kapsle

Ležela jsem v posteli a hlavou se mi honily vzpomínky na Franka. Těžko bych tady někoho podobného mohla poznat. Náš příběh byl sice jako vystřižený z červené knihovny, ale kdo by vlastně nechtěl něco takového prožít?

Před rokem, když jsem s Magdou odjela do Richmondu studovat ekologii, jsem si konečně, poprvé ve svém životě přestala připadat jako malé neschopné dítě. Osamostatnila jsem se.

Zamávala jsem domovu z letadla a naivně si myslela, že je to jednou pro vždy.

Jenomže teď jsem byla zpátky, válela se ve vlastní posteli a v ruce žmoulala zmačkaný dopis od Franka.

Zpočátku mi chodily každý týden. Psal, že se těší až se znovu setkáme a že na mě bude čekat napořád. Nikdy jsem nebyla tak šťastná jako tehdy, předtím, než se smrtí mého otce naše plány zhroutily. Najednou nebyl čas, peníze, ani chuť sbalit si věci a odjet daleko odtud a svou matku nechat na pokraji kolapsu doma samotnou. V dopisech mě ujišťoval, že to všechno chápe, ale časem byla frekvence jeho vzkazů čím dál tím nižší. Naposled se ozval před třemi měsíci. Sice mě Magda neustále přesvědčovala, že to ještě nic neznamená, ale já věděla své. Tohle je konec.

Zazvonil telefon.

Otřela jsem si oči vlhké od slz a zvedla sluchátko.

„Ahoj mami,“ pozdravila jsem bezvýrazně. Sotva jsem jí přes vzlyky rozuměla. Co táta zemřel už sice uplynul skoro rok a některé věci se změnily, ale mámu přece jenom občas přepadla deprese. Slíbila jsem tedy že přijdu a zavěsila.

Venku už byla tma. Při zemi poletovalo uschlé listí a pořád jsem si musela odhrnovat vlasy z obličeje, protože mi je rozfoukal vítr. Po ulicích nikdo nechodil, jako by byla půlnoc, přitom… Vyhrnula jsem si rukáv abych se podívala na hodinky. Tři odpoledne? Usoudila jsem, že si budu muset nechat vyměnit baterii.

Pomalu jsem se šourala dál. Na rohu Štefánikovy ulice jsem se zastavila a rozhlédla. Nemohlo být víc, než devět večer a přitom jsem pořád nepotkala ani jednoho z těch nadšených sportovců, co si každodenním večerním během dávají do těla, ani jednoho postaršího pejskaře. Najednou nade mnou zablikala lampa a oranžové světlo ozařující mi tvář zhaslo.

Potichu jsem zaklela a přidala do kroku.

Než jsem dorazila k cíli, začal foukat ještě větší vítr. Konečně jsem ale zaštrachala v tašce, vytáhla klíče od matčina bytu, odemkla a zabouchla se uvnitř.

„Jsem tady!“ zavolala jsem.

Nikdo mi neodpověděl.

„Mami?“

Nic.

Zašmátrala jsem po vypínači, ale světlo se nerozsvítilo. Vypadl snad proud?

Plížila jsem se bytem až ke dveřím do ložnice. Že by usnula? Opatrně jsem je otevřela a znovu se pokusila rozsvítit. Tentokrát jsem byla úspěšnější, místnost zalilo světlo a na chvíli mě oslepilo.

Jen co jsem otevřela oči, vyjekla jsem leknutím a zakopla o noční stolek u postele.

V matčině posteli ležela cizí ženská.

„Kde je máma?“

Na chvíli jsem měla pocit, že ta bába dostane infarkt.

Můj projev zděšení nad tím, že moje matka ve svém bytě není a místo ní se jí v posteli rozvaluje někdo jiný, nebyl nic proti jejímu. Zaječela, do ruky vzala baterku ležící na stolku, začala mi svítit do obličeje a vyhrožovat že zavolá policii.

Nic jsem nechápala.

Když se ale sápala po telefonu, usoudila jsem, že bude nejlepší odtamtud vypadnout a vydala  se úprkem pryč.

Lampa na rohu Štefánikovy ulice svítila a pod ní stála nějaká holka a nehýbala se.

Chtěla jsem ji obejít, ale když jsem přišla blíž, všimla jsem si, že je to Magda.

Oddechla jsem si. Alespoň někdo známý.

„Ahoj Magdi. Nebudeš věřit co se mi stalo.“

Magda se na mě podívala nepřítomným pohledem.

Jakoby mě nepoznala.

Rozbušilo se mi srdce. „Co je sakra?“ chytila jsem ji za ramena a zatřásla jsem s ní.

Ostře moje ruce setřásla. „Nechte mě být.“

Pak se trhaným krokem odplížila pryč jako stín.

A lampa na rohu Štefánikovy ulice zhasla.

Stála jsem tam jako opařená a dívala se za ní. Nespletla jsem si jí s někým? Byla to opravdu ona? Napadla mě dokonce i myšlenka, že si mohla něco šlehnout, ale okamžitě jsem ji zavrhla. Tohle by Magda neudělala. Určitě to nebyla ona.

Vykročila jsem směrem ke svému bytu a všimla si, že se rozednívá. Přece noc nemohla uběhnout tak rychle, vždyť jsem sotva přešla cestu, kterou jindy zvládám během půl hodinky. Se srdcem až v krku jsem se pokoušela strefit se klíčem do zámku, ale moje snaha vyplývala naprázdno.

Nepasoval...

„Slečno Drápelová, co jste v noci dělala?“ zeptal se mě podivný chlapík s kloboukem na hlavě, když jsem byla ráno na stanici oznámit, co se stalo s mou mámou.

„Večer mi máma volala, slíbila jsem jí že přijdu. Ale ve svém bytě nebyla.“

„Na jakou adresu jste šla?“

„Štefánikova 67,“ odpověděla jsem.

„Jak jste se dostala do bytu?“

„Odemkla jsem dveře,“ oznámila jsem mu ironicky. Tvářil se, jako by čekal, že odpovím, že jsem je vykopla.

„Čím?“

„Klíčem.“

„Slečno Drápelová, já tady nejsem pro legraci.“

„Právě jsem vám chtěla říct to samé.“

„Můžete mi ten klíč ukázat?“

„Jistě,“ zaštrachala jsem v tašce. K mému překvapení tam nebyl. „Musela jsem ho někde ztratit.“

„Co jste dělala předtím?“

„Byla jsem doma,“ odpověděla jsem popravdě.

„Nečetla jste si náhodou zase dopisy od svého přítele z Richmondu?“

Už jsem chtěla odpovědět že ano, ale najednou ve mně hrklo. Jak tohle k čertu ví?

„Slečno Drápelová sáhněte si do kapsy. Ne, myslím do kapsy u kalhot.“

Nic z toho jsem nechápala. Kde je moje matka? Co se to stalo s Magdou? Se všemi??

„No tak, podívejte se do té kapsy.“

Sáhla jsem do kalhot a vytáhla plato červených a plato modrých pilulek. U červených dvě kapsle chyběly.

„To není moje, někdo mi to sem musel dát,“ obhajovala jsem se, protože jsem všemu přestávala rozumět úplně. Jak se tyhle prášky mohli dostat ke mně do kapsy? A jak o tom tenhle chlap mohl vědět?

Nedíval se na mě moc důvěřivě.

Nejspíš si myslel že jsem se zfetovala a nepoznala vlastní matku.

„Prokristapána to není moje!“

„Kolikrát vám mám říkat, slečno Drápelová že navečer si máte brát tu modrou?“