pro sestru...

Prudce k sobě mačkám oční víčka

já už nechci nic slyšet

pláčeš do mého polštáře lekníny z plic

a já si nevím rady

jsem přece malá, já jsem ta mladší

vzpomeň si přece

to já vždycky plakávala

do šeříků

ty nesmíš, mačkat se do membrán žaluziím

když se zrovna teď nejvíc potřebuješ

vystřihám si krev do gotických pilířů

za cenu, že odeženu to nezdravé šero

kterým záříš do deště venku

dnešek maskuje hnijící kruhy pod očima

pukáš v lidech, cukáš se vodní pěně

zvracíš postele a unaveno

a všichni kolem Ti okusují obličej

je mi z toho marnobezmocně

že jsem jim Tě dovolila vzplanout ve výlet

v dotyky co Ti zahrabaly kotníky do srsti alejím podzimu

v odjezdy co Ti nepřestanou střílet lásku do prstů

v návraty pokryteckých jisker z pilin španělských cedrů

rozděluješ se v ptáky a v pokoje s křídly vran

odsoudím pro Tebe celý svět a všechny jeho parafráze

snahy a extáze v opilosti sluncem

zůstaneš létem, neboj, všichni v něco věří

a i ti co věří (třeba špatně) těm druhým

rozpadne čas v zahrady

kde mlčíš květinám slova do dlaní