PODZIM

I

Noc, pokoj, stěny oblepené plakáty, povětšinou se skupinou Nirvana, nějaká písnička od stejné skupiny hraje v CD přehrávači, docela nahlas. Martin, v ruce svůj černý kabát, stojí uprostřed pokoje a dívá se na mladíka s dlouhými vlasy sedícího na zemi, který si se lžičkou a zapalovačem vaří dávku pervitinu. Mladík se usměje :

„Slyšel jsem, že Ted půjde za katr…“

„Jo…?“

„Hmm. Kvůli tomu volovi… jak mu ukopl hlavu. Co ?“

Martin naprosto klidným hlasem : „Ale hovno… To už je dávno zaplacené.“

„Zaplacené…? A kolik ho to stálo ?“

„Co já vím…? Zeptej se ho…“

Mladík natahuje dávku do stříkačky, Martin se usměje :

„Doufám, že ti nebudu zase muset platit taxíka.“

„Neboj… A i kdyby, příště se na mě už vyser.“

„Hmm…“

Martin zajde na hajzl, ale jenom si opláchne ruce v umyvadle a podívá se chviličku do zrcadla, prohrábne si vlasy. Pak se vrátí a jde rovnou ke dveřím.

„Tak se měj, vole…“

„Zdar…“

Jde pryč, zavře za sebou dveře. Sejde dolů po schodech a vyjde na ulici, je tma.

II

Večer. Přijde do squotu, prodává feťákům pervitin. Dá se s jedním do řeči :

„Co vám dnes je ?“

„Držíme smutek.“

„Smutek ? Jaký smutek…?“

„Jedna kolegyně nás opustila.“

Martin se usměje : „Šla do odmašťováku ?“

„Ne… střelila si zlatou.“

„Umřela…? Kdo ?“

„Jana.“

„Ta, co měla AIDS ?“

Feťák se zasměje : „AIDS tu, myslím, máme všichni…“

III

Noc, Martin ve svém bytě, leží na gauči s hlavou na Kristýnině klíně, ta si jemně hraje s jeho vlasy. Martin mluví zvláštně pomalu :

„Chtěla toho třikrát víc než normálně. Vůbec mě to nenapadlo – ještě jsem byl rád, že toho prodám víc. Vůbec mě to nenapadlo…“ – odmlčí se, jakoby se zamyslel – „Co je mi vlastně do toho…? Co je mi do nějaké smažky…? Ale pořád musím myslet na Jakuba. Nevím proč… Pořád na něj od té doby myslím.“ – otočí se tak, aby viděl Kristýně do tváře – „Nemáš na něj číslo ?“

„Na Jakuba ? Ne… Proč ?“

„Nevím… Chtěl bych ho vidět. Nebo s ním mluvit... Asi se půjdu projít.“

„Neblbni – jsou dvě hodiny v noci.“

„Mám pocit, že ho musím najít. Takový strašně silný… divný pocit.“

„Neblbni… Půjdeme spát – už je pozdě.“

„Ne… Nechce se mi spát.“

- sedne si, pak se otočí ke Kristýně a pohladí ji po tváři :

„Promiň, broučku – asi se půjdu projít ven.“

IV

Noc, Martin jde mokrou ulicí, je po dešti, ještě trochu poprchá. Dlouho se prochází, kouří.

Přijde znovu k tomu squotu. Vejde dovnitř a uvidí tam mezi feťákama sedět Jakuba, který je zjevně hodně opilý. Jde k němu, Jakub si Martina taky všimne :

„Martine…! Zdar vole…“ – zvedne se s velkou námahou, je opravdu hodně opilý – „Co tu děláš ?“

„Co ty tu děláš ?“

„Chlastám… Zapíjím smutek. Janička umřela… víš ? Ta Janička… Víš která. Jana...“ – najednou mu vhrknou do očí slzy – „Ale tebe jsme tu zrovna potřebovali. Jdeš zrovna vhod… Potřebujeme tady s kamarádama si trochu… trochu přijít na jiné myšlenky. Potřebovali bysme koupit trochu bílýho, ale pořád nemůžeme nic sehnat… Jak to, že v celým městě najednou není ani jeden dealer…?“

„Co blbneš, ty vole…“

- vezme ho za rukáv a táhne ho ven. Feťáci na ně něco pokřikují, Jakub se trochu vzpírá :

„Počkej, nech mě. Já to myslím vážně… Chci si, kurva, jenom jednu šlehnout a chci abys mi to prodal. Prachy mám, vole. Kam mě táhneš, kurva…“

Vytáhne ho až ven na ulici :

„Co blbneš, ty vole…?!“

„Co bych…? Říkám ti – prodej mi dávku… jenom jednu dávku.“ – svalí se na kolena a začne plakat – „Jednu dávku…! Prosím…“

Martin ho začne zase zvedat na nohy :

„Co to, kurva, děláš…?!“

„Kurva, já nejsem žádná fetka. Chci jenom jednu dávku…! Prodej mi jednu dávku, kurva…!“

Musí ho obejmout, aby znovu nespadl na zem. Martin ho vezme za ramena a vede ho pryč. Jakub stále pláče, tak hlasitě, že skoro až křičí. Poprchá.

Dojdou do nějaké zapadlé uličky, k nějaké lavičce, Martin na ni Jakuba opatrně položí. Pak si sedne vedle něho, mlčí, dívá se na něj. Jakubovi stále tečou slzy, těžce dýchá, dívá se do nikam. Martin si zapálí cigaretu :

„Nechceš cigáro…?“

Jakub neodpovídá, hledí před sebe, pak přivírá oči jako při návalu bolesti, tečou mu slzy. Martin se dívá někam do ulice. Pak Jakub skoro neslyšně řekne :

„Pane… odpusť.“

- pomalu sjíždí z lavičky na kolena, tvář si zakrývá dlaněmi. Martin ho hned zase zvedá na lavičku, Jakub znovu začíná hlasitě plakat.

Po několika minutách se uklidní, až pak nakonec usne. Martin sedí vedle něho a kouří. Začíná se pomalu rozednívat, pořád jemně poprchá.

Martin vstane, vykročí pomalu do uličky, hodí nedopalek do kaluže. Dívá se směrem k východu slunce, který je ale zakryt mraky. Jde pomalu uličkou tím směrem. Má trochu unavený výraz, a jakoby ani  ne přemýšlel, spíš se jen tak nechával unášet proudem nějakých náhodných myšlenek. Přesto vypadá jaksi zachmuřeně.

Uslyší za sebou nějaké kroky, otočí se. Přistoupí k němu jeden z mladíků ze squotu, krčí se, jako se lidí krčí v dešti.

„Hej… nemáš u sebe něco…?“

Martin na něho hledí jaksi strnule, skoro překvapeně.

„Tak co ? Máš něco ?“

- zatřepe se zimou. Martin pomalu jednou rukou z kapsy kabátu vytáhne bílý balíček. Mladík mu ho vezme z ruky a strčí mu do ní nějaké bankovky, otočí se a jde rychlým krokem pryč.

Martin se dívá na ty peníze, jakoby ani nechápal, co se stalo. Podívá se ještě na vzdalujícího se mladíka, pak znovu na bankovky v ruce. Začíná hustě pršet. Martin pomalu otvírá dlaň a bankovky z ní jemně vylétají a snášejí se do kaluže mezi malé kruhy od kapek deště. Martin je sleduje, pak se pomalu otáčí a znovu se pomalým krokem rozejde směrem k východu slunce. Zastaví se, pomalu se otáčí, jakoby něco slyšel, jakoby pohledem něco hledal. Stojí, ruce svěšené podél těla, dívá se směrem k lavičce, kde spí Jakub. Prší. Martin zvedá hlavu k zatažené obloze, zavírá oči, dešťové kapky se mu rozbíjejí o tvář.