?!

„I s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo.“ Jsem kašpárkem sám o sobě! Na co si to tu hraju?! Kolika ženám jsem už to jen říkal a kolik žen mě tímto příslovím, které mi už zní jako otřepané klišé utěšovalo? Marnost nad marnost. Teď tu ležím s prázdným pohledem zaměřeným na jediný bod na stropě, který pro samou tmu kolem ani pořádně nevidím a dvě věci mi stále nedají spát. Jednou z nich je můj poslední sexuální výbuch a druhou ta zatracená vodní postel. Jak někdo může na něčem takovém usnout? Ba co víc, jak na něčem takovém může někdo vůbec souložit? Jestli se to, co jsem tu dnes večer předvedl dá vůbec souloží nazvat. „Velký divadlo, prej.“ Zajímalo by mne, co jsem to tu dnes vlastně hrál. Z počátku jsem se těšil, že to bude drama. Jakmile mi však svlékla kalhoty, tak mi bylo podle smíchu hned jasné, že má raději komedie. No a pak už to byla typická tragédie, ani Shakespear by takovou nenapsal. Takové totiž píše jedině život a já v nich hraji hlavní roli. Vždyť já vlastně ani nevím, jestli usnula únavou a nebo nudou. A ani to raději vědět nechci, stejně mám podezření, že jí klesla víčka ještě dříve, než jsem stačil dohrát první jednání. Jako milenec nic moc, ale jako herec bych mohl udělat díru do světa, vždyť jsem během jednoho představení stihl vystřídat tři divadelní žánry. Měl jsem si podat přihlášku na DAMU. Asi by mi jen vadili ti diváci. Stačilo, že mě při tom pozoroval ten šmírák od naproti. Jak si někdo může myslet, že nebude vidět, když si s dalekohledem v ruce stoupne před okno a v pokoji nechá rozsvíceno?! Každopádně si ten dnešní večer užil víc než já. Vždyť jsem se k tomu všemu vyspal s divadelní kritičkou. To bude hodnocení. Už to vidím: „Nevhodné obsazení rolí, mdlý projev, jednoduchý děj, nečekaný spád na konci prvního jednání, příliš dlouhá přestávka a předčasné vyvrcholení na začátku druhého jednání.“ O tom nečekaném rozuzlení jí raději ani říkat nebudu. Tak jako tak to pozná sama až bude ráno stlát postel. Doufám, že dostanu ještě příležitost k repríze a budu si moci napravit reputaci. Třeba to bylo jen tím stereotypním pohybem. A člověk by řekl, že by to na vodní posteli mohla být sranda. Kdepak, zdání klame. Možná by mi prospěla jen změna prostředí. Se svou bývalou přítelkyní jsme pro oživení našeho vztahu jednou zkusili takovou kuriozitu. Polohu „ve stoje“. Docela se jí to i líbilo, tedy až do chvíle, než se mě vlivem extáze z naprostého vzrušení přestala držet kolem krku. Profesí to byla hadí žena a když se mě pustila prohla se natolik, že se uhodila hlavou o stůl nad kterým jsme tuto polohu praktikovali a upadla do bezvědomí. Potíž byla v tom, že i mně se to natolik zalíbilo, že jsem si toho, že je omráčená všiml až po třetím jednání, když už mi začaly být podezřelé duté nárazy její bezvládné hlavy o horní plochu stolu. Vztah se nám tedy oživit nepodařilo. Není však všem dnům konec. Vlivem našich erotických hrátek jsem jí totiž nechtěně přivodil dočasnou ztrátu paměti, i když silně pochybuji o tom, že by mě ještě někdy chtěla vidět jestliže se rozzpomene. Dál ležím na vlnící se posteli a s upřenýma očima někam do stropu si bez jediného mrknutí promítám další a další „veselé“ situace ze svého sexuálního života. Za okny už začíná svítat a já jsem stále vzhůru a nepřestávám se litovat, když vtom se do ticha kromě občasného zašplouchání vodní postele ozve její hlas: „Dobré ráno, čumáčku.“ Poprvé za celou noc mi vysušené oči od stálého hledění do stropu zakryjí víčka. Obrátím hlavu směrem k ní a víčka opět rozevřu. „Byl jsem opravdu tak špatný?“ neodpustím si trapnou otázku, která jen podtrhuje moje zoufalství a nespokojenost se sebou samotným. Ve snaze uklidnit mě, se mi od ní dostává opravdu nečekané odpovědi: „Co tě to napadá ty hlupáčku. Asi je to jen tím, že je to pro mne něco nového.“

„Co to povídáš, vždyť už přece nejsi panna.“ vykoktám ze sebe zmateně.

„To ne, ale asi se mi to líbilo přece jen víc, když jsem byla ještě muž.“