Hukot systémů

Hukot systémů  

Teprve, když člověk v hospodě zůstane sám a navíc má to štěstí či smůlu, že je zcela střízlivý, uvědomí si, že ji vnímá docela jinak. Klid jeho teritoria kolem malého stolku zmizí v okamžiku. A najednou ho začnou atakovat hlukové stěny Hukotu jiných stolů, kde vládne čilá debata. Vy ovšem opodál nemáte nejmenší páru o čem. A připojit se? To buď nechcete nebo je vám to trapné. Útržky slov vyplouvají nad rozbouřenou hladinu Hukotu a rázem jsou pohlcovány novým příbojem Hukotu slov souseda či hostů od dalších stolů. Pokud nejste piják samotář a nevylíváte si lebku jedním kouskem za druhým, pak jen nechápavě zíráte a říkáte si: „Co to je… kde to jsem?“ Ani jednomu ze štamgastů hukot vlastního stolu ani těch ostatních ani v nejmenším nevadí, naopak ho vydatně přikrmují vlastními proudy nečitelných vět. Vlnobití nesrozumitelné změti slov působí na nezúčastněného jako dokonalý Babylon se stovky popletených jazyků, které si navzájem nerozumějí, přestože se tváří že ano. Hukot je všepohlcující. Záchranná  náruč parku ztichlého nočního města je pro střízlivého samotáře čmárajícího si slova na papír vysvobozením. Záchranný kruh v podobě společníka ke stolu je pevně uvázán k boku hučící bárky a není kdo by se v něj proměnil.

Ranní špička ho po osvěžující noční procházce a krátké nepokojené noci vrací zpět do lůna Hukotu. Město tepe ranním neklidem, silniční provoz valí jednu hlukovou stěnu za druhou. Systémy města pulsují i bez agregátů a výkonné aparatury. Periferie města u řeky skýtá vítané vysvobození.

Oslava je v plném proudu. Rozpačité gratulace a blekotání přání, stisky leklých rukou, předání darů. Šum slov, která se neslyší a neposlouchají se navzájem, se záhy mění v hukot nové kvality – v “labyrint slov a pustotu srdce“. Každý má pocit, že sebe musí vysypat vše, co za den, týden, měsíc nebo celý život vstřebal a oblažuje se představou, že se okolí bude stejně rozplývat nad jeho výlevy jako on sám, který vydrží už poslouchat jen sám sebe. Hukot je všudypřítomný. Zapnutá bedna dotváří kulisu a vytváří další stěnu Hukotu. Nikoho program v TV přitom nezajímá. A proč také? Hlavně že hraje. Hukot domácího systému šlape jako „švýcary“ a všichni hovořící-nenaslouchající se bijí v prsa  a mixují své slovní výlevy s výlevy všech zúčastněných. Systém nemá rytmus, ani děj, zato má všudypřítomnou disharmonii. Uvnitř systému není úniku. A dostávat se mimo systémy je stále těžší a vzácnější chvílí, kdy můžeme vypnout, vnímat a plně naslouchat jen přírodě a sami sobě. Střežme si tyto okamžiky. V Hukotu toho totiž většinou nejsme schopni.