já-osud

„Tak teda ahoj a koukej přijít v pondělí do školy!“

Stejně mě už neslyšel, dveře od autobusu se za ním zavřely, a navíc už je tak jako tak myšlenkama dávno u mladý a nebo v hospodě. Ani se mu nedivim, je pátek, prší – nádherný postelový počasí. Kdepak, ten kluk má stejně kliku. Možná mu i trošku závidim, to Verča se vrátí až za měsíc. Nevim, jak to tu bez ní vůbec vydržim. Za ten měsíc jsem si na ní zvyknul asi víc, než jsem čekal. Už aby bylo druhýho, strašně mi chybí. „Ale dost už! Na tebe to sentimentální počasí má ale vliv,“ řeknu si jen tak sám pro sebe, abych od ní alespoň na chvilku odpoutal myšlenky. A co si vůbec stěžuju?! Měsíc uteče jako voda, jen ho něčim vyplnit, aby utíkal rychlejc. Tak mě napadá, co že nám to ten Novák dal zase za témata na slohovku? Schovám se pod přístřešek u vchodu do stanice metra „Kobylisy“ a sáhnu do batohu pro sešit z mluvnice. Od autobusové zastávky jsem přitom neudělal ani pár kroků od chvíle, co Meloun odjel. Mám čas, a protože se mi nechce jet metrem samotnýmu, tak počkám na Králíčka s Lupínkem. „Tak se podíváme, co to tu máme,“ zalistuju v sešitě, abych nějak zabil těch pár minut čekání. „To by se studentovi stát nemělo; Příběh téměř neskutečný a Já osud.“ No, tak to potěš pr… - koště! Co si na tohleto vymyslim? Kde ty témata bere? Jedno lepší než druhý!

„KŘACH“ – rána jako z děla. „Co to bylo? Stalo se mi něco? Jsem celej?“ otevřu oči, které mi samým leknutím zapadly skoro až do krku. Následně se štípnu do hřbetu pravé ruky – „Au, bolest… hehe žijuJ“ samou radostí, že sem v pohodě mi spadne balvan ze srdce. „Ale co ta rána, co to bylo?“ rozhlédnu se kolem sebe a v tom zahlédnu ležící postavu uprostřed vlhké vozovky schoulenou v kaluži krve. Přiběhnu ke zraněnému. Je to kluk. Světlé, nakrátko střižené vlasy, asi metr-osmdesát, řekl bych tak 18 let, hubenej. Ten to má za sebou. Mohl letět tak čtyři metry minimálně, jestli žije, tak má všechny kosti přelámaný. Co přelámaný, to by bylo ještě dobrý – rozdrcený, vždyť se na nej podívejte, jak je hubenej! Radši s nim nebudu hejbat. „Je tady někde doktor?“ zakřičím z plných plic a znovu se rozhlédnu kolem sebe. Lidi na zastávce na mě koukají jako na blázna a jejich udivené rozhovory přehlušuje jen zvuk automobilů projíždějících kolem. „Tak pomůže mi někdo?“ ani tentokrát, se mi nedostává kladné odpovědi. A co ten vůl, co ho srazil kde je?! Otočím se k místům, odkud mohl viník přijíždět a spatřím jen stopy od smyku, které se ztrácejí spolu s přívalem dešťových kapek dopadajících na vozovku. Ujel, to je dnešnim řidičům podobný! Cítím, jak jsem promočený až na kost a chvěji se chladem. Hlavně nepropadnout panice. Přece v tom toho kluka nenechám! „Sorry kámo, ale mě se to fakt nezdá, tak teď šťípnu tebe,“ na bolestivý podnět nereaguje. „Co teď? Vzpomeň si, v autoškole ste to brali! Ani se nedivim, že jsi ty testy neudělal, když nemáš v malíčku ani zdravovědu,“ začnu bejt sám na sebe pořádně naštvanej a najednou mě to trkne. „Už to mám. Dejchá?“ hodinky ani zrcátko u sebe nenosím, a navíc prší, bylo by mi to stejně na nic. Nakloním se k jeho tváři a nastražím uši jako nikdy předtím. Nedýchá, teda aspoň myslím. V tom kraválu není nic slyšet. „Co tep?“ pod krk mu sahat nebudu, co když má něco s páteří a co když dokonce s krční?! Snažím se tedy nahmatat tep na jeho pravém předloktí – ani ťuk. „No nic chlape, nedá se svítit, budeme masírovat,“ opatrně ho přetočím na záda a rozepnu mu bundu. Až teď si teprve všimnu toho, jak moc je mi ten chudák podobnej. No co, všichni máme někde na světě svého dvojníka, tak proč já bych ho nemohl mít zrovna v Kobylisích. Teď si ale musím pospíšit nebo mi ten dvojník umře, teda pokud už není mrtvej. „Jak to bylo? Jeden ku pěti? Dva ku deseti? Ne, mám to dva ku patnácti. Jedem!“ vyhrnu promočené rukávy, levou dlaň položím na hřbet pravé ruky a takto sepjaté paže přiložím na místo pod hrudním košem zraněného. Zhluboka se nadechnu a připravím se k zatlačení celou svou vahou do jeho hrudi. Celý se třesu čím dál tím víc a nevím, jestli je to nervozitou nebo tím studeným deštěm, kterým jsem promočen až na kost.

„KURVA FIX!“ to sem se ale lek. Než jsem stihl zatlačit, otevřel oči a s rychlým panickým nádechem popadl dech. Přesně tak, jako když se topíte a podaří se vám dostat hlavu nad hladinu. „Lež, nehýbej se! Porazilo tě auto. Bolí tě něco?“ pokouším se ho uklidnit, přitom jsem sám absolutně zmatený a začínám panikařit. „Nemám zavolat záchranku? Asi bych měl, co?“ proč se ho vlastně ptám, to je přece jasný, že musím zavolat záchranku. Sáhnu do kapsy pro mobil a roztřesenýma a promrzlými prsty vytočím 155. Tak honem, zvedněte to! „No konečně. Dopravní ne… nehoda, autobusová zastávka Kobylisy, jeden raněný, krvácí, teď přišel k sobě, pospěšte si!“ položím telefon a otočím se zpátky k němu. „Jak se jmenuješ?“ zeptám se ho, abych ho nějak udržel při vědomí. Neodpovídá, pořád jen tak vystrašeně kmitá očima kolem. „To ale budou chtít vědět až přijedou. Máš u sebe občanku? Tramvajenku? Členskou kartičku od Sokola nebo z knihovny, něco?“ začínám pochybovat o tom, jestli mě vnímá. „Tak se podíváme.“ opatrně mu sáhnu do pravé kapsy od bundy – nic. Druhá kapsa – taky nic. Náprsenka a obě zadní kapsy u džín jsou taky prázdné. „S tebou bude ještě starostí, ty kluku. Tak kdo jsi?“ zvýším už tak dost zoufalý hlas. Na tato slova, jako by slyšel. Oči mu přestali kmitat, hlavou pootočil směrem ke mně a dlouze se mi zahleděl do očí. Najednou se ve mně něco zlomilo. Veškerá nervozita a panika byly rázem ta tam. V hlavě, jako když se vám přetočí ozubený kolečko, který tam máte neznámou náhodou navíc a docvakne. „Ty… ty seš já.“ vysoukám ze sebe roztřeseným hlasem. On však jen tak napůl pootevře ústa a naprosto jasně a zřetelně mi prozradí: „Já jsem tvůj osud!“ Po těchto slovech se mi začíná po zádech rozlévat nečekaně hřejivý pocit, klečím tu uprostřed silnice v hustém dešti a s pusou otevřenou dokořán nemůžu spustit oči z jeho projasňující se tváře. Z mojí tváře. Je jasnější a jasnější… Píská mi v uších? Ne, to jsou brzdy! A světla! Mlhová světla! Prudce se otočím. Nepříjemný zvuk kvílících brzd a prokluzujících pneumatik utiší náraz…