A jak šel čas, tak se v tom království postupně narodily tři krásné princezničky : Rozárka, Jůlinka a Eliška. Všechny tři byly krásné, hodné, milé, veselé a chytré, všechny svým královským rodičům dělaly jen samou radost, jen jedna maličkost (a opravdu to maličkost byla), Nosála I. a jeho ženu Bambuli II. trápila : nejmladší princezna, Eliška, měla nosík jako knoflíček. Nesmělo se o tom mluvit, protože takový nosík se do královské rodiny ani trochu nehodil a královna kvůli tomu taky spoustu nocí proplakala, ale tajně, aby o tom nikdo nevěděl. Protože v Nosatém království už dávno zapomněli, že tam dřív mívali lidé nosy i malé nebo krátké. Báli se, že se jejich Eliška nikdy nevdá, že se nebude nikomu líbit, že ji nikdo nebude chtít. Hned, když se narodila, jí zkoušeli nosík natáhnout, každý, kdo šel okolo kolébky, chtěl princezničce pomoci a tak všichni tahali a tahali. A Eliška plakala a plakala, tak král nakonec to natahování zakázal královskou vyhláškou a všichni se smířili s tím, že nejmladší králova dcera bude už navždy mít místo pořádného nosu jen knoflíček. Ale přestali o tom mluvit, ani do kronik se to nezapsalo a obrazy a fotky se museli dělat tak šikovně, aby to vypadalo že i Eliška má nos, jak se na princeznu Nosatého království sluší. Když už bylo princeznám tak akorát na vdávání, stalo se, že do království zavítal cizí princ. Po celém světě si hledal nevěstu, ale zatím se mu žádná nelíbila tolik, aby si ji chtěl vzít za ženu. Už mu zbývalo jen tohle království a jeho tři princezny a tak se dal ohlásit u krále, aby se mohl s princeznami seznámit. Král souhlasil, královna a princezny začaly s přípravami, aby ty královské slečny vypadaly co nejlépe, jen jednu starost teď všichni měli - nosík princezny Elišky. Báli se, že se jí ten princ vysměje a ona že potom bude smutná, až zjistí, že vlastně má hrozně ošklivý nos, nejošklivější v celém království, a možná dokonce i na celém světě. Nastal den princovy návštěvy, každý se moc těšil a všichni byli tak zvědaví, že kdyby byli jen o malou trošku zvědavější, tak už by samou zvědavostí praskli. Před královským palácem zastavil pěkný cestovní kočár, který táhli dva krásní koně - bělouš bělejší než den a vraník černější než noc. Otevřela se dvířka a princ byl konečně tady. "Ááách...no tohle...jéé...no ne!" - ozývalo se všude kolem a všichni mu uhýbali z cesty, aby se pohodlně dostal do paláce ke králi a jeho rodině. Ti všichni už ho netrpělivě očekávali, hlavně princezny na něj byly zvědavé, však si o něm povídaly skoro celou noc. "Bude mít čokoládově hnědé oči a kaštanové vlasy a nos jako kliku u dveří, tak bude krásný!" - to si představovala Rozárka. Jůlince by se zase líbil černovlasý s modrýma očima a nos prý by měl mít asi takový jako tatíček král. A Eliška řekla :" ať je blonďatý, zrzek nebo takový jako chcete vy, sestřičky a klidně může mít i zelené oči, ale jak víte, že se mu některá budeme líbit?" Nu, a teď stál před nimi, vlasy ani moc světlé ani moc tmavé, oči jako moře, ani zelené ani modré, možná trochu došeda, ani malý ani velký, ani tlustý ani tenký a nos... o trochu menší už by byl malý. Ale princeznám se líbil. "Dobrý den všem, jsem princ z Voňavého království, jmenuji se Karafiát a jezdím světem, abych si našel nevěstu...". "Buď u nás vítán, princi!" zvolal král. "Děvčata, představte se princi Karafiátovi" - řekla královna a jako první postrčila Rozárku. "Já jsem princezna Rozárka a jestli chceš, provedu tě po našem zámku...". Po ní přišla na řadu Jůlinka a ta slíbila, že mu ukáže stáje a královský zvěřinec. "Jsem Eliška a až si po cestě trochu odpočineš, můžu tě vzít do parku a zahrady". A to prince lákalo nejvíc, protože ve Voňavém království milovali květiny a zahradníci tam byli ze všech lidí ti nejváženější. Sám král s královnou pak Karafiáta odvedli do jeho komnaty, aby se v klidu osvěžil, najedl a odpočinul si. Ale ten se v komnatě dlouho nezdržel, tak se těšil na to, co mu princezny slíbily... Nejdříve si nechal od Rozárky ukázat celý zámek. Potom šel s Jůlinkou navštívit stáje a zvěřinec. Až úplně nakonec poprosil Elišku o procházku parkem a zahradami... Dlouho si s princeznami povídal , ale s Eliškou přece jen nejdéle a přišel na to, že nejmladší princezna mu je nejmilejší a že mu také nejkrásněji voní. Až si byl jistý, že ona je ta pravá, předstoupil před její královské rodiče: "Vaše Veličenstva, otevřel jsem své srdce, díval se a naslouchal a teď už vím, kterou z vašich dcer budu milovat až do konce svého života, pokud i ona bude chtít milovat mne. Všechny tři jsou krásné, všechny jsou milé a chytré, ale mé srdce si vybralo Elišku". Ne že by Nosál a Bambule nebyli rádi, ale bylo jim to tuze divné:"Ale princi", řekl král, "ráčil sis povšimnout, že mé nejmladší dceři přece jen něco chybí?" . Samozřejmě myslel Eliščin nosík - knoflíček. "Nechtěl bych se s Vašimi Veličenstvy hádat, ale nechybí jí vůbec nic", řekl na to princ. Teď to zkusila i královna : "Její nos, nosík, princi Karafiáte, vždyť skoro žádný nemá!", zvolala. "Podívej se, jak nádherné nosy mají Rozárka a Jůlinka", a pak skromně dodala: "to po mně a po Jeho Veličenstvu králi." Aby nikoho neurazil, princ královně odpověděl: " Nosy máte všichni vskutku královské, ale protože u nás se najdou nosy všelijaké, bambulky i bambule, frňáky i raťafáky, pršáčky i knoflíčky, mně se nosík Vaší Elišky naopak tuze líbí". Tomu se všichni zaradovali, dokonce i Rozárka s Jůlinkou Elišce to štěstí přály a ani trochu jí nezáviděly... A víte proč? Princ Karafiát totiž měl dva bratry a slíbil princeznám, že nejpozději do jeho svatby s Eliškou jim oba své bratry představí. Každá princezna dostala od Karafiáta růžičku, aby jim při tom čekání nebylo tolik smutno: Narcis, nejstarší z princů, poslal růžičku zlatou – tu dostala Rozárka. Tulipánovu stříbrnou zase Jůlinka, nu a své Elišce daroval Karafiát růžičku z čistého křišťálu. A jak to bylo dál, to už určitě znáte... i když, divné věci se ještě v té pohádce přihodily, než byla svatba, zvonec a konec...
|
|
Písmák 
a eště ani na kafe jsme nebyli... přibrzdi!
