Vydatný spánek tlustého pána

Ten den se tlustému pánovi opravdu, ale opravdu nechtělo z postele, a tak dělal všechno možné, aby z ní nemusel. Nejprve ho z blaženého snu vyrušil řinkot obrovského plechového budíku stojícího na nočním stolku. To pochopitelně tlustého pána pořádně nakrklo a nelítostně budík praštil pěstí přímo do ciferníku. Budík zachrčel a po chvíli ztichl. Tlustý pán se spokojeně zavrtal do peřin a snažil se vybavit si, co se mu to zdálo , aby mohl na svůj sen navázat. Po chvíli již pokojně klímal a zdálo se mu, že pobíhá po rozkvetlé jarní louce, trhá květiny a plete z nich věnečky. Zrovna se shýbal pro jednu krásně rozkvetlou kopretinu, když v tom ho do hlavy uhodilo neodbytné CRRRRRRRR budíku. Teď už toho měl tlustý pán opravdu dost! Nejprve budík několikrát velmi silně uhodil. Pak jej vzal a třískl s ním vší silou o noční stůl. A budík vypustil duši. Jeho plechové srdce dobilo.Tlustý pán ještě naposledy vrhl zlostný pohled na žalostné ostatky plechového strážce včasných příchodů, nasupeně si odfrkl a pokračoval ve spánku. Po chvíli již pravidelně oddechoval a oddával se zplna blaženému stavu snění. Jenže ne příliš nadlouho. Na parapetní římsu okna pokoje, ve kterém tlustý pán spokojeně spal přistál holub. Holubi obvykle tlustému pánovi nějak zvlášť nevadili. Občas, když měl chuť je dokonce chodíval krmit do parku. Jenže tenhle holub dělal něco, co u tlustého pána, vzhledem k situaci ve které se nacházel , mohlo vyvolat až fanatickou nenávist vůči holubům. Tenhle holub totiž vrkal. A nebylo to žádné milé tiché vrkání. Tlustému pánovi připadalo jako rachot těžké sbíječky, jako startování raketoplánu, jako zemětřesení. Byl opět násilně odtrhnut od své rajské zahrady a nedopleteného věnečku. Nenávistně holuba zpražil zrakem. Ale toho ani nenapadlo se vznést a odletět pryč, protože jednak byl velmi líný a vypasený a hlavně se mu na parapetu velmi pohodlně sedělo. Spokojeně si vrkal a dělal jakoby nic. Dokonce se zdálo, že se tím velmi baví.Vtom se tlustý pán vymrštil, a rychlostí blesku vrhl po holubovi svůj obrovitý polštář vycpaný husím peřím. Mířil přesně. Polštář proletěl oknem a holuba smetl s sebou. A dole na chodníku se oba rozplácli. Nutno ovšem říci, že polštář na tom byl mnohem lépe. A holub vypustil duši. Jeho svalnaté srdce dobilo. Tlustý pán už začal pochybovat o tom, že se dnes pořádně vyspí. Nasupeně se zavrtal pod peřinu a tiše zaklel, neboť zjistil, že si právě vyhodil polštář z okna. Ale vstávat kvůli němu nebude. To tedy ne! Zavřel oči a v mžiku byl v limbu. Procházel se po té široširé louce a rosa ho příjemně chladila na bosých chodidlech. Kolem bzučely včelky a on zatoužil, aby mohl ochutnat něco čerstvého medu.Opodál uviděl nádherně vyřezávaný dřevěný úl. Odklopil stříšku a uviděl plástev hustého zlatého medu. CRRRRRRRRRRRRRRR. Vytáhl plástev a pečlivě z ní oklepával včeličky, dávaje při tom bedlivě pozor, aby nějaké neublížil. CRRRRRRRRRRRRRRRR. Vnořil prst do té na slunci se třpytící nádhery a olízl jej. CRRRRRR CRRRRRR CRRRRRRRRRRRRRRRRRR. Tlustý pán se probudil. Jeho čelo bylo strašlivě zakaboněno. Někdo zvoní u dveří.Někdo zvoní u dveří!!! NĚKDO!!!! Tlustý pán zuřil. Jeho obličej se zbarvil do ruda. CRRRRRRRRRRRR!! Tlustý pán vyskočil z postele a vrhl se ke dveřím. Prudce je otevřel. Stála tam postarší paní a v ruce držela bílý polštář plněný husím peřím. „Dobrý den! Nevypadl vám náhodou před chvílí z okna?“ Dobrotivě se usmála a strčila tlustému pánovi polštář pod nos, aby nebyl na pochybách o čem mluví. „Já jen, že ležel pod vašim oknem. Tak jsem si říkala, je to pěkný polštář, radši vám ho zanesu, protože kdyby tam dole zůstal ještě chvilku, určitě by ho někdo ukradl. To víte, lidi jsou hrozní. Tak je teda váš?“ Tlustý pán byl jako roztopený kotel. Syčel a bublal a byl rozžhaven do běla. Supěl a dokonce to vypadalo, že se z něj i kouří. Paní na něj soucitně pohlédla a bezelstně se zeptala: „ Nejste nemocný?“ Kdyby byla věděla, že tato dvě slova budou její poslední, možná by řekla něco jiného. Možná ne. Bohužel, když padala po hlavě ze schodů neměla příliš mnoho času o tom přemýšlet. Kdesi dole v přízemí dopadla. A postarší paní vypustila duši. Její nebohé srdce dobilo. Tlustý pán si vzal svůj polštář, zabouchl dveře a šel si znovu lehnout. Labužnicky si načechral znovuzískaný polštář vycpaný husím peřím, spokojeně vydechl a zavřel oči. Chvíli se převaloval a poté zjistil, že se mu už vlastně ani tak spát nechce. A tak vstal, šel se na záchod vymočit a pak si uvařil opravdu dobrou a výživnou snídani.

---