Vykuklení motýla

Školní povídka na téma holometabolie křídlatých (=dokonalá přeměna) - na konci naleznete vysvětlení. Přeju příjemné čtení:)

Na svoje školní léta nerad vzpomínám. Vždycky jsem byl o něco menší než ostatní, nebyl jsem tak rychlý, tak obratný ani bystrý. Zkrátka řečeno, nezapadal jsem nikdy mezi ostatní děti a ty mi mojí odlišnost dávaly někdy dost krutě najevo. Občas, když nad tím přemýšlím, pochybuji o tom, že moje vzpomínky jsou opravdu skutečné, protože děti by přece měly být nejčistší bytosti na světě (když ne oni, tak kdo?).

A přitom dneska už jsem na tom úplně jinak a nikdo mi ani nechce věřit, že jsem já ten tlustý obrýlený kluk na umatlané školní fotografii, ten kluk, který se zatvrzele mračí, i když fotografka vytáhla cvakací zuby a všichni ostatní se mohli potrhat smíchy. Ten kluk, mezi nímž a zbytkem třídy byla zřetelná mezera. Nejen na fotografii.

Hlavní kápo třídy byl Lukáš, urostlý, rázný, který pro sprosté slovo nebo ránu nechodil daleko. Měl kolem sebe bandu kluků, kteří chtěli být jako on, ale právě kvůli tomu se jím nikdy nemohli stát. Asi to znáte taky, v každé třídě (hlavně menších dětí) se vždycky utvoří jasně zřetelná hierarchie. A Lukáš stál na jejím vrcholu, zatímco já hluboko vespod. 

 

Ale i když to ve škole bylo k nepřežití, měl jsem se aspoň na co těšit. Když se totiž člověk na něco těší, kouká hned na svět radostnějšíma očima, protože ví, že to čekání má smysl. A já jsem se vždycky těšil na konec vyučování. Až budu s babičkou.

Babička byla v té době nejzářivější světlo mého života. Rodiče totiž trávili hodně času v práci, a asi proto si neuvědomovali, že víc než peníze by se mi hodila jejich pozornost. Bohužel na to přišli pozdě; ale k tomu se dostanu.

Pamatuju si vůni jejích nespočetných buchet a koláčů, vůni skořicového čaje, který jsem pil celý dětství, i teď v duchu vidím místnost plnou knih s houpacím křeslem u okna, ve kterém babička trůnila (aspoň jak se mi zdálo) v kteroukoli denní i noční hodinu. Předčítala mi z knížek, ale ani za tolik let jsme společně nestačili přelouskat ani polovinu zásob knihovny. Když nepředčítala, vyprávěla mi o svém dětství, o sedmi sourozencích a tátovi kovářovi, o tom, jak byla v učení a jaký žila život. Ať jsem přišel kdykoli, vždycky pro mě měla vlídné slovo, nikdy se na mě nezlobila, nevyčítala mi známky ze školy ani mě neposílala ven si hrát jako někdy táta, když se mu zazdálo, že nevypadám dostatečně zdravě. Když se na to dívám dnešníma očima, vděčím vlastně babičce za to, že ještě vůbec žiju a že jsem neskončil v blázinci, kam bych se díky Lukášovi a jeho gangu určitě brzo dostal.

 

Ve spojení s Lukášem vždycky v ústech pocítím pachuť sýra, který jsem mimochodem od té doby ještě nejedl. Jednou si na mě totiž počkali o přestávce, až opustím své bezpečné místo v lavici a vydám se na záchod. Tam jsem chodil jenom v případech krajní nouze, protože na záchodech jsem si nemohl být ničím jist. Hned za dveřmi záchodu už na mě tenkrát číhali, sice se tvářili jakože nic, ale já jsem tušil nějaký podraz. Lukáš řekl: „Nemáš náhodou chuť na sejra?“ A lišácky se u toho zakřenil. Ale než jsem stačil něco odpovědět, vytáhl několik plátků sýra (asi ze svačiny) a za mohutného pokřiku přihlížejících mi je začal cpát do pusy. „Jen žer, ty tlustoprde!“ „Hami jako od mámy!“ „Sádlo, sádlo, sádlo!“ Řvali všichni. Kuckal jsem a nezmohl se ani na žádnou odpověď, protože mi ten sýr úplně zalepil pusu. Podařilo se mi aspoň se vysmeknout, když se kluci dosyta nasmáli a už jsem je tak nezajímal, a zamknul jsem se na záchodě. Tam jsem čekal, až budou všichni pryč, a přišel jsem kvůli tomu pozdě na hodinu. Učitelka mi ještě vynadala; neměla ani páru o tom, co se ve třídě děje. A i když jsem měl vztek, věděl jsem až moc dobře, že žalováním bych si svojí situaci teda vůbec nevylepšil.

 

A potom přišla velká rána. Celý můj tehdejší svět se zhroutil a já jsem nevěděl, jak žít dál. Když přišli rodiče z práce, našli mě vždycky v babiččině pokoji, jak sedím na zemi, rukama objímám houpací křeslo a brečím.

Babička zemřela.

S nikým jiným jsem nechtěl komunikovat, a rodiče se ještě divili, proč, když o mě celá ta léta před tím nejevili zvláštní zájem a byli rádi, že na mě na třídních schůzkách neslyší žádné stížnosti.

Hladil jsem tisíckrát za den hřbety knížek, ze kterých mi babička četla, hodiny jsem se otíral tváří o deku křesla, která byla stále ještě cítit její vůní. Někdy mě v noci probudila máma, abych přestal babičku volat. Nikdo kromě mě nechápal, že jsem právě ztratil jedinou bytost, která mě měla doopravdy ráda, které na mě záleželo a která se mnou strávila tisíckrát více času než rodiče.

 

A aby rodinných neštěstí nebylo málo, tatínka propustili z práce. Co si pamatuju, byla to pro něj velká rána, protože jako každý úspěšný muž měl pocit, že je v práci nepostradatelný. V našem domě tehdy nebylo příliš veselo. Táta se mučil neustálým přemýšlením v zavřeném pokoji, ze kterého vycházel jen zřídka, a já jsem zase veškerý svůj čas trávil v pokoji po babičce, hned vedle. Ačkoli nás tehdy dělila jen stěna, ve skutečnosti jsme si byli neskutečně vzdáleni. 

A maminka jen tiše chodila kolem, když bylo potřeba, nosila nám jídlo, ale jinak se snažila nás nijak v našem smutku nevyrušovat.

Ve škole si kupodivu všimli toho, že se mnou něco není v pořádku. Dříve jsem sice nebýval zvlášť veselý, teď se však smutek promítal do celého mého vzezření i chování. Zřejmé také bylo vidět, že jsem zhubl, už jsem nedostával každodenní porci slaďounkých kulatých buchet pečených s láskou, protože jak buchty, tak láska se z mého života vytratily.

 

Po nějaké době jsem zaregistroval, že spolu rodiče čím dál víc mluví. Když jsem přišel domů ze školy, našel jsem je oba za jídelním stolem, kde něco evidentně důležitého projednávali. Snědl jsem svačinu a honem jsem zase hledal úkryt v babiččině křesle. To bylo jediné místo na světě, kde jsem se cítil bezpečně. Před časem, kdy doba největšího otřesu už pominula, mě napadlo vzít do ruky knihy, které jsem rád poslouchal, a četl jsem si. Strávil jsem tak hodiny a hodiny, utíkal jsem do jiných světů, stával jsem se králem středověké Francie, náčelníkem indiánů nebo lvem salónů. V knihách jsem mohl být, kým jsem jen chtěl- na rozdíl od reality.

Když vzpomínám, jak jsem tehdy žil a jak jsem se cítil, divím se, že mě to nijak výrazně nepoznamenalo, a už mě také nepřekvapuje, jak mě to překvapilo tehdy, když za mnou přišli rodiče a sdělili mi, že mě přihlásili do kroužku fotbalu. Asi už zaznamenali, že bych potřeboval nějaké rozptýlení z mého stereotypního života, vždyť jsem byl koneckonců kluk a do té doby mi byl kopací míč stejně vzdálený jako Mars nebo Pluto. Nutno říci, že jsem nikdy neprojevoval žádný pohybový talent a skupinové hry mi nemohly být vzdálenější, proto jsem si byl jist, že na fotbalový trénink nikdy nevkročím.

To jsem porušil hned následující týden, kdy jsem byl tátou doslova dovlečen na stadion. Za to jsem otce proklínal, ale oceňoval jsem, že si rodiče už konečně všimli mé maličkosti a (konečně!) se rozhodli situaci nějak řešit. Utrpení tréninků snad ani nemusím popisovat, představovaly revoluci v mém dosavadním životě.

 

A nebyla to revoluce poslední. Táta totiž po dlouhém hledání konečně našel místo. Jediným problémem byla vzdálenost- více než 500 kilometrů. Opět se rozhodovalo beze mě, opět jsem nebyl vyslyšen.

Stěhovali jsme se.

Když člověk opouští svou jedinou jistotu a zázemí, není mu lehko u srdce. Ani mě nebylo, ale když jsem si vymohl přestěhování knihovny i s houpacím křeslem, nesl jsem to lépe. I když jsem věděl, že život v novém městě přinese změny, byl jsem přesvědčen o tom, že i přesto půjde můj život dál zhruba ve vyšlapaných kolejích. Ze školy jsem měl mírné obavy, ale protože jsem si už zažil své, byl jsem připraven na nejhorší. Ještě k tomu, když mě táta přihlásil do místního fotbalového družstva.      

 

Stěhování bylo nakonec nejlepším nápadem rodičů v historii naší rodiny. Možná právě proto, že jsem čekal stejné zacházení jako ve staré škole, byl jsem mile překvapen, když k ničemu takovému nedošlo. Naopak- pomalu jsem se začínal učit zase věřit lidem a nakonec jsem měl ve třídě několik věrných kamarádů a byl jsem celkem oblíben.

Přes počáteční neúspěchy ve fotbalovém týmu mě kupodivu sport začal bavit, až jsem se stal základní oporou týmu. Pohyb se také výrazně podepsal na mé postavě, už jsem nebyl „špekáček“ jako dřív, ale svaly se mi hezky rýsovaly.

 

A proč vám to vlastně vyprávím?

Příběh mého života mi proběhl hlavou, když jsem přejížděl mezi dvěma jednáními a dostal jsem hlad. Jako šéf jsem si samozřejmě nemohl dovolit přijít pozdě, proto jsem zajel k rychlému občerstvení. Když jsem si objednával, nemohl jsem přijít na to, proč je mi tvář číšníka tak povědomá. Až když se zeptal: „A přejete si k tomu sýr?“ všechno se mi spojilo a vychutnal jsem si pohled na něj ze sedadla mého luxusního automobilu.

„Ten si strč někam.“ Pronesl jsem pomalu, vzal si jídlo a hodil mu drobné. Okénko se pomalu zavíralo, vzdaloval jsem se za jemného šumění motoru. Lukáš stál v okénku, ve směšné uniformě a firemní čepičce, s otevřenou pusou.

 

Už vím, proč jsme se v biologii učili, že přeměna housenky v motýla je přeměna dokonalá.

 

Holometabolie = Přeměna dokonalá

 Vývin jedince při dokonalé přeměně probíhá ve stádiích larva- kukla- dospělec. Larva  není příliš populární, spořádá totiž hodně potravy například při okusování rostlin v zahradách a její nevábný vzhled ji k zlepšení pověsti vůbec nepomáhá.
Ve druhém stádiu se larva zakuklí. Přestane přijímat potravu a v jejím nitru dochází k přeměně (tělní obsah se rozpustí a orgány se znovu vytvářejí).

Konečně posledním stádiem je zrození motýla. Všemi obdivován pro krásu svých křídel, oblíben a často fotografován.
A aby mohl takový být, musel projít předchozími stádii, ačkoli nikdo by při pohledu na motýla neřekl, že ještě před časem to byl nevzhledný a obyčejný váleček.

---