Jen co ráno zakokrhal první kohout, objevil se u zámeckých bran černý kočár. Táhli ho tři obrovští černí vlci a řídil kníže pidimužíků. Místo krajkových záclonek vlály z okének cáry pavučin a kola příšerně vrzala, stejně jako dvířka, když je kníže pidimužíků otvíral, aby Malvíra mohla vystoupit. Ta se nezdržovala, hned vešla do zámku a hnala se rovnou do slavnostní síně. Když ji stráže chtěli zadržet, hůl, o kterou se opírala, se změnila ve velikého syčícího hada a všichni jí uhýbali z cesty. Jen pavouci z celého zámku se slézali, aby svou paní uvítali a brzy zaplnili skoro celou síň, zastavili se až pod schůdky k trůnu.
Král povstal z trůnu: "Jak se opovažuješ přijít na zámek?! A co měly znamenat tvé vyhrůžky? Copak si myslíš, že se tě tady někdo bojí?!"
Hůl znovu začala syčet a Malvíra se rozesmála: "Mne se prý nikdo nebojí! A kde jsou stráže, co tě mají chránit, králi? Proč ti tví poddaní nepřijdou na pomoc? Já ti řeknu proč - JÁ jsem teď královnou a vy všichni jste mými poddanými a budete mi sloužit a plnit všechna má přání..."
"Stráže, chopte se jí a odveďte ji do Černé věže a tam ji dobře zamkněte" - rozkázal král, ale stráže se jen krčili v koutech síně, u zdí a za dveřmi, kam je zahnali pavouci a Malvířina hůl.
"Králi Nosále První, královno Bambule Druhá - ode dneška už jen Vítku a Růženko - čekali jste tři ženichy, ale nikdy se jich už nedočkáte. Jsou v mé moci a jestli mě ve všem neposlechnete, bude ještě hůř! V celém království otrávím všechnu vodu, vyženu zvířata i ptáky, zahubím stromy i květiny... to všechno já dokážu! Opravdu už nemám žádnou moc nad vaším královstvím, ale mí sluhové a pomocníci pro mne našli a snesli všechno, co potřebuji... tak co mi odpovíš teď, Vítku? Uděláš mi už konečně místo na MÉM trůnu?"
Král s královnou i princezny pomalu odcházeli uličkou, kterou jim udělali pavouci, ven ze síně, ale ještě je zastavil hlas zlé sudičky: "A nemyslete si, že zůstanete se mnou tady na zámku! Ale abyste viděli, že dokážu být i milá-; můžete si vzít, co každý z vás do rukou pober... A teď mi už zmizte z očí!"
Pak přikázala pavoukům, aby se vrátili do svých pavučin a pohodlně se rozvalila na trůnu. Zavolala zámecké služebnictvo a nechala se obskakovat a vymýšlela si jedno přání za druhým, až z toho byli všichni unavení. Teprve potom si nechala ukázat všechny komnaty a zabydlela se v komnatě princezny Elišky, protože ta se jí líbila nejvíc.Lehla si, aby si odpočinula a začala snít o tom, že probudí prince Karafiáta a ten se do ní zamiluje a bude s ní vládnout Nosatému království... jenže - jak to zařídit bez čarovné moci? Samým přemýšlením usnula...
Smutné a uplakané princezny s králem a královnou opustily zámek a všechno v něm nechaly, jen si každá princezna nesla svou růžičku. Ale když je braly ze svých šperkovnic, zjistily, že růžičky Rozárky a Jůlinky celé zčernaly, jen ta Eliščina zůstala křišťálově čistá, ale neměly čas se tomu divit nebo o tom přemýšlet. Všichni pomalu procházeli smutným královstvím a neměli kam se uložit na noc – všechny dveře i okna byly pokryty hustými pavučinami tak, že nikdo, kdo byl uvnitř, je nemohl otevřít, aby u sebe královskou rodinu schoval. Když už pro tmu neviděli ani na krok, všichni unaveně ulehli pod veliký strom a hned usnuli.
A zatímco spali oni kdesi venku a Malvíra v jejich komnatách, Karafiát bloudil tmou, až přišel k ztichlým zámeckým hradbám. Potom se i on schoulil do klubíčka a usnul. |
|
Písmák 