Nečekané potíže

 Sluneční žár  rozpaloval  hnědou nekonečnou pláň Merkuru a horký téměř  nedýchatelný vzduch plný žhavého  prachu se tetelil ve vzduchu  jako mračna obtížného hmyzu. Nehostinná tvář  bezútěšné  krajiny se v horkém vzduchu rozplývala a vzdálený skalistý  horizont se  chvěl ve spalujícím žáru slunečních paprsků  ...

11:32 Thadeova pláň.  Merkur.

      Obrovské ocelové  pásy samohybné houfnice drtily hroudy a kamení,  zanechávajíc  za sebou hluboké otisky v rozžhavené pláni jako otisky nějaké  dravé  šelmy. Za ujíždějícím strojem se zvedal hustý dým  prachu, vystupující vysoko k  nebi, který z dálky vypadal jako  malé tornádo. Náhle stroj z ničeho nic zpomalil  a po chvíli  za doprovodu nepříjemného pískání a hlomozu zastavil. Ze zadních  otvorů určených pro chlazení se vyvalila syčící pára.
Poklop  střílny zazvonil  o její pancíř a z jejího ústí vykoukla  poloplešatá hlava Jacka Krammera. Vztekle  se rozhlížel a jeho  veliký knír se mrskal ve spršce nadávek. „Do hajzlu,  Charlesi!  Neříkal jsi, že je na tyhle bauhauský šunty spoleh?“ Zakončil  Krammer  svůj sprostý monolog.
„Však taky jo, ty starej  nevraživej pse,“ odvětil Sykes  z útrob tanku.
„Tak proč  teda stojíme? Spodky mám od potu jak prochcaný, až  mám prdel  opruzenou, v uších mi zvoní, ohryzek mi v krku jezdí jako rašple  a teď  ještě zůstaneme trčet uprostřed pouště v největších  vedrech v tomhle plechovým  papiňáku! Tomu říkám životní  výhra!“
Vedle Krammera se z vedlejšího otvoru  pro velitele  vynořil Charles Sykes a hned si jej změřil ostrým pohledem.  „Co  kdyby si konečně přestal štěkat a radši se šel podívat,  kde je problém a byl tak  jednou něčemu prospěšnej, ty bláznivej  dědku!“
Krammer se zatvářil nepřítomně  a pak se kolem  sebe rozhlédl, jako kdyby slova byla určena někomu  jinému.
„Nejsem  tu od toho, abych se hrabal v motorech, Charlesi,“ štěkl  Krammer  a zapálil si oslintaný špaček doutníku, který nosil stále  u  sebe.
Sykes slezl po schůdcích na boku houfnice. Dost se  při tom zapotil,  neboť mu jeho pohyb ztěžovalo těžké brnění.  Pak zabušil titanovou pěstí na  pancíř houfnice. „Hej Thomasi,  vezmi nářadí a běž se podívat, jestli to půjde  opravit.“
Víko  řidiče prudce vystřelilo a z otvoru vykoukl mladý hoch s  ušpiněnou  tváří a koženou helmicí. Na sobě měl lehkou imperiální  zbroj s  imperiálním znakem a lebkou na pravém chrániči ramene.
„Hned  se na to mrknu,“  odpověděl mladík a zmizel v tanku, aby se  hned zase objevil i s nářadím v ruce v  úzkém průlezu. Nemotorně  se soukal z otvoru a železný kufřík mu celou situaci  jenom  ztěžoval.
„Hej Jacku, zkus zatím navázat radiové spojení  a zjisti, jak  daleko je nejbližší posádka. Jestli se nám  to nepodaří opravit, budeme  potřebovat odvoz,“ zkusil mírným  hlasem Charles, „teda jestli tě to nebude zas  až tak obtěžovat,“  dodal poněkud podrážděně, když viděl samolibého Jacka, kterak  si vychutnává svůj po tisící zapálený doutník.
„Se  hned nečerti, pardále,“  uklidnil jej Jack a spokojeně zamlaskal,  když potáhl z doutníku.
Když se  Krammer konečně uráčil  zalést do střílny k rádiu i se svým smradlavým doutníkem,  šel Sykes pomoci řidiči, který lamentoval nad porouchaným  motorem. „Jak to  vypadá, Thomasi,“ zeptal se i přes to,  že odpověď do jisté míry znal.
„Vypadá  to, že jsme  Žraloka pěkně uvařili, veliteli.“
„A jak moc?“ zvídal  Sykes.
Thomas pokrčil rameny. „To zatím nevím, ale za  to vím, že je prasklá  hadice od chladiče a to je špatný.“
Sykes  vzdychl. “Bez tanku jsme uprostřed  pouště vyřízený, Thomasi!“
„Vím  pane, vím, ale bez nové hadice a chladící  směsi jsme vyřízený,“  Thomas rozhodil rukama v bezmocném gestu.
„A nešlo by  to  nějak provizorně opravit?“ Naléhal Sykes. „Vím, že bauhauská  technika ledacos  vydrží, tak mi neříkej, že bys nenašel  nějaké řešení, jak tuhle mašinu  zprovoznit,“ dodal Sykes  přísným tónem.
Thomas se podrbal na hlavě. „No,  možná  by bylo jedno řešení.“
„A sice?“ Ožil Sykes.
„Musíme  vyčkat do noci,  kdy klesne teplota. Motor pak bude moci dostatečně  vychladnout. Pak bych mohl tu  prasklou hadici provizorně opravit  a zjistit, jestli zbyla nějaká voda v  chladiči. Pokud by tam  nějaká zbyla, byla by reálná šance v noci pokračovat v  cestě.  Ale přes den by jsme museli zastavit, aby jsme motor neutavili  nadobro.“
„Jestli to nejde jinak, tak tedy dobrá,“ souhlasil  Sykes, „nicméně  budeme mít co dělat sami se sebou, aby jsme  se v týhle výhni neupekli ve vlastní  šťávě,“ dodal zarmouceně.
„Zatraceně!“  zaklel Krammer, když vykoukl z  tanku.
„Co se stalo?“ optal  se Sykes.
„Nemůžu navázat žádné spojení.  Zřejmě  jsme v magnetický kapse.“ Krammer si odplivl a slina na rozpáleném  pancíři jen zasyčela.
„Nevadí, zkusíme to později,  stejně máme času až dost.  Musíme počkat do noci, aby se  motor dal spravit,“ odvětil smířeným hlasem  Sykes.
„Radši  bych stál s holýma rukama sám proti nefaritovi, než ztrávit  byť  jen minutu v týhle pojízdný peci,“ spílal Krammer.
„Přestaň  se rouhat a šetři  síly, Jacku.“
„Tobě se to mluví,  když si doteď všechno řídil z pohodlí  kancelářské židle,“  rýpl si Krammer.
„Rozhodně teď na rozdíl od tebe  nekňourám  jako malej fracek,“ opáčil mu Sykes.
Krammer jen vztekle  zaprskal,  až se mu knír pod nosem naježil. Zuby mu skřípěly,  div že si nepřekousl doutník.  Krátce co si prohodil na adresu  Kybertroniku a zaplul zpátky do střílny, kde si  přihnul kořalky  a pak nervózně potahoval z doutníku, až se z věže valil kouř  jako z motoru. Sykes se jen blaženě usmál, než se napil vody  z čutory. Na rozdíl  od Krammera a Thomase, který si už svlékl  kožený pancíř a helmici, on snášel  nehostinné podmínky  Merkuru o poznání lépe. Jeho tělo bylo vylepšeno implantáty  kybertronických vědců, kteří začali s používáním primitivních  strojů a hlavně  počítačů jako první po Temném věku. Díky  tomu získali ve vědě před ostatními  korporacemi tak značný  náskok, který byl ale vykoupen opovržením a nenávistí a  hlavně  pak ze strany Bratrstva, které hlásalo víru a naději v čele  s kardinálem  Duranem a které stále jako jediné zcela odmítalo  stroje a zvláště pak počítače.  Kybertronik byl pro Bratrstvo  stejným nepřítelem jako Černé legie, proti kterým  bojovaly  všechny korporace. Proti jejich společnému nepříteli se dokázaly  jednotlivé korporace spojit jen zřídka kdy a ne nadlouho. A  pak tu byla ještě  jedna věc, která mu usnadňovala pobyt na  této planetě a sice, že domovem  Kybertroniku byl Mars ...

17:00  Východní pohoří Thadeovy  pláně.

      Optické zorničky  androida se zlověstně zastavily na malém bodu  uprostřed planiny.
Speciální  software několinásobně přiblížil bod, který byl  středem  androidova zájmu. Centrální čip vyhodnotil a zařadil vozidlo  správně.  Bauhauská samohybná houfnice stála uprostřed planiny  zcela nekrytě a její  rozevřená žraločí tlama s bílými  zuby namalovavá na jejím čumáku jakoby čekala  na svou kořist,  až k ní sama přijde. Počítač propočítal vzdálenost a všechny  další možné propočty, včetně šance úspěchu útoku. V  otevřené krajině nebyla  proti dalekonosné houfnici moc vysoká.  I přesto počítač vyslal do centra pohybu  jasný signál k  útoku. Zbraňové systémy byly aktivovány a čtyři metry vysoký  android vykročil k cíli...

20:00 Thadeova pláň

      Na  Merkuru zapadá  slunce brzy, proto byla již krajina zahalena  do šedého závoje blížící se noci.  Teplota vzduchu značně  klesla k nule. Thomas se hrabal v motoru a snažil se  něčím  vhodným zacelit prasklou hadici. Sykes si čistil a leštil titanové  brnění  pokrývající téměř celé jeho tělo.
„Chytej,“  zvolal Krammer a hodil Sykesovi  plechovku s masem.
Sykes jí  reflexivně chytil do kybernetické  pravačky.
„Pro tebe  nebude žádnej problém jí otevřít, plecháči,“ ušklíbl  se  Krammer.
„To věru ne,“ odvětil Sykes a rozmáčkl  plechovku jako  vejce.
„Doprdele, Charlesi! To v tý pazouře  nemáš kouska citu? Co mám teď  jako žrát?“ Krammer se dosti  nešťastně a podrážděně díval na zbytky, které se  válely  v prachu.
„Ale mám Jacku, mám. Ale ne pro někoho, kdo nemá  kouska citu  v srdci.“
„No od tebe to sedí. Ty kterej má  snad i srdce z titanu,“ oplatil  Krammer stejnou mincí.
Sykes  se pousmál. „Jestli máš opravdu takovej hlad,  tak si můžeš  olízat zbytky tý dobroty z mojí ruky,“ ušklíbl se.
„U  všech  černejch apoštolů, to si radši ustřelím hlavu, ty  parchante!“ zavřeštil Krammer  a knírek se mu opět ježil.
„Už  se zase rouháš, příteli,“ napomenul ho  Sykes.
„Pche,  co ty víš o rouhání, ty elektronickej neznabohu? Navíc teď  mluvíš jak sám kardinál, Sykesi. Měl by ses chvíli poslouchat.“  Krammer přehodil  nohy přes bok střílny a významně potáhl  z pohasínajícího doutníku.
Sykes  Jacka Krammera zas až  tak dobře neznal, ale věděl dost na to, aby mu došlo, že  je  to starý morous a že lidi z Kybertroniku taky dvakrát nemusí,  i přes to, že  Kapitol s Kybertronikem táhne momentálně za  jeden provaz.
„Hej, pionýre, jak  dlouho ti to bude ještě  trvat?“ zvolal Krammer přes rameno škodolibě na Thomase.  Odpovědí  mu byl železný klíč, který prolétl kolem jeho hlavy.
Krammer  se  rozřechtal jako starý mezek. “Bejt to na jiném místě  a za jiných okolností,  přišel bys přinejmenším o zuby,  chlapče!“
Thomas se už už chystal poslat  další pozdrav  Krammerovi, tentokrát však mířený, když jej Sykes chytil bolestivě  za ruku. “No tak, pánové, myslím, že bychom k sobě měli  začít být vstřícnější a  slušnější. Máme společný  úkol a ten je potřeba splnit. Toho docílíme jen tehdy,  pokud  se navzájem nepobijeme.“
„A kdo to má s tím starým a  věčně uštěkaným  psem vydržet?“ reagoval Thomas.
„Každej,  kdo má nervy z oceli, hochu,“  pronesl Krammer povýšeně.

***

      Rudé  zornice obrovitého kovového  stroje nad ozubenými čelistmi  žhnuly do tmy jako dvě louče. Dusot tříprstých  končetin  zanechával v půdě obrovské otisky. Bojový čip v těle neustále  analyzoval a zpracovával nová data. Cíl byl již na dostřel  raketám, které byly  upevněny ve dvou nosičích na hřbetě  robota. Počítač však zatím nedal pokyn ke  střelbě, neboť  dobře věděl, že s ubývající vzdáleností se zvyšuje šance  zničení  cíle. V okamžiku se však celá situace změnila.  Senzory zachytily radiolokátor  ...

***

„No konečně!“  zajásal Sykes, když uslyšel zaburácení  motoru. Pohlédl skrze  průzor na podlaze k řidiči. Thomas se spokojeně zubil v  těsném  kokpitu a zatáhl za plynovou páku. Houfnice zaburácela a když  zatáhl i za  řídící páku, pásy zaskřípěly a celý šedesátitunový  kolos se dal opět do pohybu.  Jack Krammer se konečně uvolnil,  když mu malý ventilátorek začal ovívat upocenou  tvář. Sykes  zkontroloval všechny přístroje. Když neshledal žádných vážnějších  závad, otočil se k radiolokátoru. Pokaždé, když ručička  projela východ,  zobrazila malou tečku, která se nebezpečně  blížila. Sykes poklepal sklíčko  monitoru, ale nic se nezměnilo.  Rychle se otočil na Jacka, „nepřítel na  východě!“
„Cože?  Tady v mrtvý zóně?“ Vyvstal udivený výraz na Krammerově  tváři. Než se stačil podívat optickým průzorem, dopadly  na plášť houfnice první  střely.
„A kurva drát! Jsme  pod palbou!“ Zařval Krammer.
„Ostře doleva,  Thomasi a  zastav! Krammere, úhel třicet stupňů, průbojný náboj pálit!“  Sykes  rozdával rozkazy.
„Doprdele, Charlesi, nic nevidím!“  řval, aby ho bylo slyšet  přes vybuchující střely.
„Do  hajzlu, Krammere, zvedni ten lauf a střílej nebo  je po nás!  “
„Pro všechny svatý tak střílej nebo tě zabiju já  sám!“ řval  Thomas a dlaněmi si kryl uši.
Ozvala se ohlušující  rána a kluzák závěru se  zhoupl do střílny.
„Tak co,  zásah?“ Dychtil Krammer zprávy.
„Zvedni to  ještě o  pět stupňů a střílej!“ Vyhrkl ze sebe Sykes po rychlých  propočtech.
WROAM ozvala se druhá rána o chvíli později.  Celá houfnice se  otřásla pod zpětným nárazem.
„Sakra,  zase vedle!“ Zaklel Sykes. „Zpětný chod  na plný výkon!  Cíl je nebezpečně blízko!“
Thomas nečekal ani chvíli.  Těžké  pásy proklouzly, div že nespadly z hnacích kol a kolos  začal couvat.
„Už  vidíš, co to je, Krammere?!“ řval  do burácení motoru Sykes.
„No to mě poser,  Charlesi, jestli  tohle není to vaše kuře!“
„Jaký kuře, co to meleš?“
„Je  to Vyhlazovač!“ Zařval Krammer ještě víc. “To mi vysvětli,  proč na nás útočí  kybertronická jednotka?!“
„Vím  já? Buď se ho zmocnila Černá legie pomocí  černé symetrie,  nebo ho popadl amok!“
„Cože? Jakej amok? To se snad stává  jenom lidem ne? Tohle je stroj!“ Běsnil Krammer.
„Amok  je ... je výrobní  vada,“ odvětil Sykes zcela vážně.
„To  mně poser záda dvakrát, Charlesi! Já to  říkám pořád,  že jste horší jak Černé legie! Koneckonců teď vidím na vlastní  oči,  čeho je ten váš vědecký pokrok schopen! Běžte k čertu  i s tou vaší technikou,  Sykesi! Všichni tady zařveme!“
Sykes  se letmo podíval na radar, „nikdo tady  nezařve, dokud žiju!  Jaká je vzdálenost cíle, Jacku?“
„Sedm set padesát  metrů.“
„Tříštivý  náboj dvacet pět stupňů,“ rozkázal  Sykes.
„Nabito!“
„Stát!“
Samohybná  houfnice zaúpěla a zakolíbala se,  jak rychle zastavila.
„Pal!“
Výbuch  zazněl o poznání blíže než-li  předchozí dva.
„Jak  to vypadá, Charlesi?“ Vyzvídal Krammer.
„Cíl se pořád  pohybuje, ale o poznání pomaleji. Zřejmě dostal zásah. Nevidíš  něco  ty?“
Krammer přitiskl oči k průzoru a přepl na  noční vidění, „jo vidím ho  hajzla! Kouří se z něj, dostal  to na pravej bok,“ radoval se.
„To je dobrá  zpráva. Thomasi,  šlápni na to a couvni pět set metrů!“
„Obávám se, že  ani  dopředu, veliteli,“ třeštil oči Thomas, “motor to  nevydržel!“
„Do hajzlu!“  utrousil Sykes. “Jacku, počkej,  až se ta bestie přiblíží na vzdálenost, kdy  nemineš, a  pak vystřel! Máš jednu ránu na to, aby si toho hajzla dostal,  pak už  bude moc blízko, aby jsme ho zasáhli!“
„Jasná  věc, Charlesi,“ zašklebil se  Krammer a zapálil si nový doutník.
Sykes  jen vyvrátil oči v sloup a  poznamenal na adresu Krammera cosi  v tom směru, že je dřív všechny zabije smrad  z jeho doutníku.
„Tak  pojď, fešáku, k tátovi,“ brblal si Krammer pod fousy a  pozoroval  blížícího se Vyhlazovače, který roztáčel obrovitou řetězovou  pilu na  levém pařátu a nebezpečně mířil obrovským rotačním  kulometem na pravé  straně.
„A mám tě!“ Pronesl vítězně  Krammer, když se silueta Vyhlazovače  objevila ve středu průsečíku  zaměřovacího hledí. Stiskl spoušť. Planinou otřásl  další  výstřel a v zápětí výbuch. Android se v oslnivém žlutorudém  záblesku  výbuchu rozlétl na tisíc kusů. Zbylé torzo se jakoby  v křeči skácelo k  zemi.
„Jo, dostal si ho, Jacku,“ jásal  Thomas v kokpitu.
„Dobrá práce,  příteli,“ plácal Krammera  po ramenech uznale Sykes.
„Dostal to přímo na  komoru parchant!“  Pyšnil se Krammer a jeho spokojený výraz v obličeji nebyl  skrze  kouř doutníku téměř vidět.
„A co dál, veliteli?“ ozval  se  Thomas.
„Ze všeho nejdřív vyvětráme, nebo se tu zadusíme,“  rozesmál se  Sykes.
Jack Krammer vypustil hustý dým z úst  a jeho hluboký smích se  rozezvonil. Thomas se brzy nakazil jejich  dobrou náladou. Všichni se smáli jak  šílení, jako by mezi  nimi nikdy nebyly žádné nesváry, rozdíly či rozkoly...