(Walking on broken life)
Vidím sama sebe jak kráčím po ostrůvku z kamení, na kterém není nic než vyšlapaná cestička. Mám svěšenou hlavu a pozoruji špičky svých bot jak se pravidelně střídají. proti mně fouká vítr, v jehož důsledku mi po tvářích stékají slzy. Už dlouho.
Ten ostrůvek jsou trosky mého života, které zanedlouho zaplaví slané moře slz, které jsem pro něj vyplakala.
Já sama po něm šlapu a možná se pro to nenávidím. V ruce svírám a hřeji tři kameny, malé kamínky.
PRVNÍ z nich je má touha. Touha po úspěchu, po lásce, po životě… Naléhavě vonící touha po všem, co nemám, po příbězích. Asi jsem ji hřála moc a tak mě pálí v dlani. Nedokázala jsem ji ukojit, uhasit. Házím ji do moře, do propadliště svých dějin, do minulosti nad kterou pláču, která nic neznamená.
Žbluňk. Zasyčelo mi v srdci náhlým zchlazením a z úst mi vyšel dým. Už nechci. Pozoruji ty kruhy, co se jeden po druhém tvoří na hladině… Mám de já vie, nebo je to ozvěna? Už jsem to někdy udělala? A jak se to dostavilo zpátky?
DRUHÝ je můj talent, mé schopnosti. Z klenotu se stal obyčejný šutr. K čemu je talent, když nemám touhu jej rozvíjet a k čemu schopnosti, když nechci ničeho dosáhnout? “K ničemu!!!” Šeptám do ticha.
Ani jsem si nevšimla, že se nad mojí hlavou uzavřela hladina, že chodím po dně rybníka se stojatou vodou a neustále se nade mnou zvyšuje vodní sloupec, jehož zdrojem jsou mé lítostiplné oči.
Čas pro mě neexistuje. Nic z toho v čem žiju neexistuje. Je to virtuální realita člověka… Jakého? Nevím.
TŘETÍ kamínek - budoucnost - se někam vypařil. Kudy a kam? Nechci se ptát, nechci se to dozvědět.
Nechci plakat. Nechci se litovat.
Co chci? Nevím. Nechci. Neumím. Nemyslím. Nejsem. Nežiju… Kolik slov, může začínat předponou ne? Neznám je.