Ach jo

U vánočního stromečku si vzájemně nadělíme obálky, v každé je pět set korun českých. Jediný, kdo letos nakupoval dárky, jsem byla já; radši ani nevzpomínat na fronty, které jsem musela vystát. Ačkoliv jsem si slibovala, že dárky nakoupím s nejméně měsíčním předstihem, nějak se mi to vymklo z rukou.

„Nemáš nám nic kupovat,“ ozve se moje maminka poté, co z vánočního papíru vyprostí zástěru. „Akorát vyhazuješ peníze. Vždyť my už nic nepotřebujeme, stejně už brzo umřeme.“

Ani zbytek večera se nevyvíjí v slavnostnějším duchu. Otec popadne detektivku a dnes už toho od něj moc neuslyšíme. Řekla bych, že z knížky má radost, jenže něco takového on nikdy nedá najevo.

Televizní program nás nebaví, protože na Vánoce i na Silvestra je nedostatek špatných a katastrofických zpráv.

Na jídlo už nemám ani pomyšlení, takže nechápu, proč moje ruka neustále šátrá v miskách s cukrovím a dalšími pochutinami. V deset hodin začneme všichni u televize zívat, je čas doslavit Štědrý den v posteli. Jen co se zavrtám do deky, dolehnou ke mně zvuky zábavní pyrotechniky; to mě ale vůbec nerozhodí, mám totiž v uších špunty. Myslím si, že vynálezce špuntů do uší by měl dostat Nobelovu cenu.

Jsem zvědavá, kolik lidí z naší sídlištní králíkárny přijde na Silvestra o nějakou část svého těla. Minulý rok to byl mladý Nývlt. Před třemi lety si na cirkulárce uřízl tři prsty, ale přišili mu je zpět. No a na minulého Silvestra si jeden z těch prstů utrhl podomácky vyrobenou třaskavinou. Neštěstí druhých vždy potěší. Ne že bych snad někomu něco špatného přála, ale vždy si říkám, jaké jsem měla štěstí, že to nepotkalo zrovna mne. Ale nikomu to prosím vás neříkejte, aby si snad lidé o mně nemysleli něco špatného. Vánoční a novoroční oslavy mi už prostě zevšedněly. Není divu, vždyť se opakují každý rok.

Ach jo, už aby ty svátky byly za námi. Ach jo, už aby ta zima byla za námi. Ach jo, už aby ten život byl za námi.