Buď rád, Ivánku, že ho neznáš. Ještě by tě zkazil…“ No a vida. Neuplynul ani rok a já stojím tomuhle přivandrovalému lotrovi, mizerovi a darmožroutovi strýčkovi Borisovi tváří v tvář. Tyčí se nade mnou jako se kdysi tyčil Pemněnský vysílač s pažemi silnými jako můj trup a trupem jako cisterna v pozoru. „No tak běž a neupejpej se,“ zaburácí zupáckým hlasem strýček Boris a nešetrně mě postrčí dovnitř. Je to jako kdyby do mě zezadu narazil odbržděný železniční vagón. Vlítnu do pokojíku a zastavím se až o bytelné nohy obludně obrovské postele. Hned je mi jasné, že tenhle pelech je strýčkova oběť. Určitě v ní dříve spával, neboť je jasné, že jiná postel by jej neunesla, a zřekl se jí jen kvůli mně. Jsem dojat. Opatrně, téměř bojácně ohmatávám solidní dřevo, z kterého je sroubena a obdivně valím oči. Doma jsem spával jen na úzké pryčně z polní nemocnice. Měla tvrdou slaměnou matraci a příšerně skřípala. Vždycky mě to v noci probudilo. Tohle je něco docela jiného. Na takovou postel bychom se vešli všichni. Já i maminka i strýček… Ne on ne. On už by se tam nevešel. „Ta je, viď,“ povídá strýček s loupežnickým úsměvem a skládá se napůl, aby prošel dveřmi. Odkládá kufr na dřevěnou podlahu. Musí mít hlavu neustále nakřivo, protože půda má na něj příliš nízký strop. „Ukradl jsem jí jednomu německýmu oficírovi. Ale dobrovolně mi ji nedal, to víš. Musel jsem ho zastřelit.“ Zalapám po dechu a odskočím od postele jako by v ní ta mrtvola pořád ještě ležela. Strýček se hromově zachechtá. „Co šílíš, kluku? Vždyť je to už osm let.“ Obcházím postel velikým obloukem a nejsem si zrovna jist, zda si v ní dnes v noci ustelu. Na stěně vedle dveří visí krásný, i když trochu ponurý obraz. Je na něm nějaký člověk v podivné, směšné čepici. Má řídké vousky a tváří se tajemně. „Rembrandt,“ řekne strýček věcně. „I toho jsem za války sebral Němcům. Je to originál za pár milionů, tak běda ti jestli s ním něco uděláš.“ Netuším, co je to originál a jakou hodnotu má „pár milionů“, ale myslím, že velikou. Takhle mě strýček provádí celým pokojem, mým novým královstvím a já záhy pochopím, že nebýt války a zazobaných Němců, byl by tento dům úplně prázdný.

---