Velvet Revolver-Contraband

   K této kapele jsem se dostala jak jinak než přes Guns n Roses. Jelikož jsem zarytým příznivcem oné staré dobré sestavy této rockové legendy, kdy ostře nabité kytary ještě v rukách drželi  Slash, Duff Mc Kagan a Izzy Stradlin a Axelovo tehdy mladistvé vřeštění na bicí doprovázel Steven Adler, nemohla jsem nechat bez povšimnutí, že zatímco lídr pistolí a růží Axl Rose neúnavně pokračuje v koncertování s naprosto novou sestavou kapely a již desátým rokem se snaží vydat všemi trpělivými fanoušky netrpělivě očekávané album Chinese Democracy, vynořilo se mezitím odkudsi ze stínu minulosti seskupení, které si říká Velvet Revolver a v jehož sestavě figurují dvě jména známá právě ze sestavy zodpovědné za pravděpodobně nejpovedenější a bezesporu nejúspěšnější album GnR, tj. Apettite for Destruction. Druhá nejvýraznější postava Guns n Roses (po excentrickém Axelovi samozřejmě) a v rockových kruzích nanejvýš respektovaný kytarista Slash plus basskytarista Duff Mc Kagan. Bonusem, který zpečetil převahu bývalých „Ganů“ nad ostatními členy kapely, je bubeník Matt Sorum, bývalý člen skupiny The Cult, který v Guns n Roses nahradil drogovým vírem pohlceného Stevena Adlera. Místo zpěváka přijal Scott Weiland, který ještě donedávna působil u grungeových Stone Temple Pilots a doprovodné kytary se ujal Dave Kushner.

Před vydáním svého debutu  Contraband kapela působila poměrně dlouho na klubové scéně a vysloužila si díky tomu nemálo pochvalných kritik. Přesto ale pokládání tohoto kotouče do mého přehrávače nutně doprovázela jistá skepse. Jak by také ne, o chlapcích nebylo dlouho slyšet, pokud ovšem nepočítám nepříliš povedené samostatné pokusy pánů Slashe a Mc Kagana. Jakmile ale zazněli první tóny věděla jsem, že takhle deska nebude rozhodně ani propadák, ani zklamání. Album působí neuvěřitelně celistvým dojmem a poskytuje vše, co posluchač od hard rockové desky očekává a čeho se mu na současné rockové scéně dostává opravdu po málu. Navíc se zde zdařile kombinují vlivy street rocku a punku v neuvěřitelně našlapaných tvrdších skladbách („Spectacle, Illegal I Song), jež se stupňují s takovou razancí, že se vám tají dech, s opravdu povedenými a nebojím se říct až dojemně procítěnými baladami, které mi svou naléhavostí chvílemi připomínaly ony mistrovské balady od Guns n Roses (Falling To Pieces“, „You Got No Right“ a „Loving The Aliens). Deska jako celek je zároveň odlehčená a odpočinková i energická. Nalezneme zde jak ta pravá a neopakovatelná kytarová sóla odkazující na staré dobré časy rocku (jak by také ne, když je hraje Slash), tak i nápadité vokály a velmi chytlavé melodie. Co se týče zpěvu, rozhodně nestojí v pozadí a to ani za všudypřítomnými a v pravdě oslňujícími Slashovými sóly, která mají občas tendenci na sebe strhávat  pozornost. Scott Weiland má velký výrazový rozsah, což je u kapely jako tato opravdu potřeba. Těžko by totiž působivě odzpíval lehce agresivní rock n rollové vypalovačky i dojemné balady v jedné a té samé poloze. Proto si kapela Velvet Revolver musela najít někoho, kdo podobně jako Axl Rose dokáže svůj hlas vymodelovat jak do příjemně hladkého, tak i do „ malinko“ hrbolatějšího, ale neméně příjemného tvaru. Jedině pak můžou být jednotlivé písně kvalitní, zajímavé a obohacující. A to se bezesporu podařilo na výsost skvěle.

Už úvodní track Sucker Train Blues do vás svou naleje tolik energie, že i kdybyste přehrávač ihned poté vypnuli, můžete z toho čerpat minimálně celý zbytek dne. Kdybych vlastnila jen o něco lepší aparaturu, jsem si naprosto jistá, že ony elektrické šoky, které v sobě skladba obsahuje by mi nejen rozpumpovali srdce do vysokých obrátek, ale také možná rozvibrovali okenní tabule.  Člověk si ale ani po této pecce neodpočine. A to je jedině dobře, jelikož s takovým množstvím nasbírané energie hned na začátku, kdy jste se ještě nestačili ani příjemně unavit, by se při nějaké baladě jen těžko hospodařilo. Proto přichází podobně nadupaná jízda Do It For The Kids plná vytříbený kytarových riffů a nezapomenutelných vokálů. Ještě se sluší zmínit dvě potencionální „hitovky“ této desky, jež byly vydány i jako singly, tj. skladba Set me free, která fungovala jako první vlaštovka před vydáním celého alba a dále song Slither, jahož basový úvod určitě stojí za povšimnutí. Další slet písní nemá smysl vyjmenovávat, je ale jasné, že všechny songy na desce jsou na stejně vysoké úrovni, jako ty zde uvedené. Každá z nich má svou vlastní atmosféru a také naprosto jasně a promyšleně určené místo na albu.

Kvalita a úspěch tohoto alba mne opravdu překvapila a to také proto, že comeback skupiny Guns n Roses jsem čekala spíše ze strany Axla Rose. Ten se sice opravdu snaží za každou cenu proniknou zpět na rockové nebe, ale nikdo si už není jistý, zda se mu to vůbec někdy podaří.. A jak je ale vidět, ti pravý „Gani“ se prostě dali znovu dohromady někde jinde. Vydali nové naprosto kompaktní album plné nápadů a originality, koncertují a slaví úspěchy a co na tom, že logo s růžemi a pistolemi používá a vlastní Axl. I ten nejnostalgičtější milovník GnR totiž musí uznat, že deska Contraband od Velvet Revolver má v sobě mnohem víc z rockové klasiky, něž si zatím u současných Guns n Roses vůbec dokážeme představit.