Poslední myšlenky..

Tichost pohledu a úzkost dechu

až slyším duši,

jak nehty škrábe,

padající slzy,

co mi říkaj blázne

už ani není důvod jim říkat,

že se mýlí,

večerem unavený nůž něžně bodne,

do listu květiny

                        hlasem pak zvadne,

nad ránem lehce prolétne vzdech,

zůstat sama v posteli a zaplašit vztek

ten, co mám na tebe,

za to, jak jsi lhal,

že prý máš odvahu, přitom ses bál..