Děkuju

DĚKUJU! To je to jediné co můžu napsat. Děkuju bohu každý den za to, že tě mám. Opravdu mám. Děkuju za to, že mi rozumíš.... Tímto slovem to nelze popsat, protože ty se mnou unisono dýcháš. Stačí jediné vzdychnutí a ty víš o čem vzdychám. Řeklas´: "Nemá cenu to řešit. Nemůžeš být stejná jako oni. Už kvůli tomu, čím jsi prošla. Máš jiné priority, které nikdo nedokáže pochopit, protože nemůže a ne proto, že nechce. A nečekej až tě doženou, protože to se nestane. Budeš sama - tak to je. Bylo, je a bude. Kolik lidí asi dokáže pochopit člověka, který vždycky bude chovat stejný cit ke své práci i ke svým dětem a neustále tak žije s pocitem viny? Nemůžeš vzdát ani jedno. Ani jedno si to nezaslouží. Obojí se od tebe očekává a ty to prostě musíš přijmout!!! Musíš žít jako schyzofrenik a snažit se dát obojímu sto procent. Jedna tvá půlka se ti bude celý život smát - pokaždé jiná. Myslíš že se to dá pochopit? Nedá! Nedá se to pochopit, i když tak žiješ, i když se stejným způsobem nenávidíš, za neschopnost jednoduchého rozhodnutí - Ani pak to nejde pochopit. Ani já nechápu, že je někdo další, který evidentně dělá stejné chyby jako já. I já bych ti nejraději řekla, že takoví lidé mít děti nemají, že se musíš rozhodnout a stejně vím, že to neuděláš, stejně, jako jsem to nedokázala já. A až to tak bude, odsoudím tě za to stejně, jako jsi odsoudila ty mě. Poslyš zlato, ale stejně jsi dobrý člověk! Jako kdokoli jiný! Na to nikdy nesmíš zapomenout - TY JSI DOBRÝ ČLOVĚK! Ať si o tobě myslí kdo chce co chce." "Děkuju." pípla jsem. "Není zač, miluju tě, neřeš to. A hlavně pracuj, dokud můžeš..." A pak se ti chtělo brečet, protože sis vzpomněla, že ty stupnice jsou pořád hrozný. Obě jsme věděli, že to víme. Taky tě miluju, a vždycky budu, i kdybys už nikdy nezazpívala ani notu! Nemůžu to říct nahlas, ale vím, že ona je si tím jistá... Dýchej. Dýchej. Dýchej.