Uvítáni kastrací

Byl první zářijový den a babí léto ukazovalo svoji nejkrásnější tvář. Slunce stoupalo na oblohu a rychle rozhánělo mlžný opar. Chladivý jitřní vzduch rozechvíval kapky rosy na stéblech trávy i listech vzrostlých kaštanů, lemujících nádvoří kladrubského hřebčína. „To je nádhera,“ tiše pronesla maminka. Stáli jsme před branou nádvoří a pozorovali tu krásu. „Tady se ti určitě bude líbit,“ dodala. Mlčky jsem přikývl. Tento den byl pro mne obrovským dobrodružstvím, něco jako Honzíkova cesta, knížka se kterou jsem jako kluk vyrůstal. A dnes jsem byl tím „Honzíkem“ na cestě já.

Pomalu jsme došli až k zámku, kde sídlilo jezdecké a chovatelské učiliště a kde jsem měl prožít následující dva roky učení. Připojili jsme se k hloučku rodičů a mých budoucích spolužáků.

Než jsem stačil okouknout děvčata, už to začalo. Nejprve uvítání ředitelem školy, krátký proslov k rodičům a poněkud delší k nám novým žákům. Letmo jsem se rozloučil s maminkou a již nás vychovatel rozděloval k ubytování na pokoje. Internát byl v prostorách zámku a pro mě to bylo velmi romantická představa bydlení. Ovšem později, v zimních měsících, romantika rychle vzala za své, silné kamenné zdi a studená dlažba způsobovaly, že jsme se přes veškerou snahu starého ústředního tropení ráno probouzeli ztuhlí zimou.

Nyní jsem však byl na začátku svého učení a po obědě nás čekala prohlídka hřebčína. U oběda jsem se, z počátku nesměle, dal do řeči s klukem se kterým jsem si náhodou sedl k jednomu stolu. Jmenoval se Pepa a byl fajn. Brzo jsme se skamarádili. Snad proto, že byl mým pravým opakem, rázný, sebevědomý a velmi otevřený. Zdálo se, že si z ničeho nedělá hlavu a ničeho se nebojí.

Vyrazili jsme na prohlídku kladrubského hřebčína.

V Kladrubech nad Labem jsem do té doby nikdy nebyl a vůbec jsem netušil jak je ten hřebčín veliký.

Páni, to byla nádhera! Stáje, nádvoří a spousta nádherných koní. Došli jsme až k tak zvaným volným stájím. V takových stájích jsou matky s hříbátky volně puštěné a v celkem rozlehlém prostoru se volně pohybují, žerou, spí a také dovádějí. Stáj byla vystlaná silnou vrstvou pilin a slámy což vytvářelo, spolu s pachem koní, zvláštní silné a aroma. Každý „koňák“ tuhle vůni miluje! Byl jsem jak v Jiříkově vidění. Nejvíc mne překvapilo zjištění, že se kladrubským bělkám rodí hříbátka úplně černá a teprve později jim dorůstá srst bílá! To jsem vůbec netušil.

Na stáj matek navazovala stál s velkými oddělenými boxy, které se zde říkalo porodnice. Tedy byla to běžná stáj až na ty prostornější boxy kam se umísťovaly klisny čekající na porod. Byla zde nepřetržitá služba a také my, učni, jsme zde později sloužili noční směny neboť hříbátka přicházejí na svět nejčastěji v noci.

Naše exkurze po hřebčíně pomalu končila a my z porodnice prošli na veterinární ošetřovnu. Byl tak i jakýsi operační sál s velkým, kůží potaženým stolem. Stůl byl jen něco málo přes metr vysoký a to proto, aby se stojící veterinář nemusel ke svému koňskému pacientovi ohýbat a ani stát na žebříku.

Paní Matoušková, naše průvodkyně, zajásala: „Dnes se kastruje! Tyto operace se provádějí jednou, dvakrát do roka a vy máte velké štěstí, že je to zrovna dnes.“

Některá děvčata zbledla, některá zmlkla a najednou bylo docela ticho. My kluci jsme vesměs dělali grimasy, jako že to je pro nás běžná záležitost, prostě normálka…..

Rozestoupili jsme se podél stěn operačního sálu a napjatě sledovali uspávání mladého hřebečka, který byl na řadě. Přivedli ho k operačnímu stolu, dostal velkou uspávací injekci do krku a když začal usínat, byl povalen na stůl.

V tu chvíli holky zbledly ještě víc.  Pomocníci veterináře uvázali hřebečkovy zadní nohy a roztáhli je trochu do stran aby měl operatér dostatek prostoru k práci. Veterinář nejprve několika rychlými řezy nožem otevřel šourek do kterého zanořil ruku a najednou z šourku vytáhl varlata na jakýchsi provazcích, asi to byly žíly, tepny a šlachy co já vím…

Potom vzal doktor nástroj, který ze všeho nejvíc připomínal instalatérský hasák, nasadil ho nejprve na jeden provazec těsně nad varle a….křup…chrup…..ozvalo se a jedno varle již bylo v připravené misce. Vzápětí to samé u druhého varlete….chrup…..křup….a v misce byla obě varlata.

Ovšem se zvukem „křup chrup“ neodpadlo jen varle, ale také několik přihlížejících budoucích učňů. Ti neskončili sice v misce, ale váleli se na zemi.

Vyjeveně jsem hleděl na ten mumraj kolem sebe. Na stole veterinář zašíval nyní již valachovi jeho šourek a na zemi kolem pani Matoušková křísila omdlelé učně.

„To nám to hezký začíná, ještě že tohle neviděla maminka,“ pomyslel jsem si.

S úlevou jsem vyšel z veterinární ordinace ven na nádvoří a teprve tam jsem si zhluboka oddechl, že je ta exkurze již za námi.

Tak tohle byl můj první den v kladrubském učilišti.