...ke hvězdám

Dostali mě, vím, že to byla moje chyba. Zapomněl jsem upgradovat firmware hyperprostorovýho pohonu a vykoplo mě to do trojrozměrnýho vesmíru někde na půl cesty mezi Alisií a Centrem. Tam už čekal nepřátelskej koráb a rozflákal moji kocábku na kusy. Naštěstí jsem se katapultoval. Naštěstí byla v tý soustavě planeta se životem. Naštěstí dýchali kyslík. Jak jsem tak padal, s sebou pouze minivýbavu poslední záchrany, mentálně jsem scanoval planetu a její obyvatelstvo. Hmmm... jsou to humanoidi, vypadají jako obyvatelé Centra, tedy jde asi o nějakou kolonii, kdysi ponechanou vlastnímu osudu a zdegenerovanou až běda. Technologicky jsou asi tak na úrovni osmého století Centrálního Počítání Věků, tedy nic moc. Taky mi scanner dal nalejvárnu některejch domorodejch jazyků a pak se odmlčel - víc už nebude potřeba. Dopadl jsem do polí na periferii nějakýho města. Co se mnou bude? Jak se Centrum obejde bez mých hardcore analytických schopností? Jak na té primitivní hroudě jménem "Země" povedu život, kterej bude aspoň trochu k něčemu? Otázky, samé otázky. Zbývalo jen jedno řešení. Vyšel jsem na ulici a tvářil se jakoby nic. "Dobrý den, slečno, já jsem z jiné planety..." pokusil jsem se. "Odprejskni, cvoku!" zabručela, mávla rukou a šla dál. No jo. O ten cizí koráb jsem si nemusel dělat starosti. Ti pitomci jak viděli, že sestřelili loď, zajásali a poroučeli se zpátky do hyperprostoru. Debilové. Jak jsem tak trajdal po té ulici, potkal jsem další ženskou: "Zlato, pojď na to!" usmál jsem se. "Pane, nechte mě být, nebo zavolám policii!" Lehce jsem zachytil mentální obraz policie. Něco jako na Centru Strážci. Od těch radši dál. Sedl jsem si na zastávku místního dopravního prostředku. Asi na to jdu moc zhurta. Plán je jasnej, ale... "Copak, jsme nějací smutní,..." slyším vedle sebe starostlivý hlas. Kouknu se, ta holka nevypadá špatně. "To víte, daleko od domova..." povzdechnu si. Dala mi ruce kolem ramen. Slovo dalo slovo. V její ložnici jsem všechno přesně připravil. Pak jsme šli na věc... "Jé, tuhle polohu jsem ještě nezkoušela, ani ji neznám... ach..." dělal jsem, co jsem mohl. ... a už jsme letěli hyperprostorem. Nestačila se divit - no to víte, pozemšťani sice často používají metafory typu "je to taková láska, až se vznáším ke hvězdám", ale většinou nechápou, že je to pouze matná vzpomínka na to, jak se přes erotiku opravdu dostat do vyšších dimenzí. My v Centru tyhle techniky stále známe - byl to pro mně jediný způsob, jak se z té díry dostat domů. Světla Centra nás uvítala, krásná jako vždycky. No jo - milování takový, až se člověk vznáší mléčnou dráhou. Doslova.

---