vysněná přání.. na Šakvickém nádraží..

.

.

Pavel postával na rohu nádražní budovy a kouřil Startku bez filtru - bylo mu třiatřicet a už dvacet zůstával věrný značce. Pozoroval netrpělivě přešlapující cestující u výstražné žluté linky na třetím nástupišti Šakvického nádraží a přitom poslouchal mechanický ženský hlas z ampliónů, který ohlašoval blížící se vlak ze směru Havlíčkův Brod, Brno.
  Den jako přes kopírák. Klasický všední ráno.

Sekaný hlas zmlkl a přesně v 7:05 se stalo něco podivného. Chlap, na kterého se Pavel zrovna díval, během jediného mrknutí oka zmizel. Prostě se vypařil. Skutečně se to stalo?, přesvědčoval se. Není přece blázen. Žádný halucinace se nekonají, ne, nic takovýho není možný.
  Podíval se znovu směrem k nástupišti a opět mrkl. Stalo se to znovu. Tentokrát zmizela asi pětatřicetiletá paní v kabátě s elegantním fialovým kloboučkem na hlavě. Zůstala po ní jen kožená kabelka a igelitová taška Tesco. Vzápětí ji následovali další tři, ani mrknout Pavel nemusel. Rozplynuli se mu přímo před očima. V jeden okamžik je viděl a za chvíli nebyli.
  Mizeli jeden po druhém a Pavla napadlo, jestli v tom náhodou nemá prsty a jen tak nevymazává lidi ze světa. Možná se u něj projevil šestý smysl superhrdiny. Už jako malý chlapec si představoval, jak s modrou pláštěnkou a originálním znakem na hrudi honí lupiče a gengstry, ctí zákon a potírá bezpráví. Hezká dětská představa, ale realita tak růžově nevypadala. Namísto pomoci lidem měnil minulost; měnil historii. S nadějí, že se mu to všechno zdá zavřel oči a zhluboka se nadechl. Chvíli tápal ve tmě za víčky a pak oči zase otevřel. Na nástupišti už nestál vůbec nikdo. Asi se něco posralo, prolítlo Pavlovi hlavou a snažil se uspořádat si nejnovější pocity a dojmy.

Minutové ručičce hodin nad vchodem do čekárny trval skok z minuty na minutu stále déle a déle. Koloběh události se zpomaloval až ustal úplně. Vítr nevál. Pohupující se koruny stromů zůstaly nehybně trčet k nebi. Ptáci viseli na obloze jako přišpendlení. Vzdálený pálavský kopec se ztrácel v mlze. Jakoby na ovladači někdo stisknul pauzu.
  Ručička s námahou nakonec dokázala přeskočit na osmičku. Pavel si stále nedokázat udělat vlastní názor na právě probíhající situaci. Všechno se udávalo v hrozném shonu. Neprostupná hustá mlha se hnala na steč metr po metru až narazila na první perón a s chutí se do něj zakousla. Pavlovo srdce zběsile bušilo. Dvacet metrů a schlamstne i jeho. Stál zkoprnělý. Žádná snaha o útěk.
  Obklopila ho bílá tma, zavřel oči a naposledy se nadechl.

Očekávaný konec se nekonal. Nezmizel. Jakýmsi zázrakem zůstal mezi živými, ale nacházel se někde úplně jinde. Syčící lokomotivy vystřídala půvabná zasněžená krajina, ve vzduchu vonělo jehličí. Stál na čerstvém prašanu vedle cedule s neonovým nápisem "Sněžka, Ježíškova dílna" a kochal se tou nádhernou scenérií.
  Z okouzlení jej vytrhl radostný smích. Otočil se za hlasem a uviděl všechny ty lidi z nádraží. Nikdo nechyběl, byl rád, že nezavinil žádnou tragédii, jak se původně domníval. Žena v kabátě tam byla taky. Všichni tančili kolem vysokého vánočního stromu se spoustou ozdob a poblikávajícími řetězy. Radovali se jako mále děti nezkažené opravdovým světem. Rozbalovali obrovské dárky, trhali balící papír. Ale najednou přestali. Spustili ruce k tělu a podívali se směrem k Pavlovi. Tohle je určitě převlečený peklo, pomyslel si, ale z omylu jej vymanil upřímný aplaus. Každý mu, nikoho nevyjímaje, tleskal. "Děkujeme ti, Ježíšku!," volali na něj, "já věděl, že existuješ," volal další. Ale Pavel věděl, že jemu ta slova nepatří.
  Podíval se na oblohu - měla krásně azurovou barvu a na severní straně někdo do jediného mráčku široko daleko vepsal větu: umíš létat, hrdino. Vyzkoušej to.
  Pavel tomu věřil. A vzlétl. Hrdina.
  Děkuju ti, Ježíšku.