jsem asi rasista

.. jsem zvedav, jak to schytam..))

Jsem asi rasista.. Northwest Territories, západni část, dnes už rozdělené severní časti Canady. Většina místnich obyvatel jsou Eskymáci, tedy, pro zastánce aboriginálních práv se omlouvám, Inuit People, jinak také First Nation, která nás bílé tady trpí, ale při každé oficiální příležitosti dává najevo, že my jsme vlastně ti okupanti.. a podřadná rasa. To, že bez ní by v padesátých letech vymřeli na TBC je vzpomenuto jen v soudních sporech o náhradu za poškození lidských práv za to, že děti nemocných rodičů byly přiděleny v některých případech bílým rodinám, kde nemohly mluvit Inuktitut. Většinu nás „ bílých“ tvoří státní zaměstnanci, včetně policie. Jen ministři ve vládě jsou už většinou místní, hlavně ti, kteří se právě vlivem těch bílých rodin dostali ke vzdělání a jsou tedy schopni vládnout.. Neříkám jak, ale jako přímý a aktivní svědek vlády strany pracujících, je mi režim tady velice blízký. Hlavne korupcí a prospěchářstvím. Tohle všechno ale je vlastně jen na částečnou vysvětlenou a k pochopení mého rasismu. Vlastní povídka, začíná až dalším odstavcem. Je severské léto, v této části pro většinu neseveřanů až neuveřitelně teplé se sluničkem nezapadajícím celých 24 hodin, kdy se špatně flámuje, protože na hodinkach, pokud nemají i datum, pak nevíš, je-li ješte včera, nebo už dnes.. Kousek silnice mezi Inuvikem a Aklavikem je docela i asfaltová. Služební, tedy vládní Ford Victoria si to najednou rozjede aniž si to jeden uvědomí v jinak ploché a dost nezajímavé tundře 100 km v hodině, bez jakéhokoliv ohledu na maximální povolenou sedmdesátku. Je to auto veliké, největší z Fordů a nelze se mu divit. Přesto, že jde o území, kde nedávají dobrou noc jen lišky, ale i losové a u pobřeží i lední medvědi, technika místní kanadske jízdní je na úrovni a jejich modrobílé také fordy jsou vybavené radary. A tak, po prvé za léta mého působení v této krajině polární záře a nikdy nezapadajícího slunce se mi stane, že protijedouci fordka se otočí na silnici a s použitím sirény mě odstavuje na krajnici. Většinu místních šerifů jsem znal, ale ten fešný mládenec v uniformě tady byl zřejmě nový. Vyložený typ Ira, zřejmě druhé generace, asi z New Foundlandu, říkám si. To snad nejak ukecám. Mladík se tváří docela přátelsky když mi upomíná na nepřiměřenou rychlost na silnici, kde v průměru přejede 6.5 aut za den. Dáváme se do řeči a já, jen tak jakoby mimochodem ji zavádím na těžké podmínky nás z „downsouth“ tady, kde zima trvá deset měsíců a kde ani nakonec nejen že nejsme vítáni, ale naše práce pro místní obyvatele není jimi ani oceněna. Mladík sympaticky přikyvuje a já si říkám, je to OK..to bude bud uplně zadarmo, nebo minimální pokutička. Teprve, když se podívám na „účtenku“ mi ten úsměv trochu zhořkne. Sto dollarů a nebo soud. Už chci protestovat, ale pak se všimnu natištěného jména a podpisu „officera“.. Ituktuk Kuluquktuk.. Loučíme se v náladě poněkud rozmarné. Jako to severské léto. A opravdu jsem asi poněkud rasista..

---