5.5. 2005

Čtvrtek ráno. Začíná další z těch dnů, ke kterým se dokonale hodí přívlastek všední. Čtvrtek brzy ráno. Spoléhám na to, že alespoň část čtenářů vstává „uprostřed noci“ jako já. Spoléhám na to proto, že se mi špatně popisuje to, co se děje mezi půl pátou a sedmou hodinou ranní. Z těch okamžiků si prostě nic určitého nepamatuji. Takže když dovolíte, co nejplynuleji se teď přesuneme z mého potemnělého bytu do autobusu městské hromadné dopravy.

Hodiny ukazují 7:02, což je zhruba čas, kdy můj mozek obvykle začíná komunikovat nejen s okolním světem, ale i se mnou samým. Dnes ale, jak se zdá, ho ani tato hodina nedonutila k větší aktivitě. V polospánku přicházím před svou školní skříňku. Sahám do jedné kapsy, do druhé, do třetí…můj kabát má hodně kapes, ale ani v jedné z nich necinkají klíče jak bych chtěl. No nic. Ty tři sešity, ve kterých jsou tři domácí úkoly budou ještě do zítřka odpočívat na poličce (Jak já jim závidím!). Zdolávám jeden schod za druhým a myslím na paní profesorku, která se dožaduje mých domácích úkolů a na její hlas, jak stále opakuje: „Vy se pořád jenom vymlouváte.

Přicházím do třídy a s pozdravem zakopávám asi tašky svých spolužaček. Což samozřejmě vyvolá všeobecné nadšení. Usedám na svou židli s nadějí, že během vyučování se má schopnost myslet třeba vrátí. Nevrátila. V hodině německého jazyka mluvím na paní profesorku anglicky, v hodině anglické konverzace nemluvím vůbec. Optimista ve mně pořád žije. Buď rád, že nemáte tělocvik, něco by se ti stalo, říkám si. O přestávkách s hrůzou zjišťuji, že nejsem schopný komunikovat se svými kamarády celými větami.

Škola končí. Hurá domů. Doma se mě nemůže nic stát. V této náladě vstupuji do vozovky, kterou pojíždí jedno auto za druhým. Tato skutečnost mně však uniká a já jen tak, tak unikám ze silnice. Nevnímám nadávky vyděšeného řidiče a co nejrychleji nastupuji do autobusu. Vůbec na nic nemyslím. Zavírám oči. I ve snu mě pronásledují pohromy nejrůznějšího druhu. Přesto je to nejpříjemnější část dne.

A už jsem doma. Už jenom pár kroků k mému bytu. Už jenom odemknout. Ještě že nosím náhradní klíče v peněžence. Zase dlouhé hledání a zase zklamání. Přísahal bych, že když jsem nastupoval do autobusu, byla v kapse. S pocitem absolutní rezignace odcházím pro klíče k babičce.

Je večer. Skládám své unavené tělo do křesla, zrovna když doznívá znělka televizních zpráv. Od krásné slečny před kamerou dostávám svůj denní příděl přírodních, automobilových, politických a ještě jiných katastrof. Náhle mě ale zaujme zcela jiné sdělení.

„Dnes je 5.5. 2005. Podle numerologů byl tento den pro každého z nás plný štěstí, radosti a pozitivní energie.“ A to už je i na mě moc.

Přátelé, nejsem v řeči čísel zběhlý v jakémkoliv směru, ale napadá mě, že jestli mají odborníci pravdu, jsem docela rád že 5.5. 5555 se pravděpodobně nedožiju.