Sen

Na tichý les se snesla tma. Seděla jsem schovaná v křoví vedle malé dřevěné chaloupky. Nevím, kde jsem se tu objevila. Krčila jsem se v prohlubni větví, nade mnou se propínalo jehličí a větévky a já nechápavě mžourala do tmy před sebou. Vlhká hlína mě studila přes kalhoty, ale netřásla jsem se zimou. Byla teplá letní noc.

Moji pozornost upoutalo až světlo problikávající z chatky a především mužský rozhněvaný hlas, který se nesl spícím lesem. Naskočila mi husí kůže. Další pocit, který mne obestřel, byla bezmoc, když jsem uslyšela dětský vzlyk. V tu chvíli se dveře chaty otevřely a mezi stromy vběhl malý uplakaný chlapec. Nemohla jsem přehlédnout jeho obrovské nevinné dětsky ukřivděné oči. Vyděšeně se rozhlédl kolem sebe, jako by se nebál tmy, ale spíše toho, co ho čeká, když do ní nevstoupí. A klopýtavě se protáhl kolem mého keře a zamířil hloub do lesa. Vnímala jsem, jak pod jeho botkami praskají větvičky. V první chvíli mne napadlo, že se vydám za ním. Vypadal tak sám, opuštěný, ztracený. Ale než jsem si to stačila rozmyslet, dveře chatičky se otevřely po druhé. Spatřila jsem dospělého muže, jak se zamračeně rozhlíží kolem sebe. Přemýšlivě vrásčí čelo a nervózně, v očích teď již provinilost, si kouše rty.

Najednou se nočním tichem rozlehl zvuk padajících kamenů a tupá hlasitá rána, která se ještě několik minut po té nesla ozvěnou. Oba jsme se otočili tím směrem. Když se muž rozběhl do těch míst, v jeho očích jsem si mohla přečíst strach. Za jeho zády postávala bledá žena s napjatým výrazem ve tváři. Poplašeně utíkala za mužem. Dveře chatky zůstaly otevřené. Žluté světlo se ztrácelo mezi stromy. S prvními neblahými myšlenkami jsem se nehlučně vydala za nimi. Muž odhodlaně rozrážel větve a netrvalo dlouho a před námi se zjevila mýtinka zalitá měsíčním světlem, odhalující kamennou zříceninu hradu. Spíše tedy jen suť velkých kamenů navršených na sobě, vyhlížejících jako výsměch majestátním hradům. A právě na jednom z těch spodních kamenů leželo zhroucené dětské tělíčko.

I na tu dálku, když jsem stála za kmenem stromu a bezútěšně sledovala výjev před sebou, jsem cítila atmosféru marnosti. Ovzduší němých výčitek, děsu, i nepatrných nadějí, když obrovská mužská ruka, s porovnáním s malým zakrváceným ramínkem na které šáhla, otočila bezvládné tělíčko směrem k nám. Ve spáncích mi bolestivě tepalo. Měla jsem jít za ním hned. Proč jsem váhala?! Třeba teď ještě mohl dýchat. Prolítlo mi v pár vteřinách hlavou. Prudce jsem vydechla. Žena přede mnou zoufale vykřikla. Dívali se na nás dvě obrovské dětské prázdné oči…

 

Myšlenky mi zmateně kroužily, když jsem pod nohama opět ucítila studenou vlhkou hlínu. Nad hlavou se mi splétaly větévky keřů a před očima jsem měla již tolik známé dřevěné stavení. Nezabývala jsem se však tím, kde jsem se tu znovu vzala. Mou mysl zaneprázdňovaly slova, která křičela: měla si jít za ním hned! Byl tak osamocený. Mohl žít!     

Nechápavě jsem svraštila obočí, když se lesní mlčenlivostí rozlehl rozhněvaný mužský hlas. A jako odpovědí na to srdcervoucí dětský vzlyk. Vzrušeně jsem nadskočila. Dveře chaty se prudce rozrazily a vyběhl ven uplakaný klučík. Vůbec jsem nepřemýšlela, jak je to možné, jen jsem se šťastně usmála. Než jsem však stihla jakkoliv zareagovat, chlapec se houštím kolem mne prodíral pryč. Spěšně jsem vyskočila ze svého úkrytu a zakřičela: „Hej!“

Dětská tvářička, zbrázděná průzračnými krůpějemi slz, se polekaně otočila. Když se však na mě zadívaly ty velikánské oči, ve kterých se zračila nekonečná bezradnost, najednou jsem nevěděla co říct, abych ho ještě více nepoplašila.

„Nechceš se schovat za mnou?“ zeptala jsem se tiše a ukázala za sebe do křoví. Kluk nakrčil nosík a nešťastně popotáhl. Vůbec mu nepřišla divná úplně cizí holka s rozcuchanými vlasy schovaná ve křoví u jejich chaty. Spíše se nerozhodně rozhlédl kolem sebe, jako by nevěděl, co udělat. „Jsem tu sama,“ pokrčila jsem rameny, „a přivítala bych společnost.“ Nejistě jsem se usmála.

Víc jsem ho pobízet nemusela. Rychle jsme se skrčili do mé skrýše z větvoví, když ze dveří chatky vyběhl muž. Zamračeně pátral zrakem mezi stromy. Když však nenašel, co hledal, nešťastně si povzdechl a vydal se hledat dál do tmy. Kluk vedle mne dřepěl na patách a já cítila, jak se pomalu uklidňuje. Beze slova jsme dál seděli na studené zemi a naše těla se navzájem zahřívala. Po delší rozpačité chvíli mlčení jsem se ke klukovi obrátila čelem a spiklenecky, možná i trochu uličnicky, jsem na něho zamrkala. „Já jsem Ivana.“ Nesmírně mě potěšilo, když se na jeho tvářičce objevil šišatý úsměv.